Eida.cz - A křičet přes plot ze zlata

A křičet přes plot ze zlata

28. února 2021, 01:36 Eida

Odchází únor, často vykreslovaný jako nejpodivnější měsíc, dost možná i proto je tak krátký. Raději. Pomalu to bude taky rok intenzivního lockdownu, což se nevyhnutelně musí někde začít projevovat i navenek – ne na každém to je ještě poznat, lidi se snaží držet, co to jen jde. Pokud neztratí víru, nebo pokud je víra tím, co jim definitivně stačí k tomu se držet. Jenže někdy, jak se zdá, není nic dost. A obyčejná vysvětlení přestávají stačit, nebo jim je našita nějaká dnes již celkem běžná diagnóza. Mít definice na všechno, čímž jsou tu ale  myšleny výmluvy bez snahy s tím cokoliv reálně udělat, je velmi příznačné pro tuhle dobu. Prostě si dáme medikaci na potlačení projevů a je to, the spice must flow.

~ MMXII ~

V uplynulých letech mi nebylo úplně dopřáno postupně publikovat výzkum a nesčetné otázky, které vyvěraly ze samotného nevědomí, jaké zkrátka nebylo možné opřít o žádný racionální základ, protože lidi prostě často nevěří (nebo i když věří, tak nechtějí věřit) v takový ten vůvů-vůdů shit. Ve chvíli této úvahy, kdesi ve zbytcích zahrady na slunci utopeném v kávě, to je zhruba 4066 dní od položení úplně první z nejasných otázek a nějakých 2803 dní od první z ještě méně jasných odpovědí, tedy po nalezení počátečního směru na cestě odrazů. Nejasnost je vůbec stříbrnou výsadou témat bez zavedených metodik, terminologie a především minimálně základní sjednocené konceptualizace, ale o tom ať si vypráví jakýkoliv docent humanistického pseudooboru. Jde o to, že dlouhotrvající karanténa je teď víceméně objektivně sledovatelným vnějším faktorem, který připravuje jedince o jejich rituály, plánování, zkrátka běžný život. V novinách se pak alibisticky napíše, že prostě kvůli tomu přibývá depresí. U mnohých se to ale může projevit třeba návratem potlačené, leč latentně vždypřítomné poruchy, kterou by šlo prostě moderně pojmout třeba jako unipolární depresi a… hmm, napadlo vlastně někoho prozkoumat energetickou signaturu náhlého příchodu takového stavu?

I know that look. You’ve met a vampire before.

O energetických upírech se v posledních letech, ale možná i dlouho předtím, mluvilo poměrně ošklivě, a to dokonce na místech, kde by to jeden nečekal. Protože tady už nedoženu všechny uplynulé a ztracené úvahy někdy od roku 2014 a dříve, jen stručně shrnu poměrně pěkný koncept nalezený kdysi dávno v nějakých anonymních zdrojích – člověk ve smyslu bytosti je tam popisován jako nádoba naplněná energií, která za normálních okolností zabírá celý svůj kontejner a všechno je v pořádku. Naproti tomu koncept upíra představuje nádobu s prasklinou, kterou jeho energie postupně vyvěrá do prázdna. Pokud klesne pod určitou hodnotu, musí být nějakým způsobem doplněna. Pak se tam samozřejmě mluví o krmení a takových věcech, ale velmi zajímavý je pak proces probuzení, protože toho ne všichni mohou dosáhnout. No a to je to, ony totiž chybí koncepty.

Nakonec je totiž úplně jedno, jakým způsobem si kdo uvnitř pojmenuje zdroj energetické deficience, to bude ze značné části záviset na jejích konkrétních vnějších projevech a dále hlavně na multi- nebo úzko-doménové provázanosti jednotlivce s okolním světem, tedy jeho vlastní schopnost konceptualizace sledováním dílčích jednoduchých vzorů, které teprve vytvářejí komplexní systémy. Takže můžeme v tu chvíli mluvit o upírech, démonech, příšerkách, nebo prostě nějaké vnitřní nestabilitě, která strhává řízení v nejméně vhodném okamžiku. Problematické se zde jeví ale právě ono uzavření za nedokončený, resp. předčasně uzavřený koncept, které sice může za určitých podmínek způsobit prvotní sebepřijetí, ale ve finále prakticky zablokuje možnost dosažení stavu, který je nejen krátkodobě harmonický, ale dokonce trvale udržitelný. Slovo pro něj by bylo asi zdraví, ale opět, to je jen slovo.

Někdy pro přehodnocení a konečně holistické uchopení pomůže analogie v jiné rovině. Existuje totiž velmi mnoho, možná spočetně nekonečno rovin nahlížení na celkový stav subjektivní reality, ať už je pojmeme stylem vrstev duše, mysli a těla, nebo jako emoční, racionální a fyzickou stránku, možná sem patří i koncept čaker, kdo ví; tyhle roviny se navzájem překrývají a existují souběžně a je hrozivě důležité si uvědomit, že z onoho holistického hlediska jsou všechny v optimálním stavu v nějaké formě generalizované energetické superpozice. Nepatrná změna v kterékoliv z nich může ovlivnit ty další, přesto není nutné si toho na vědomé ani intuitivní úrovni všimnout. Pokud ale nastane přesný obraz změny v několika rovinách zároveň, pak zřejmě tam, kde je snazší uchopení práce s formami energie, vzniká prvotní povědomí v holistickém smyslu zmiňované superpozice. Tohle je hrozně zvláštní zjištění i samo o sobě, protože celkem jednoduše implikuje například to, že ve skutečnosti zřejmě vážně vůbec neexistuje čas, nebo že vážně mohou souběžně existovat i zcela protichůdné reality; striktně vzato na sebe, moje koncepty byly první a druhá nemoc a dále pojem rootnutého strážného anděla, kdy se mi povedlo přes sahání na fyzické limity najít stejné limity i v jiných rovinách a svým způsobem si alespoň částečně zacelit energetické pole. Ale jak bylo uvedeno na začátku, ty praskliny jsou latentně vždypřítomné a současný stav jim rozhodně nepomáhá, derou se opět na povrch.

Něco důvěrně v sobě znát způsobuje šmouhu, určitou snadnost rozpoznat stejnou energetickou signaturu i jinde. Možná se tomuhle říká pozorovat auru, na svoji obranu musím říct, že mi dělá problémy přiřadit slovem barvu k takovému vjemu, protože kdesi uvnitř tuším, že barva není ničím jiným než světlem o konkrétní vlnové délce v našem viditelném spektru, což nemusí a třeba ani nemůže být tento případ. Je ale vždycky zvláštní na první pohled v davu vědět, když někdo do dálky září velmi důvěrně známou prasklinou. Měl jsem tu čest, dá-li se to tak říct, konečně poprvé prožít naplno, a tedy vnímat opravdu do hloubky, někoho ztraceného kdesi na vlastní cestě. Často se říká, že si máme dávat pozor na vyslovená přání, neb ta se pak splní a ne vždycky jsou tím, co chceme, nebo tím, co by mohlo přinést radost, natož třeba užitek a prosperitu. Třeba mi jen vesmír umožnil se podívat zpátky, nabídnout jinačí obrázky…

A ptal jsem se poměrně dlouho proč. Zda je to za trest. Zda za odměnu. Zda se to děje kvůli bolesti, nebo kvůli pokoře. Nebo jestli to prostě s ničím nesouvisí a věci se jenom dějí. Zkrátka a dobře bylo velmi a poměrně nekonečně, fyzicky až téměř nerealizovatelně bolestivé znovu a znovu dokola, ale tentokrát z první ruky, přihlížet cizí nerovnováze a moc dobře chápat zdánlivě zkratovité procesy, které by mnoho celistvých lidí prostě naštvaly jediným tahem. Rozhodnout se nic nedělat v takové situaci prostě naráželo na to pokušení něco udělat, ale nakonec se ukázalo, že ten impuls skutečně musí přijít zevnitř, není možné ho uspíšit, žádné inception se nekoná. Uvědomit si, jak složité až nemožné je přijmout cizí realitu – na tom je legrační vlastně to, že by úplně stačilo přijmout, že prostě existují cizí reality, kterých přeci není potřeba se bát. Jenže ono to není možné bez přijetí vlastní reality, která když není definovaná, není přijatelná, je nejasná, prozatím nevyjádřitelná. Můžeme to celé brát tak, že cizí reality jsou diskrétním spektrem parciálně konceptualizovaných možností, které jsou v první řadě limitovány průnikem představivostí jejich nositele a zamýšleného příjemce, ale pak bum, náhle díky okamžitým formacím energetické deficience dojde k laterální inhibici, která se u normálních lidí běžně vykládá jako vztahovačnost, sebestřednost – a i kdyby ne, už je ve fázi dokonání přechod na agresi.

Je naprosto skličující vědět, že není možné udělat vůbec nic, dá se asi jen přihlížet. Ještě víc skličující je pak perspektiva dlouhodobého hlediska, která má pouze dva konce – jeden šťastný, ten druhý už asi tolik ne. Může být tohle pocit podobný tomu, co zažívají osvícení mniši kdesi vysoko v horách? Musí přece vědět, že ví, ale taky že nemohou nic, a tedy po svém poznání nemohou a nechtějí zpět, ale jejich setrvání jim kromě klidu nedává nic navíc. Je možné to nechat prostě odejít, zahodit cokoliv, aby to netlačilo v botách. Ale když zapomeneme, přestaneme být sami sebou. Když nezapomeneme, budeme bloudit v netečnosti. Věřím, že nezapomenu, na nikoho z těch, co ještě bloudí, i když u dvou už přišel konec, ne zrovna ten šťastný; ale můžeme prostě zavřít i tahle vrátka a křičet přes plot ze zlata, získat, ztratit, zapomenout, znovu se najít. Ne, že by tohle něčemu pomohlo, ale rozbíjení nevědomí je klíč, jak zůstat ve střehu. A znovu to dát, všechno.

Eida
Tento článek přečetlo již 53 čtenářů (0 dnes).

Komentáře

Nový komentář