Eida.cz - Poslední ňaminka

Velikonoční pondělí dorazilo. Jako už tolikrát. Po včerejším létě nám spadla teplota sice o deset stupňů dolu, ale je to perfektní čas na přípravu malých rajčátek. Dneska hezky ze své společné klícky do separátních budníků, aby se za měsíc mohla již samostatně vypravit ven do volného výběhu. Jsou tak krásná. Je to plán. Plán klidu, pohody a ticha.

Nedaří se mi se zastavit. Tolik je to potřeba. Tolik se toho stalo a přitom je to všechno tak nereálné, jako kdyby nebylo možné se ničeho dotknout, nic neprožít naplno. Všechny tyhle úvahy už tu jsou nějakou dobu, přes týden. Vybavuji si, jak s vrzáním otevírám dveře, beru ňaminku a dochází mi, že tahle bude poslední a po ní už nebude žádná. Je to takový zlobivý paradox. Chceš se jich co nejdříve zbavit, ale oni se pořád obnovují a doufáš, že tam pak nebudou, že budou dojezeny a celé se to uzavře... ale když to přijde, na to tě nikdo ve skutečnosti. nepřipraví. Nikdo nás nepřipraví na první a na poslední den. Už Vánoce byly zasaženy událostí 1680 a Velikonoce teď událostí 1249. Bylo to před online schůzkou. Přišel telefon a pak už bylo jasné, že to nebude jako dřív. Ale všechno by mohlo přitom být, jako ještě nikdy... 

Je hrozně zvláštní, jak na koho dosedne paralýza. Co se vlastně mění. A co zbývá. Všichni si nosíme v očích nějaké menší i větší ztráty a doufáme, že jednoho dne dojdou k absolutnímu sjednocení, kde si nebudeme muset přiznávat, o co vše se nám už nepovedlo se podělit. Ať už jsou to packy a ocásky, splněné vysněné kónické tvary, prestižní publikace, nebo konečně odpověď, co vlastně dělat, když přijde ďábel sám.

Den rozloučení byl krásný, plný slunce a dokonce i nečekaných návštěv, všechno padlo se smířením na úrodnou půdu a zřejmě se uzavřela i nedopitá symfonie. Pomocí dortu. Potřebuji na všechno víc času. Do teď to bylo jako na chvíli zamrznout s tím štěstím, že do toho zasáhly Velikonoce, kdy nebylo potřeba tolik... být. Je trochu vyčerpávající nemít možnost zafúzovat si dny a najít si konzistentních deset minut, muset zase už jet, nic nikdy nestihnout a nedodělat. Neznám ale než extrémy, buď to vždy bylo takhle, nebo se celé měsíce nikdo neozval. Třeba nejsem kvůli životu na dluh budoucnosti už stavěný na fungování mezi ldimi jako jsou ostatní, ale proč to  vlastně vůbec chtít? Existují skvělé věci a činnosti, které někoho potěší, ale nemají žádnou váhu, nemají smysl bez špičky nepřivykačnictví, pokud by to znamenalo si jen přivyknout. Je to jako s malým Staňkem, je už starý, ale taky mu nikdo nechtěl tolerovat, že nemá od-do. Nechal se pohltit.

Už musím zas jít. Není čas to celé prodýchat naplno a zítra už bude spoustu povinností. Možná přijde na řadu pak i organizace budoucího času. Kéž by ho bylo hodně. Nekonečné moře, jako kdysi. Tajemství mnoha životů. Ultrahodinové víkendy. Hodiny superschopností. A mít možnost si pokaždé nachystat a ulovit poslední ňaminku.