Eida.cz - Konec roku

Pokaždé na konci roku kdesi nahoře pomyslně luskne a rázem se všichni rozutečou, zapomenou se. Zvlášť letos, dneska, to bylo jasnější než slunce, když do autobusu nastoupilo podivné hejno týnek a týnkovských dýčků a vymýšleli věci, kterým se sotva dá říkat nesmysly, zkrátka byli tak prolezlí EU, že to nešlo snášet, a to snad žádným přirozeným způsobem. Prostě začíná léto a děti vyvádějí jako splašené.

Na konci to chce vždycky okamžik na vydechnutí. To sice není možné kvůli ošklivým komplikacím a stádiím pokročilých změn, ale vítězství musí být někde na dosah. Snad. Tak alespoň poslední večery se zdánlivě blíží jurskému létu 2008, kdy snad naposledy všechno vonělo tak živě a hrálo všemi barvami a léto lákalo a zvalo. Bylo až k nevíře po tak dlouhé době zas jen jít a mít v kapse jenom blog a nadechnout se — dokonce tak fádní a nedokonalá věc, jako závan spálených plastů či kanálů najednou dodávala celému okamžiku říz opravdovosti a skutečnosti, jako když se smysly skutečně konečně vrací a třeba mouhou být i vjemy takové, jaké byly. Jen město se nestará, z nekonečných zahrad vyrostly stavební parcely a malebná temnocesta dostala nová LEDová osvětlení se světločivnými buňkami. Jen na jejím konci, kdesi u garáží podivníků, stále ještě roste ta zajímavá svlačcová květina a vedle ještě ořechy a i v domě starých zapomnětníků je vše takové, jaké vždy bylo. No a tichý hybrid už v žádnou hodinu nikam nezajíždí, jen v okolí chodí nová zvídavá kočička. A možná právě tohle je ultimátní odpovědí na všechnu prožitou nedokonalost uplynulých let bez duše, nebo jen zkoumání čistoty duše, nebo… nebo tak.

Tyhle tradiční výpravy jsou i přes nepřízeň územního plánování zlověstného managementu města rozhodně maximální vzpruhou a podporou v nemoci, zvlášť jsou-li doprovázeny opravdovým 2013-vepřáčkem, jako za časů začátků a nikdynepřivykačnictví. Výpravy dostaly také úplně nový rozměr díky své vzdálenosti i místu, kam se poděl Kocík. Před dvěma smutnými týdny jsme se s ním museli navždy láskyplně rozloučit a nechat ho vplout do náruče domova, kde jako sněhobílý kočičí andílek bude přebývat v nekonečných corcomarských zahradách, kde jabloně nepřestávají kvést. Možná byl jeho prvotní útěk posledním voláním po nekonečné svobodě, možná ze všech sil svých pacek chtěl nakonec zůstat, ale kdo ví.

Výpravy jsou tedy doprovázeny tichou modlitbou za Kocíka a za všechny okamžiky, které jsme spolu mohli strávit, za všechny společné chvíle s rozlitými kafíky. Zůstane v srdcích navždycky neohroženým bojovníkem.

Pomalu se kromě skutečného nádechu mění i nádech všeho počasí tam venku, nebe se zase vlní jako tenkrát, možná znovu zažehne naději na skutečné prožitky. I když bude léto svým způsobem omezené, je stále na co se těšit — rajčátka zrají a hřejí štěstím a v zahradě poletují ptáčci a loví zábavné brouky. Už jsme také stihli vytáhnout gril a trochu opékat, i když to mohlo být rozhodně lepší, jen to mít možnost cítit.

Omezení tkví v závěrečné fázi nekonečného předstírání psaní pro Zuzanu, které musí za každou cenu dostat prioritu a možná i nějaký čas navíc. Otázka toho, co vlastně bude, až nebude, byla prozatím díky pečlivému plánování odložena o jeden rok navíc, a to vstupem do sekty vedlejších velitelství v opětovné roli dočasného poručnictví, jen kvůli možnosti zazářit před další případnou kontrolou na naší škole čar a kouzel. Tam je to s koncem tohoto roku zatím otevřené a zdánlivě nejasné — změní se něco, změní se spoustu věcí. Nakonec proti vlastní vůli budu muset i já zvolit správnou stranu, i když bude zase výsledkem vnitřního přesvědčení a ne výsledkem marketingových úvah. A Krustýší letní operace je teprve počátkem.

V souvislosti s ní by tu bylo pár minji-úvah na dobrou noc. Ukázalo se, že jakkoliv je elementaryOS krásný a v dobré víře vyvíjený počin, není v žádném ohledu všelékem pro obyčejné smrtelníky. Z nějakého důvodu spoustu věcí, a tím spoustem je prakticky všechno, vyžaduje dodatečné úpravy pomocí pokročilé magie s APT. To je sice ostuda v první řadě, ale také provoz elementaryOS ve virtuálu je kvůli tomu vyloženě katastrofa. A přestože je pod tím vším Ubuntu, tedy nějaký pokémon, a třeba s připojením do Active Directory nejsou víceméně žádné značné potíže, selhává tam trochu ovládání. Grafické sudo nebere v potaz sudoers a vyžaduje heslo primárního lokálního uživatele vytvořeného při instalaci, také samotný greeter se vyloženě neintuitivně ovládá při použití doménových účtů. Ale třeba jsou to pořád jen bolesti, nad kterými nikdo ještě nepřemýšlel. Takže zatím jako vítěz BFU-dobrodružství si nejlépe vede Fedora, na které není prakticky nic, co by vyloženě nefungovalo. Je to tak a není to vlastně smutné, když se vezme v úvahu, že Ubuntu svým přístupem zabilo kulturu Debianu a mnoho lidí od něj muselo svou nechutností odradit.

Takže plánů na vítězství je dost, jsou blízko u sebe a času na všechno zbývá jen málo. A tak je to vždycky na konci roku — velké vize postupně zastíní nezájem a zbytečnost a na podzim shoří popelem v záplavě nových povinností. Snad alespoň některé technologie půjdou správným směrem. Snad zbývá ještě nějaká naděje.