Eida.cz - Hvězdíci MMXVI

Hvězdíci MMXVI

14. srpna 2016, 16:27 Eida

Tam nahoře jsou všechna ta souhvězdí, o kterých jste se učili ve škole. Každá z hvězd má kolem sebe několik obyvatelných planet a měsíců, na kterých se obyčejně nachází hvězdná brána. Takový ten vozík tam nahoře, to je medvěd - kovboj; je složený právě z těch hvězd a planet. Důležité je, nesmíš na ně nikdy sahat. A o víkendu padají občas meteority.

Dotkni se hvězdy. Rok co rok je to obtížnější. Aljaška Nebraska na to měla nějaký trik, který jí to umožňoval, bylo to její, píseň hvězdy. Asi díky playbacku a díky tomu, že to byla popová senzace a žádná skutečná hudební vědma. Kdo ví. Pointa je zkrátka v tom, že když není Měsíc v příznivém zorném úhlu, je téměř nemožné s léty vypáleným čipem zachytit nějaké skutečné hvězdění. V tom smyslu, aby to bylo i nějak chytře vidět. Samozřejmě se chycený pád dá prokázat, ale není to žádný estetický zážitek.

Čtvrtek byl kouzelný. Bylo Zuzany, která číhala kdesi nahoře a její nebeská krása propůjčovala nebeské klenbě příznivý nádech. Byla taky neskutečná zima, jak už to ostatně bývá, když udeří kruté srpnové mrazy. No a pak jsem zapnul StarOffice, ale znovu a naposled bez Meow. Během několika málo hodin vypukla nebetyčná podívaná obřích rozměrů, při které z temných hlubin vesmíru napadalo na zem někomu do kávy určitě víc než pětadvacet hvězd. Několik se jich snažilo spadnout i do objektivu, ale na poslední chvíli zřejmě dostaly strach, takže zase nic.

Protože jsou teď kolem k dispozici místo Meow čumáčkové, nebylo na škodu se s nimi zapojovat do různých dobrodružství i během léta. Jelikož páteční meteogramy nepřály a hrozily strašlivou zkázou plnou oblaků, vydal se Filip lovit svůj fotopříběh až o následující, sobotní noci. V srdci jeho stroje bijí mikročipy od Intelu… vlastně je to ve skutečnosti nová Sony, co má alespoň částečný potenciál chytat světlo pouhýma rukama. Ale jako na potvoru, zdálo by se, všechny hvězdy už popadaly a nebylo těch, které by se daly ulovit. Ať už vzhledem k jejich značně redukovanému množství, obrovskému rozptylu přes několik různých zorných úhlů, až po pozdní, tedy brzké ranní hodiny, ve kterých byly teprve ochotné manifestovat svou existenci.

Jako vždycky, při výpravách se snadno ztratí focus a skončí to malováním - a to je vlastně tak trochu účel, smířit se s celým vesmírem tak, aby bylo všechno konečně nepodstatné a postrádalo jakýkoliv skutečný rozměr. Možná nám hvězdy na nebi pořád závidí. Třeba nám závidí i ti, co přistáli mezi nimi. Na mezihvězdné prázdno, které zbylo mezi našimi vztahy, není nadsvětelného pohonu pro jeho překonání, možná kolikrát ani vůle. Přijmout s radostí, že tam nahoře září navždy, je daleko uspokojivější, než jeden život strávený v pekle jakékoliv prázdnoty.

Eida
Tento článek přečetlo již 156 čtenářů (0 dnes).

Komentáře

Nový komentář