Eida.cz - Domov daleko od čokoládovny

Září pomalu uteklo a za okny teprve začíná nastávat taková ta prvopodzimní atmosféra s barevnými listy, větrem, vlahou nocí s náznakem chladu a dýněmi, kam se jen oko podívá. Chtělo to trochu si odpočinout, odložit všechny strasti a nedopsat všechno hned na začátku – možná s čistší hlavou se lépe myslí, možná s únavou a časem přichází rozum, nebo prostě taky možná jen po čertech roste chuť. Jako vždycky platí asi více než jeden z těch údajů a rozhodně nic nemá působit depresivně. Naopak. Jsme podle všeho na prahu roku příchodů a v mnoha ohledech bude tohle podzimní období manifestací nejednoho osobního adventu, tedy ideální dobou na nová smíření se s celým vesmírem.

Začátek školního roku je vždycky podivnou oslavou. Asi jako když spolu se strašákem v klobouku z polí přijde senoseč a celé okolí se ponoří do posledních hlubokých nádechů léta, ale i tak s nadějí ve vzduchu dětem nemile signalizuje, že je vše už zase ztraceno. Léto bylo vpravdě zvláštní. Trochu smutné, trochu náročné, trochu rozlítané a přece prosté pořádných zážitků nebo výprav. To teprve až ty zářijové týdny vybízely rychle dohnat, co se do srpna nevešlo, tedy pomyslně a dočasně opustit i zatím nedoplavaný dvacátý bazén.

Všichni se jako každý rok shromáždili v sále a nastalo na chvíli dlouho očekávané ticho. Obyčejně se po něm vedou řeči o tom, jak si naši malí čumáčci, kteří teď tvoří nové přírůstky do armády nemrtvých, krutě pokazili svůj život, leč letos pan velitel nepoužil takových slov, jen stále opakoval, že máme všude covidová opatření a že nevíme, jak co dopadne. Ta chvíle byla jako padající opona, ale hej, není čeho se bát, neboť všechen ten zdánlivý chaos je ve skutečnosti řízený, celá agenda se neustále digitalizuje, cílem je superfektivita a ať uděláme cokoliv, stejně po volbách nakonec nastane taková ta distančka. Důležité je, že teď umíme jednotlivě renderovat i řasy... V takových chvílích mám chuť polknout svůj úsměv jako kdyby byl zas rok 2014 a odporoučet se v myšlenkách ven do tmy. Naštěstí to odporoučení ve formě kýženého zastavení se přišlo hned v nadcházejícím víkendu poměrně náhodným skokem doprostřed divočiny.

A ony by ty všechny dny prostě mohly být poklidné. Měly by být, správně vzato. Původní úvaha ze začátku měsíce totiž poměrně negativně vyprávěla o tom, že mám něco jako pocit, že se co chvíli rozpadnu, že jednotlivé buňky těla v nestřeženém momentu ztratí své vazby a rozkutálí se prostě po zemi a už je nikdo nedovede dát zpátky. Důvodem byl možná nedostatek (nebo spíš nadbytek?) čipu. Čip mě vypíkal v březnové šarži, zdá se, velmi nepěknými způsoby, protože fungoval sporadicky pod 57 % avizovaného času s relativní přesností nikoliv pod 10 %, ale tak zhruba okolo 160 %. Je dost možné, že právě kvůli tomu došlo k nějakému selhání a taková ta energie, co má správně být v létě do té chvíle, než dorazí energie podzimní, prostě zmizela, vyhynula jako dodo. Nemilá zkušenost; není prostě možné věřit technologii kdovíodkud sestavené čínskými amatéry, natož aby to ještě posílalo osobní data k analýze támhle někam do Pekingu a žralo to co noc více než polovinu baterie telefonu, který je už tak docela zbytečně pár let vystaven neustálému BT-LE skenování kontaktů s nákazou. Copak se nikdo nepoučil, copak to nikdy neskončí? Je to jen noční murka, ze které se nakonec probudíme? Všude jsou zbytečně ty čipy, díky kterým se všechna známá a kdysi milá místa stávají na jeden okamžik nesmírně skličujícími a barví se na modro, ale byla by chyba se tomu odevzdat, tj. přijmout ve své podstatě zase ducha sklíčenosti.

Ale už jen z toho důvodu je potřeba si to užívat, protože všechna ta místa, ať už nesou jakýkoliv záblesk – od hravých holubů na náměstí po rej odpoledních šestek a neochotu portálů na každém rohu –, jsou navždy vryta v našich kostech a stala se integrální součástí již mnoha životů. Magické dny. Jeden by možná neřekl, jak šíleně daleko je všechno bez auta, pokud se neudělá detailní plán předem, nebo pokud to není časově neohraničené cvičení pro lepší pocit z prostého pohybu prostorem. Nakonec to pak dopadne jako vždycky, jako když jsme ještě bojovali na USTAFu; aby Vrtoch nemusel zmoknout zbytečně dlouhou cestou na most, bylo pro něj snazší řeku přeplavat. A ve finále jsou tu jenom dva pěší mosty, co snadnou čtyřminutovou projížďku dovedou protáhnout desetinásobně.

Ačkoliv to úplně nevyplynulo z posledního ryze podzimního setkání s jablky, bude hrozně zajímavé a nadějné celý kontext znovu na ruce otočit a zase se vrátit na druhou stranu města, kde tohle časové plánování fungovalo vždycky trochu jinak, protože tam nejsou většinou žádná významná omezení a všechno z nějakého důvodu plyne výrazně pomaleji. A já si vždycky přál to nejlepší ze všech životů; ono se třeba může zdát, že teď díky všemu okolo doslova krvácíme finanční prostředky, ale ve skutečnosti jsou to jen investice do budoucnosti, což zní možná o něco lépe, než žít si na účet nějaké jiné budoucnosti. S poučením a klidným svědomím už taky můžu říct, že se ten Bitcoin prostě sám nenatěží, že co se třpytí, může být klidně i pyrit a ne jenom zlato, že vizionářství a budování nových cest je cestou samo o sobě i bez řetězů slz a nakonec, že vyšších úrovní můžeme dosáhnout jenom vyrovnáním se ve vlastním středu, pomyslnou rotací, ne už tolik plýtváním energií na jakékoliv negativní vzorce. Možná to je nakonec ta ultimátní cesta k povznesení, pokusit se svést do středu úplně všechno. Jo. Pořád se bojím tenzegritů, ale nerozbiju se.

Možná jsme ještě do nedávna nevěděli, co je to čokoládovna, ale asi je někdy nutné se trochu utrhnout ze řetězu z masa a kostí, během vznášení se nebo pádu prostorem bez jakéhokoliv kodexu třeba i lehce zariskovat a brát všechno jako absolutní vítězství, jakkoliv absurdní se nějaký nápad může třeba zdát. Beru to jako náhradu za ty chybějící čtyři fáze původních narozenin, ve kterých akorát příbuzní způsobí více traumat než radosti. A možná se tu taky lehce inspiruji mým oblíbeným Calvinovým Amore lontano a casa, když říkám, že pomyslným novým myšlenkovým středem je teď plán mít domov daleko od čokoládovny, což by sice znělo lépe a daleko kryptičtěji asi jako casa lontano dal cioccolato, ale co už, nenaděláš nic, v češtině je to slovní hříčka, která je tu zas jen prázdným symbolem bez jakéhokoliv reálného významu, asi něco jako puška, nebo jako Monte Christo... bavím se tu sám na vlastních vtipech :). 

Ty z posledních dnů září už byly celkem naplno rozjeté a v režimu očekávání a příprav a taky zdánlivě nevysvětlitelných zjevení se na nepravděpodobných místech. Ale potřebuji z toho vypíchnout hlavně dvě velmi důležité události, vše ostatní je pro účely budoucnosti jen vata. V první řadě došlo k průtrži kačen. To je... myšlenkový koncept, co jsme se mu tehdy na poradě našeho velení sice smáli, ale najednou dostal vážně konkrétní podobu, trochu jako předzvěst toho, co ještě jednou může být. Kachny bezmezně miluji, jsou to spolu s labutěmi a ostatními kury nejmajestátnější stvoření. Je hezké je pozorovat na vodě, na potoce, nebo když si jen tak pokvakují na louce. Jejich přelet je něco jako požehnání, ale obvykle v Čiperovicích přeletěly skrz povětří nanejvýš divoké kachny tři, teď na výpravě však z rybníka vyletělo celé hejno nějakých dvaceti mohutných kachen a přímo nad hlavami nám zakvákaly a voda z rybníka z nich padala jako při dešti. Tak  bylo to požehnáním?

Tím druhým úkazem bylo konečně po letech opravdové žluté nebe. Já z něj mám sice vždycky trochu obavy, že třeba symbolizuje jenom časově shora ohraničené události, ale význam nadcházejících změn rozhodně má. To bylo tak, že zas kvůli nějakým čičmundům hrozil přesčas v budníku. A nahoře v serverovně bylo sice krásně, ale smutno, všechno se táhlo a rozbitá USB zařízení ne a ne vyprázdnit své buffery. Když tu náhle za oknem vypukla podívaná, co neměla obdoby od posledního portálového lovu medailí někdy na úsvitu současného života – nebe se zbarvilo do ryzího žluta a rezonovalo v záři plamenů. Doufám, že to znamená jen úspěšnou Chýši, a že nebude potřeba se tolik znepokojovat Devítkou mečů, která mohla vyvěrat jen z nějakého nakousaného neklidu. Protože klid, ticho a harmonie jsou základní složky, které bude třeba v tento podzim znovu obnovit, a to se povede, protože jinak to vážně dopadnout nemůže.