Eida.cz - Srubíci

Srubíci

25. srpna 2019, 23:00 Eida

Letní dovolené jsou víc než jen časem na výlety. Tedy obyčejně to tak bývá. Letošní jsme odpálili až z kraje srpna, těsně před nepodařeným hvězděním, a to výletem do zdánlivě osamělé divočiny kousek od Davídkova domovského biomu. Byla to skvělá volba. Okamžikem výjezdu jsme se stali doslova zdivočelými srubíky.

Kouře v biomu Vysočičiny

Výlety na Vysočinu jsou vždycky poučné, pokaždé se najde nějaká nová záhada, kterou se nedaří hned tak rozlousknout. Většinou je tedy spojena s nějakou dopravní katastrofou, tedy ať už je jí přespřílišné množství sněhových jazyků, nebo jako teď jen několik dost nepěkných uzavření silnic. Ale nenaděláš nic, prostě jedeme.

Problematické na všem je, že s odstupem i nepatrného času zbude nakonec ze všeho jen šmouha a i přes umění velkých spisovatelů není najednou možné si všechno vybavit a do detailu převyprávět, to zkrátka si jen myslíme, že to máme v hlavě, ale není tomu tak. Je to iluze. Vybavuji si z toho náš poněkud zábavný a komplikovaný odjezd, kdy akorát pomalu začínalo z nebe chrlit, což značilo pohodlnou cestu mimo horko, dokonce jsme v našich přípravách největší číně ujížděli a cestu si užívali s maximální radostí, tedy než přišla první malá komplikace. Hej, to si tak jedeme, najednou za vesnicí 70ka, pak 50ka, 30 a tadá, uprostřed silnice někdo postavil zákaz vjezdu. Tak jsme tam tak chvíli stáli jako malí koníci, než nakonec ze zákazu vyjela domorodá paní se žďárskou značkou a pokynula, že máme jet jak páni a nebrat ohledy na žádné zákazy, ani na žádná přikázání. Nuže, stalo se.

Pak už to bylo pohodové až do okamžiku lovení přesného místa přistání, které nám bylo možná po dobu cesty skryto či utajeno. Zastavili jsme téměř v kopci u docela pohádkové vesničky plné divokých dětí cákajících se v bazénu se skákacím hradem ve tvaru krokodýla. Po levé straně se naskytl dechberoucí výhled, kdy se z lesa vyvalovaly výparu jak pára nad hrncem a my jsme tušili v těch lesích snad i buvoly, ale stručně vzato z toho byl nakonec prima časosběr, který potěší a má víc jak tisíc slov.

Když se oblaka konečně rozplynula, ozvali se nám do chatu naši broučí srubíci s tím, že teprvá možná vyjíždějí a že si to máme vše najít sami. Vydali jsme se po stopách geolokačních křižovatek, přičemž jsme minuli dost pěknou rodinnou farmu plnou pejsků, slípek, koziček, hus a housátek a perliček a kuřátek a za ní, za stromem, snad co dohodil by kamenem, se v houští skvěla drobná cesta ve svých kolejích špatně vysypaná štěrkem. Ale byla to jediná možnost, takže jsme se po ní vydali a po krátkých zaváháních jsme objevili náš vysněný srubík a zkontaktovli paní velitelku, která nám dala instrukce, abychom si mohli srubíka otevřít, zabydlet a najíst se.

Po ohledání okolí a zabydlení se za oknem ozval brouk a mával tykadly. Byl den. Uchváceni vším, co nás obklopovalo, se logicky nabízelo jen tak relaxovat na mnoha místech, hodně jíst, zažít léto s grepíkem, nebo si u ohně napékat špekáčků, co jen hrdlo ráčilo. A taky plánovat a realizovat několik málo výletů do okolí bližšího i vzdálenějšího, z nichž se třeba nabízelo Nové Město u Davíčkova, strašidelný les, veselá skála, nebo trochu delší výlet do Žďáru na prohlídku Zelené hory.

Dávalo to smysl, v celém komplexu probíhala rekonstrukce, při které vyklidili tisíce mrtvol na jiná místa a neopomenuli přitom dát na hřbitov i příznačnou cedulku, že si máme na mrtvoly dávat pozor kvůli nějakým klimatickým změnám, ale k zombie apokalypse u nás naštěstí nedošlo. Kdyžtak bychom to přežili, přinejhorším. Z výletu mimo poutního kostela by bylo potřeba vypíchnout naučnou přírodní stezku okolo vody, kde jsme viděli skvělé mokřady plné vážek a roztomilých ještěrek a možná i dalších příšerek, zkrátka takových zvířátek, co si tam ráda hrají a ocasí. Pak nás vystrašila paní se psem, ale to nemělo zas takový příběh. Cesta nakonec vyústila v březové aleji u zámku, takže jsem se mohli vrátit buď k autu, nebo k autu a pak na oběd. Ono je hrozně těžké takhle mimo civilizaci asi najít podnik, kde se dělá jídlo, co bychom chtěli moc rádi sníst a světe zboř se, nakonec jsme našli docela ucházející místo, kde se to dalo a mohli jsme si nechat o všem zase zdát.

Města a historické památky ale nejsou zdaleka všechno, co se povinně na dovolených obchází, takže musely logicky na řadu přijít i výlety do divočiny na obdivování krás přírodních. S králíkovou vílou jsme si jeden takový, i když nakonec asi docela náročný výlet, vytvořili vycházkou od Milovského rybníka k Drátenické skále. První část cesty po cyklostezce utíkala celkem v pohodě a radosti, i když se zdálo, že se to možná s počasím úplně nevyvede, ale opak se ukázal pravdou. Naštěstí vzaly věci divoký směr a cesta se tak trochu zvrtla v pěšinu mezi krásnými potoky, až nakonec přišlo očekávané stoupání, želbohu plné kamenů, ačkoliv to nejspíš šlo nakonec obejít hezky po louce, ale kdo ví. Byl to vážně zážitek, dokázali jsme vyjít až na vrchol a spatřit nejen skálu a posvačit u ní, ale taky se od náhodné holčičky, co křičela jak na lesy, dozvědět, že je tam bobek. To bylo docela v pohodě.

No ale každá cesta musela mít i svůj návrat a u téhle konkrétní se šlo dost pěknou loukou až na silnici, která vyústila u kavárny, od které se mi zas v nějaký jiný den naskytla pěkná příležitost si to celé projet koloběžkou, což bylo příjemné zpestření. Zbytek dne jsme stihli pochopitelně snad kvalitně prorelaxovat a nějak tou dobou i rozchodit dosud nefunkční HDMI na srubíkové 4K televizi.

V jeden den, který měl být volný, ale nastala i příležitost na trochu víc offroad výlet a přidal jsem se k našim srubíčkům v cestě na další nedaleké skály, ze kterých byl fakt pěkný výhled, ale z lesa se zlověstně ozývaly dost podivné zvuky země, beze mě. Čím více se blížil očekávaný déšť, tím intenzivnější zvuky byly a až mrazilo, když ztichlo i ptactvo a jen koruny stromů svým šelestěním dávaly najevo stálou přítomnost času i v lese.

Nakonec se spustil déšť, nebylo zbytí. Kráčeli jsme mokrým lesem, intenzivně a zběsile, za zvuku motorů mimozemských lodí v okolí. Nakonec jsme došli až na Medlov, když v tu ránu přestalo pršet a svět se ocitl zpět v socialismu. Na pláži u rybníčku před hotelem se povalovaly a koupaly dost spokojené kachny a fotily se tam nějaké tlusté teenky. Když už přišlo na to, že se asi nic světoborného nevymyslí, vydali jsme se hezky mokří zpět do hlubin lesa mimo vyznačené cesty zpět. Našli jsme fakt veselý rybníček a několik pracovníků, pak se rozpršelo znovu a zbývalo projít už jen pár tisíc kroků zpět k vozu. 

Po takovém výletu mi bohužel doslova ohořely boty, totiž promokly a nebylo vůle, která by je mohla vysušit lusknutím prstu, takže bylo jasné, že zbytek dnů bude muset být na pohodu a dost relaxační a pokudmožno sluneční. A to se vyplnilo, setkali jsme se s divokým Davídkem, který nakonec dorazil z ještě divočejšího Krna a ukázal nám cestu k osvícení ve stínu sochy pravého Buddhy. 

Největší zážitky jsou stejně ty v srdci a především v pupíku, když se pořádně zaplácne skvělými buřty a skvělými pivíky a létem s grepíkem a na obloze se objeví mraky jako obrázky a celý večer dává smysl, jehož temno po vyhasnutí ohně strávíme už jen rozvernými hrami našich dětství v kruhu srubíkového přátelství. A pak se těsně před spaním nebe vykreslí a hvězdy padají jak splašené skrz drápy naší galaxie. Tisíce ďubek, na které je chuť a je jasné, že nejdou nikterak polapit. Jako okamžiky. Jako štěstí. Jako vědět, že jsme v tu chvíli praví srubíci.

Eida
Tento článek přečetlo již 96 čtenářů (0 dnes).

Komentáře

Nový komentář