Eida.cz - Hvězdíci MMXVII

Letošní další dost tradiční dýchánek byl možná klidným, ale provázelo ho celkem značné množství náhod a shod okolností, čímž se jistě jednou zapíše do dějin zapínání StarOffice. Pochopitelně nic jako Meow už neexistuje a zřejmě nebude možné ten prvotní pocit už nikdy nijak nahradit, takže v duchu minulých let se i letošní hvězdění nacházelo v zimě a samotě, každopádně bylo celkem ozvláštněno už jen tím, že přišlo sotva pár dnů po Olíznutí Měsíce.

Mít tak krátce po sobě hned dvě podívané je vyloženě výzva, která čekala na svou šanci. Bohužel osud tomu přál tak zhruba jen z poloviny, neboť už od odpoledne se nebe pokazilo, začertilo a začalo ronit své blýskavé lži. Vlastně ne. Byl to až překvapivě obyčejný déšť, který přišel sice v nárazech, ale nic jakože převratného, jak to mu třeba kdysi bývávalo, když byla léta ještě opravdu dynamická. Díky počasí a dalším okolnostem se naskytlo příležitostné a časové okno pouze na jeden den, ale i ten stál letos opravu za to. Zkrátka a dobře, Zuzany a Kláry jsou jen jednou za rok.

Než se nebesa rozestoupila, začal obvyklý setup s minule kulišácky narafičeným kolíčkovým intervalometrem zachytávat hvězdný pohyb jak to jen šlo. A letos to celkem šlo, protože díky divokému Měsíci byl nebeský blankyt ozářen ze strany, čímž bylo zabráněno přesaturování temnotou a především byla opravdu značná zima a vlhko na to, aby se čip nezačal samovolně přehřívat, což je pochopitelně vždycky úplně na nic. 

Ačkoliv se povedlo strojově prokazatelně zachytit jen dva hvězdné nášlehy, byla tam i jedna dost zajímavá situace, kdy na zem spadla hned trojice hvězdíků v jediném čtyřicetisekundovém okamžiku, který byl vyhrazený právě pro jejich zachycení. Smutek tomu chtěl, že zrovna oblak zabránil něco tak skvělého skutečně chytit, ale zážitek v oku a srdci zůstane. Protože však byla skutečně zima, vlhko, oblačno a povinnosti na stole z nedostatku jiného času, hodně hvězdění bylo ponecháno strojům a duše si mohla odpočinout až v pozdějších hodnách, kdy se už nad ránem nebe začalo oranžovět a více jak osm hvězd nespadlo. Ale od samotného soumraku a měsíčního šílenství po samotné nebeské hry to vypadalo moc dobře.

Co se týče samotné techniky, pořád nebyla vůle nebo důvod si pořídit lepší stroj, který by dokázal tento úkol hravě zvládnout, takže všechno zase viselo na magických schopnostech E-450. Dalo by se namítnout, že to nemá smysl, ale co má ve skutečnosti smysl, když už ne pouhé odpočinkové sezení pod hvězdami? Nepopírám, že na kameru by se hodil druhý stativ a vypnutí autofocusu, ale když už někdy přijde ad-hoc nápad, je třeba si ho užít, ne úplně vysosat do nepříčetna - to aby zůstal do příště pořád nějaký kus prostoru pro zlepšení.

Ale navzdory zdánlivě smutnému začátku přišlo s pádem letošních hvězdíků přerušení a klid, který byl tak příjemný a milý na dotek, že se to snad nedá slovy ani popsat. Nezbývá, než se opět těšit na příští rok a zkusit se tomu odevzdat znovu. A znovu. A znovu. Na věky věků. Jaké to asi bude? A bude zase tma? Zima? Bude u toho někdo po boku, kdo ocení funění zdivočelých ježků a chladnou vůni ibišků? To se teprve uvidí. Protože všechno má svůj ocas.