Eida.cz - Na výletě MMXVIII, část druhá

Na výletě MMXVIII, část druhá

20. července 2018, 19:05 Eida

Oficiální slogan Slovinska říká I feel sLOVEnia, což se dá vykládat samozřejmě různě. Tuším, že my jsme se tam vydali především kvůli tomu, že na světě bezesporu existují i takové Veroniky, které máme rádi a kterým chceme dokázat, že víme, přestože se občas rozhodnou zemřít i tak. Nebo snad ne kvůli tomu? Každopádně naše druhá část začala tam, kde ta první skončila. Kousek u hranic na nějaké silnici. Nebe bylo temné a každou chvíli mělo spustit pořádnou dávku ryzího deště z hor. Nebýt menšího nedorozumění na hranici, asi bychom se smáli i nebi navzdory. Vzpomínky na prve zpožděnou dálnici a matné okamžiky z let minulých možná způsobily moment překvapení v určitém rozčarování — nakonec všechno vypadá vždycky jinak, než jak si to pamatujeme. 

První vykročení z plavidla v Novém městě nebylo úplně nic moc hlavně kvůli nepřejícímu počasí, ale zpětně si lze vybavit, že to taky bylo první místo, kde jsme, tedy alespoň co můj úsudek vidí, narazili na první zcela jasně nepochopitelnou věc — slovinštinu — a na druhou, udržovanou infrastrukturu. Ono totiž přijet z Chorvatska, kde si člověk hrozně snadno navykne na flow a prostě jede klidně i offroad, hodně znesnadňuje uchopit jeho severní sousedy. Možná už jen ta cedule u místa parkování pro individua prozrazovala vlastně víc, než se na první pohled zdálo. Přečíst to trvalo dlouho a nakonec to nebylo podstatné, ale hlavně kvalita silnic a značení zdaleka překonala asi i naše nejdivočejší sny. Hrozně zajímavé je vidět, jak tahle celkem malá země ruluje a všude prosazuje kvalitní handicapované parkování a na každém kroku speciálně vyhrazená zelená místa se stanicemi pro elektromobily. Ty investice tady dávají smysl. Jo a taky slovinské tunely považuji za mimořádná architektonická díla, tedy ve srovnání s jinými státy.

Kousek od Nového města při cestě na dálnici do Lublaně jsme navštívili druhé místo, hrad Žužemberk. Zrovna se tam teprve připravovaly nějaké trhy, takže tam striktně vzato nebylo nic, ale už jsme začínali nepatrně najíždět na slovinskou kulturu a chápat, tedy spíše brutálně nechápat vůbec nic. Je velká škoda, že hned první den nevycházelo to počasí úplně do puntíku, ale to se dalo od kontinentálního biomu docela čekat. Vlastně bylo hrozně těžké tušit, že Slovinsko má na svoji malou rozlohu tak hrozně velký počet různých biomů, z nichž jsme navštívili tři nebo téměř čtyři, plus podsvětí.

V zatím velmi nepřehledných vesničkách jsme se snažili v prudkém a neutuchajícím dešti nalézt tábořiště, ale uprostřed ničeho byla akorát zavřená závora s několika karavany a dřevěná vydlabaná socha medvěda. Protože by to v tomhle počasí nemělo cenu, rozhodli jsme se v nejbližším místě vyhledat nějaké zabezpečenější ubytování, což se kupodivu povedlo. Ukázalo se, že miniměstečko je ve skutečnosti lázněmi a skýtá asi ve svých uličkách značené poučení a bary. Vlezli jsme dovnitř v opravdové víře a uvítal nás stylově nejprve naprosto nepochopitelný pub, který měl nahoře hrozně moderní a vlastně i hrozně levný hotel. Právě proti zvyku na Chorvatsko bylo velmi těžké si tohle připustit, ale všechno tu bylo zatraceně moderní na velkoměstské úrovni a největším překvapením asi byla možnost připojení na 100Mbit páteř, kterou zpřístupňovali na chodbě pomocí AC1900, i když asi ne s custom WRT. To je zkrátka něco, co by jeden asi nečekal v místě se 700 obyvateli, kde populární ig hashtagy směřovaly vlastně jen na bazén a nějakou místní týnku s činčilou. Večer jsme strávili v baru s cílem poznávat místní kolority, žel k našemu překvapení měli jen rakouské pivo, případně české Krušovice. Wtf. A taky to byla první (a poslední) hospoda, ve které měli skutečné pivní tácky. Přesto je úplně nepochopili a namísto na stůl je přilepili na zeď, ale nenaděláme nic. Když se nachýlil večer a chtěli jsme to zaplatit, automaticky vyndávám kuny a nestačím se divit. This is not our currency, běduje servírka. Sorry, wrong pocket, omlouvám se, ale ve skutečnosti mi hlava nedovede pochopit slovíčko our. Každopádně po velmi příjemném vychrupnutí následoval pilný den s návštěvou Postojnských jamek.

Krasové jeskyně se stabilní teplotou a tmou jsou samozřejmě zajímavé především tím, že opět poskytují útočiště několika chutným endemitům, z nichž nejvýznamnější je malý jeskynní macarát, který prostě připomíná goa’uldí larvu se vším všudy, dokonce i délkou života. Obecně i cesta kolem Lublaně nějak nápadně připomínala SG prvky, tak je tedy Slovinsko nějak zapojené do tohoto spiknutí? Nu, kdo ví. Okolí Postojné už je ryze turistickou oblastí, ale organizaci mají zvládnutou mnohem líp jak Chorvati. Na plácku před jeskyněmi samotnými se tyčily evropské vlajky a bylo velkou ostudou, že že zrovna česká byla vzhůru nohama a někdo by jim to měl říct. Jeskyně samotné jsou plné vláčků, zimy, krápníků a příkrých uliček se zábradlími a zkrátka stojí za to se na ně jít podívat, přestože je velmi divné, že ten turistický ruch neškodí právě malým macarátům a dalším divokým druhům, natož taky krápníkům, kterých jsou tam sice miliony, ale rostou jen pomalu. Za extra zmínku ještě určitě stojí jeskynní koncertní síň, ve které ale kape voda a je vlhko a je složité si představit, jak to tam zvládají nástroje (a macaráti hudbu).

Jeskyním se prostě říká jáma a když je něco před jámou… zkrátka a dobře, jeskynní hrad Predjamski grad je rozhodně místem tajemna a strašidelna, kam jsme dorazili akorát před začátkem deště a do teď máme živé záběry, jak si pokojně sedíme u místního pivíka a čekáme na jídlo, zatímco nahoře zlověstně hřmí a nad hradními římsami, pěkně z puklin skály, vyletují divocí netopýři. Teoretiky tady kromě doporučení místo navštívit není moc co vykládat, důležité je, že jsme se na noc odebrali do lesů. Moc krásných lesů, poblíž jeskyně, ale prostě to byl takový ten zatím stejný poznaný biom, což se změnilo hned následující dopoledne, které nás zavedlo na poběží.

Slovinsko má malé pobřeží s několika málo městy, vlastně italskými městy. Technicky je to stejné, prostě se přejedou (spíše podjedou) hory a za nimi je radikálně odlišný biom, mraky jsou pryč, teploty letí do výšin. Pobřežní města kromě toho, že jsou prakticky italská s doplňujícími slovinskými nápisy, jsou plná turistů a celkově kromě své odlišnosti od kontinentální části země vlastně ničím neoplývají. Zajímavější je dát si dohromady několik kontrastů — Slovinsko v jistém ohledu hodně připomíná ČR, ale jaksi efektivnější a čistší, těžící z prosperity a zatím z nepokaženosti Evropskou unií. Tím jsou myšleny malé vesničky a na každém rohu nějaký ten hrad. Socerb považuji osobně za nejzajímavější, protože jde o kontinentálně evropskou historickou stavbu, ze které je kromě na moderní zástavbu  industriální zóny Trieste vidět i na špičky střech středomořských center v benátském stylu. Zas o důvod víc Slovinsko nechápat. Následující noc jsme opět přečkali v hotelu kdesi ve středomořském nepobřežním biomu, který by se asi hodně dal přirovnat k Moravě, jen špičatější. Italský vliv se tu projevuje ale na každém na kroku, takže kromě opravdu vynikajícího jídla je tu slovinština ještě nesrozumitelnější a nazpátek, je velmi těžké sdělit myšlenku ve slovanské mentalitě. Při odchodu nám ráno taky dali poctivé italské kafe zdarma. A tím skončilo pobřežní a středomořské dobrodružství a následoval zase úplně jiný, dosud neviděný biom — Alpy. Zamířili jsme pomalu domů přes Triglav.

Triglav je park skýtající mnohá poučení a opět v něm rostou a lezou nějaké ty endemické dobroty, ale asi nejzajímavější je právě ten šok z okamžitého skoku z pobřeží do vysokých hor, což opět nedává smysl. Moc pěkná je ale řeka Soča, která teče z nějakého divokého ledovce a je překrásně čistá. A studená. Po chvilce namočení nohou jsem měl pocit, že se mi asi zastavil krevní oběh. U vodopádu Boka pak v baru měli vlastně úplně první točený Union. Celkově ani to Laško asi není úplně všude a krutě tomu všemu vládnou zahraniční piva, třeba právě Krušovice, ale kdo ví, co je to vlastně za záhadu. Uprostřed triglavského parku je taky malá botanická zahrádka, kam se snažili dostat všechny druhy z celých Alp, což se ale úplně nepovedlo a místní servírka to potvrdila — že kytky prostě nechtějí růst v jedné výšce a našly si cestu napříč celou zahrádkou, kde se jim dařilo nejlépe. Nakonec se ty chráněné druhy začaly chovat jako plevel a tak trochu jim to tam očividně rostlo přes hlavu, ale jako místo je to úžasné a je smutné, že jsme neměli třeba celý den času na to tohle prozkoumat a pokusit se formulovat spoustu zvídavých otázek.

Celkově to byl úžasný zážitek a konečně jsme se dozvěděli kde a jaké je Slovinsko. Asi to nejde úplně přirovnat ke stejnému pocit jako zjistit, co je to kurýto, nicméně mohu jen doporučit, protože je to rozhodně země, která si zaslouží i další zmínky a zkoumání, přesto ji spoustu lidí prostě jen projede po dálnici a vůbec netuší. Navzdory množství práce, která se teď hromadí do několika ošklivých deadline a neskoční před půlkou prosince, byl celý výlet výborným odpočinkem, i když to byl docela těžký náraz po drsné léčbě prodělané předchozí týden. Koupání, houpání, jídlo — to všechno k létu patří a splnili jsme si to. Jupiii. A příště něco vymyslíme jistě zas.

Eida
Tento článek přečetlo již 92 čtenářů (0 dnes).

Komentáře

Nový komentář