Eida.cz - Hvězdíci MMXXV

Na nočním pozorování hvězd je nejdůležitější odpočinek a péče o duši. Trochu tady podvádím s datem, ale budeme dělat, že si vše pamatuji a že srpnoví hvězdíci nejsou ve vzpomínce starší než dva dny a pořád je z nich rozjucháno. Letní čas.

Letoškem se splnila výprava do mlýna. Doslova. Musím říct, že mě to nadchlo, i když jen těžko uchopím, když pohodové úkoly nejsou úplně pohodové celé dny, jako to bývalo ještě za časů. Mlýnek sám o sobě je kouzelný a byl vždycky vidět ze silnice, ale nebylo jasné, co vlastně znamená. Přiblížit se k němu bylo svým způsobem samo o sobě dobrodružství, i když bylo jasné, že to hlavní hvězdění bude spíše zážitkem než skutečným fotoexperimentem, protože Měsíc nechtěl měsícovat správně a ve tmě má ten již 15 let nová DSLR totální problémy, které už ani strojové algoritmy nedovedou správně opravit.

Ke mlýnku vedla cestička. Polem. Možná tam byla kukuřice. To bylo roztomilé, protože není nic lepšího, než hodit auto do kukuřičného pole, rozeběhnout se a číhat potají na raptory. Nahoře byla příhodně umístěná lavička a bylo štěstí, že jsme přišli jako první – po několika půlhodinách totiž dorazili další pozorovačníci a najednou se vytratil totální klid místa, které stejně za tmy nedávalo vlastně smysl. Ale měli jsme s sebou Pazúzka, takže pohoda. Jasná věc.

Padání obou po sobě jdoucích dnů bylo velkolepou podívanou. Už jen matně v myšlenkách zapátrám, jak jsme zapínali Stár office a Meowka ještě neměla v hlavě žádné tak moc zásadní kraviny, jaké se na ni nabalily až časem. Možná tehdy nechápala, že by mohla díky hvězdám v obličeji všechno změnit. Ať už to bylo jakkoliv, celé letošní noci byly spíše o tom dívání a polemizování nad světelným znečištěním, polemizování nad vesnicemi, hledání vnitřních radostí a trochu, i když opravdu jen trochu, o zastavení se a odpočinku pod hvězdami.

Atmosféra mlýnku by si zasloužila o mnoho více pozornosti a plánovaných dobrodružství, ostatně i měření, aby hvězdná stopa mohla vyjít k dokonalosti. No ale... bude to tedy chtít nový přístroj? Jaký to má smysl mimo automatizaci? Existuje vůbec smysl života ve mlýně? A proč je Pazúzek tak měkký?

Druhá noc pak už velmi jasně ukazovala, jak strašně moc lidi nemají smysl pro bytí samo pro sebe, vyhledávají si jen často komplikace a ne jen úžasnost. V časech zázraků, to by se to kráčelo – teď jsem sice mocná bytost a leccos je najednou možné, ale nedovedu si toho užít bez klidu a pařátku a okopaných rajčátek, občasných ultrahodinových víkendů a celkově té magie, která sice je kdesi latentně přítomná, ale není možné ji olíznout. Alespoň ne záměrně. Jsou tu přání, která jdou proti sobě. Přání, která by jedno bez druhého nedávala smysl. Přání, aby byla jen káva, v kapse jenom blog, život v lesích a všudypřítomná pokročilá technologie. A vývin. A kočičky. Ale třeba se ten dluh na účet budoucnosti nakonec splatí a vstopíme do časů nových zázraků. S hvězdami na rukou.