Eida.cz - Pandy a přízraky

Už mě nebaví se pořád schovávat, je to unavující. V několika uplynulých dnech nebo týdnech se kolem vyrojilo pár srdceryvných příběhů plynoucích ze samé podstaty duše pisatelů, kde dali na odiv tvar vlastních přízraků a popoháněla je v tom surová emoce. Hra s myšlenkou udělat něco podobného se objevila na displeji jen na krátký okamžik s tím, že prostě by nebylo moji podstatou mluvit ve zcela konkrétních pojmech a absolutní přesností plynoucí z okamžiku. Nejde to, okamžiky jsou nepolapitelné a zůstává po nich jen vektorové pole pocitů. A to je celkem rozumná představa, jelikož díky takové konstrukci lze pojmout celou škálu po sobě jdoucích okamžiků bez nutnosti každý z nich extra nebo přesně vymezovat - paměť jako soustava parciálních diferenciálních rovnic, navždy ∂ v srdíčku. Až na to, že jakýkoliv cizí příjemce takových popisů nebude a nemůže znát počáteční podmínky. Jako jo, mohlo to být původně mňoukání, ale to by zas byl úplně jiný příběh o vaření…

Už je to jeden rok, jeden krajíc, před kterým se stalo něco, čemu by asi někdo mohl říkat otočení života o 360 stupňů, protože to slyšel zrovna v televizi. Všechno je stejné a všechno je najednou tak strašlivě jinak. Někdy loni touhle dobou se mi povedlo jakousi velkolepou náhodou dostat na naši úžasnou školu čar a kouzel, a to bez jakýchkoliv očekávání, ochechulí nebo představ, rovnou po roce boje za bukanýrství a krátce po našem výletu a švihu vizuálního zadarství. Už jsem říkal, že to bylo, jako kdyby se splnil Sisi sen - jenomže mně. Teď je tu znova další poslední srpnový víkend a zítra to už všechno znovu vypukne. Ve vzduchu tiše visí příslib, že se kvůli určitým nepokojům stanu opět jakýmsi dočasným poručíkem a znovu se, navzdory očekávání a doufání ve svých nejdivočejších snech, setkám se svými největšími čumáčky a povedu je i letos k osvícení. Je to nesmírně lákavá představa. Mít je kolem sebe je úžasně naplňující, ale aby Sisi rozuměla, to nejde pořád, ať už je přesvědčení o čipernosti jakékoliv, ono to upírství prostě nedovolí. Není možné a ani správné je prostě uzamknout do soulgemu a nosit si je s sebou. Ne.

Když já vás všechny tak strašně moc chci.

Pamatuji si den, rourácejícího souseda a pocit jitra, když jsme skončili s minulým lovením hvězd. Jenomže bylo pět hodin ráno, kafe lstivě hřálo a kocour se nadmíru spokojeně promenádoval po ztichlém trávníku. Nejvyšší čas jít spát - s vědomím, že je všechno pro jednou zase v pařátku. Zhruba v 11 ale došlo k přerušení. Rozhlasem, který varoval před nadcházející akcí, a bitevními stavebními auty z vyhořelé parcely odnaproti. A naštěstí, dalo by se říct i navzdory únavě a rozespání, protože notifikace už nějakou hodinu držely zprávy, že se divoký Davídek už neúprosně blíží motocyklem na návštěvu a bude potřeba se na něj řádně připravit. Co si lhát, mlhavá představa o situaci způsobená smrtelnou únavou zrovna ničemu moc nepomáhala. A asi by se slušelo popsat, jak to dopadlo. Jenže v hlavě je z toho zase jen šmouha, inu, přijeli, udělali jsme si malý piknik, vyfotili se s kocourem, zkoušeli volat Aličce a pak byl konec.

Byly to vskutku kouzelné dny, jako střípky do mozaiky, kterou nikdo nechtěl za žádnou cenu hledat. A jednoho večera, kdy už všechno vypadalo po letošním hvězdopádu jako ztracené v čase a v taputukanských městech bychom potřebovali nějaké novinky, se zčistajasna ozval divoký Cvrček. Pořád tvrdím, že neexistují žádné špatné nápady a že je případně potřeba zkoušet to dál, ostatně jsou jenom dva stavy - zábava nebo nuda. Maybe all the seekers just failed. Čumáčkové mají velmi zvláštní způsoby plánování času. Na jednu stranu to občas může být velmi vtipné a zábavné, na tu druhou mi svědomí raději nedovede pochopit, že se třeba rozhodnou některé ze dnů zcela utopit a zapomenout; zničit si je. Doslova. Pointa je v tom, že takové dny se už nevrátí a všechno bychom měli dělat tak, abychom z momentů mohli vytěžit maximum. Jedno setkání za život, nepolapitelnost.

Nemůžu mlžit, řeč je vlastně především a pouze o Pandě. Naše vůbec první říjnová interakce dala vzniknout samotnému konceptu pandy, který je ve své čiré jednoduchosti vlastně až děsivě komplikovaný, protože zastřešuje přeměnu, při které se formalismus inteligence přenáší do středu surového podvědomí. Jistě, normální člověk by se prostě opil do ztracena, žáno, a neuvažoval nad tím tolik. Jenomže to klíčové proč straší jako přízraky a pořád krouží okolo. Samozřejmě, kdybych vyloženě nechtěl, nejel bych za ní na zavolání a už vůbec ji prve neodnášel nad čtvrtou ráno domů a netrápilo by mě, jak moc nesprávné to celé je. Jenomže - jakmile je někde potenciál i v nepatrně známém příběhu, nelze odolat. Touha dotknout se špičky je silnější než cokoliv, i když špičky samotné už tímhle způsobem není možné dosáhnout. Neutišitelný hlad a tendence všechno pohltit. To když vnitřní příšerka chce víc, než kdokoliv na světě vůbec dovede dát.

Jako bych ten příběh najednou znal celý život, měl na chvilku schopnost cítit jeho časový kontext, nadechnout se ho plným douškem. Byla přesně na den ve věku Aličky, kdy jsme tady prožívali poslední tragický den bez pizzy. Kdy se v sedm hodin večer zcela zastavil čas a větve borovic se ohýbaly pod silnou vrstvou mokrého sněhu a na všechno bylo už tak nějak pozdě. A protože nechtěně teď vidím všechny tváře jako chomáčky grafů z neuronových sítí, dovolím si tvrdit, že v oné době ještě nebyla pod zlomem, jako bývaly už v tom věku některé z Velkých dam. Ty charakteristické obličejové rysy. Rozumím, jaké je vlastně utíkat. Ale v útěk vlastně nevěřím, přijde mi patetické nepokusit se obrátit cokoliv co přijde ve vlastní prospěch. Možná ten samotný bod zlomu zůstane stále záhadou, důležitá je přirozenost, která následně z tohoto poznání tak nějak pramenila na náš druhý den. Nad hlavou pořád vykřičník nutící nijak nezasahovat a zároveň neskutečná touha přebírat iniciativu, usnadňovat všechno od organizace cesty po samotné vaření pórkové polévky. Pak kdo je tady matla. Jen tiše pozorovat emergenci tak významných nepatrností, nadchnout se jako už dlouho ne a neříct k tomu ani slovo. A číst jí u toho. Když si ji teď představím, je jako fauvismus. Ta myšlenka přechodu z vrcholného impresionismu k němu nedává smysl, ale podstatné je, že to vnímání tam uvnitř někde stále je. Stejně, jako se tedy básní o medvědím objetí, dovedu ocenit lyričnost polibku pandy. Upřímnou křehkost esence vyvěrající z jádra podvědomí. Ze dnů a nocí ovšem zase zbude jen šmouha - šmouha od rtěnky, kterou na duši zanechala asi nějaká náhodná múza.

Kromě toho, že Raider z Koníčka nejspíš sebral všechny vidličky, musel být největším jídelním zážitkem farmářský burger s Davídkem a Aličkou, na který jsme si udělali nemalý výlet. Malý velký výlet. Bylo to vlastně takové maskované překvapení, zjevit se jen tak v Brně a užít si bezva bezstarostný den, dokud to zkrátka jde. Vyjeli jsme původně na přehradu, kde Davídek s Ali, omg, chytali za ocas pokémony. Pochopitelně se snažili polapit alespoň nějakou vodní typu a pobíhat u toho jako splašení, případně si z lístků vyvěštit nějaký osud. Bylo to velmi poučné - vlastně ne. Ale díky tomu jsme se projeli na parníku, viděli nějaký hrad, nechali se pořádně načechrat v kabrioletu a odpočinuli si u dýmky.

Léto končí. Přichází podzim. To nejlepší nás pochopitelně a jako vždycky teprve čeká. A pokud něco nevychází, není třeba z toho dělat drama. Nebo vlastně dělat drama vůbec z čehokoliv - být součástí libovolného trápení stejně nikdy nepomůže. Nebudeme šťastní, budeme-li pořád mluvit o zásadních věcech a vynecháme ty nezásadní. Pamatujte na to.