Eida.cz - Hvězdíci MMXVI

Hvězdíci MMXVI

14. srpna 2016, 16:27 Eida

Tam na­ho­ře jsou všech­na ta souhvěz­dí, o kte­rých js­te se uči­li ve ško­le. Kaž­dá z hvězd má ko­lem se­be něko­lik obyva­telných planet a mě­sí­ců, na kte­rých se oby­čejně na­chází hvězdná brá­na. Ta­kový ten vo­zík tam na­ho­ře, to je med­věd - kov­boj; je složený právě z těch hvězd a planet. Důl­eži­té je, ne­smíš na ně nik­dy sahat. A o víken­du pa­da­jí ob­čas me­te­o­ri­ty.

Dotkni se hvěz­dy. Rok co rok je to ob­tížnější. Aljaška Ne­braska na to mě­la něj­a­ký trik, kte­rý jí to umož­ňoval, bylo to je­jí, pí­seň hvěz­dy. Asi díky playbacku a díky to­mu, že to by­la po­po­vá senza­ce a žád­ná sku­tečná hu­dební věd­ma. Kdo ví. Poin­ta je zkrátka v tom, že když není Mě­síc v přízn­ivém zorném úhlu, je téměř ne­možné s lé­ty vy­pál­eným čipem za­chy­tit něj­a­ké sku­tečné hvěz­dění. V tom smys­lu, aby to bylo i něj­ak chytře vi­dět. Sa­mozřejmě se chy­cený pád dá pro­kázat, ale není to žád­ný es­te­tický záži­tek.

Čtvr­tek byl kou­zelný. Bylo Zuza­ny, kte­rá číh­a­la kde­si na­ho­ře a je­jí ne­beská krása pro­půj­čova­la ne­beské klen­bě přízn­ivý ná­d­ech. By­la ta­ky nesku­tečná zi­ma, jak už to ostatně bývá, když ude­ří kru­té srpnové mra­zy. No a pak jsem zapnul Sta­rOffi­ce, ale znovu a na­po­sled bez Me­ow. Běh­em něko­lika málo ho­din vy­puk­la ne­be­tyčná po­dívaná ob­řích rozměrů, při kte­ré z tem­ných hlu­bin ve­smí­ru na­pa­dalo na zem něko­mu do kávy ur­či­tě víc než pět­a­dva­cet hvězd. Něko­lik se jich sna­ži­lo spadnout i do ob­jek­tivu, ale na po­slední chví­li zřejmě do­staly strach, takže za­se nic.

Pro­tože jsou teď ko­lem k dispo­zi­ci mís­to Me­ow ču­máč­k­ové, ne­bylo na ško­du se s ni­mi za­po­jovat do růz­ných dob­ro­druž­ství i běh­em lé­ta. Je­likož pá­teční me­te­ogramy ne­přály a hro­zi­ly straš­l­ivou zkázou plnou ob­la­ků, vy­dal se Fi­lip lovit svůj fo­topříb­ěh až o násle­du­jí­cí, so­bot­ní no­ci. V srd­ci je­ho stro­je bi­jí mik­ro­čipy od In­te­lu… vlastně je to ve sku­tečnos­ti nová So­ny, co má ale­spoň čás­tečný po­ten­ci­ál chytat svět­lo pouhý­ma ruka­ma. Ale ja­ko na po­tvo­ru, zdálo by se, všech­ny hvěz­dy už po­pa­daly a ne­bylo těch, kte­ré by se daly ulovit. Ať už vzhle­dem k je­jich značně re­du­kované­mu množ­ství, ob­rov­ské­mu rozptylu přes něko­lik růz­ných zorných úh­lů, až po pozdní, te­dy brz­ké ranní ho­di­ny, ve kte­rých byly teprve ochotné manifes­tovat svou exis­ten­ci.

Ja­ko vž­d­ycky, při výpravách se snadno ztra­tí fo­cus a skon­čí to malováním - a to je vlastně tak tro­chu účel, smí­ř­it se s ce­lým ve­smír­em tak, aby bylo všechno ko­nečně ne­pod­statné a po­strá­d­alo ja­kýko­liv sku­tečný rozměr. Možná nám hvěz­dy na ne­bi po­řád závi­dí. Tře­ba nám závi­dí i ti, co přistá­li mezi ni­mi. Na mezihvězdné prázdno, kte­ré zbylo mezi na­ši­mi vztahy, není nad­svě­telného po­ho­nu pro je­ho pře­ko­nání, možná ko­likrát ani vůle. Při­jmout s ra­dos­tí, že tam na­ho­ře září navž­dy, je dale­ko uspoko­jivější, než je­den život strá­vený v pekle ja­kéko­liv prázdno­ty.

Eida
Tento článek přečetlo již 81 čtenářů (0 dnes).

Komentáře

Nový komentář