Sedmička v letopočtu, sedmička do bříška
Téměř 400 dní uteklo od okamžiku definitivního rozhodnutí všechno nějakým způsobem zmatlat a nakonec zvítězit. Jak moc to bylo úspěšné, to se těžko soudí, ale je olizovací den, takže se to snad nějak podaří. Venku už opět začalo vše vybuchovat a kočíci jsou naštěstí v pořádku ve svých pelíšcích, kde se ukryjí a s radostí vstoupí do nového kalendářního roku, který snad bude pokračovat v duchu toho letošního s cílem dotáhnout vše do rozumného konce. Letošní sedmička je zkrátka už dávno v bříšku a musíme si počkat na novou.
Loňské Vánoce byly obdobím opravdového temna, alespoň co tak vím. Hodně věcí se točilo kolem efektivity a snahy být nejen ve hraní si nejlepší jen proto, aby to má nejvyšší velitelka mohla patřičně ocenit a smát se u toho jako splašená. Ale nestalo se to, a to zejména kvůli tomu, že mě nakonec vypekli týmovci a všechno bylo rázem na spadnutí. A přitom, jako kdyby to bylo dneska - 18. prosinec 2017, vylidněná dvorana velitelství a všude zima a ozdoby. Krátce po začátku roku, stráveného v totálním nápalu u čtení starých textů a následně u factoria až do pěti do rána, zaútočila nekonečná prázdnota. Už najednou nepomáhalo cvičení, jak mělo, nebylo proč. A v jednom lednovém odpoledni, ve chvíli žití si na účet budoucnosti, jsem našel svou králičí vílu, doslova lanýžovou bytost. Společně jsme prošli nekonečným sněženkovým tajemstvím, ve kterém Kocík moudře s věnečkem za ouškama seděl u konvičky soucitného čaje, zatímco jemné krystalky ledu hýčkaly naše tlapky v čerstvé únorové trávě. Jako při rituálu. A dlouho před maturitou, dlouho po jarních špičkách v lískovišti, jsme si jednoho krásného večera slíbili, že až dopíšu věc, dáme si víno.
No a jak se zdá, zase se to nepovedlo. Dali jsme si víno, velkou spoustu vína, ale stále nemám dopsanou věc. Možná šlo o to, že předstírání psaní nemá šanci na úspěch, pokud se nenajde skutečné přesvědčení všechno zvládnout. A tak na to čeká příští rok. Celé to velitelské dobrodružství s odpadnutými týmovci bylo velkým poučením nejen do budoucna, ale i pro jiné generace - že není možné spoléhat se na nějaké týmovce okolo, zvlášť když nejsou čiperní, ale spoléhat se především na sebe, protože to je jediný způsob, jak dosáhnout absolutně všeho. Jak to tedy dopadlo s odloženým projektem, to byl příběh léta. Doslova. Celé kocíkovské léto jsme si užívali v takové volnosti, že nebylo nutné se ničím znepokojovat a všechno se dalo hodit za hlavu s takovou lehkostí, že i projektor plný teček byl proti tomu jako rána pěstí do obličeje. Na jeho samotném zváěru přišlo konečně ovšem přerušení, kdy sice začaly fungovat e-maily, ale velitelství se rozhodlo jakýmkoliv žádostem nevyhovět, takže nezbývalo už moc času na vánoční zázrak. A tím zázrakem nebylo nic jiného, než přeběžné prodloužení si volných chvil až do října, kdy se našlo dostatek klidu na zapsání takového veledíla, že to snad nemohlo být ani legální - ovšem legální to bylo, jelikož šlo jen o ukázku, která vycházela ze skutečného života, ale v žádném případě skutečný život neovlivnila. Celý život Akademie udělal na odpovědného velitele dost dobrý dojem, snad asi nejvíc tím, že to celé dávalo nejen smysl, ale také že to bylo naštěstí v LaTeXu, až oči přecházely. A tím se otevřela nová kapitola, dávající naději na chvíle co bude, až nebude. Protože bez milovaného velitelství by se možná život opět propadlo do černé tmy.
Tento rok byl také konečně ve znamení totálního přechodu na SSD. Už není aktivního stroje s interaktivním přístupem, který by ještě měl nějaké točivé součásti. Nutno ale říct, že to celé nebylo vůbec snadné. Když pominu získání pracovního stroje HP zdarma, na kterém tedy úspěšně běží Fedora se SELinuxem, pak upgrade Maců neprobíhal vůbec idylicky. MacBook šel jako druhý a jeho týden používání byl tak skvělý, jak jen mohl být. Jenomže protože nic netrvá věčně a nakonec nás stejně všichni opustí, i MacBook dostal v nestřeženém okamžiku zálivku kafem s pořádnou smetanou, která jaksi zatekla do vnitřních tištěných obvodů klávesnice, spálila řadič a čištění zabralo neskutečnou dobu a stejně ještě hotové není. Jako náhradní řešení bylo celkem promptní sehnání si nové desky, bohužel nepříjemnost spočívá jaksi v tom, že to celé má pak pochopitelně jiné sériové číslo a všechny licence uložené v TPM jsou rázem ty tam. Stolní Mac šel na upgrade proti němu jako první a nebylo s ním nic, co by se dalo vytknout. Ovšem zvrat přišel až teď krátce před Vánoci, kdy konečně ségra dostala do rodiny nový Air, který inspiroval všechno převést na APFS, se kterým to chodí opravdu jedna báseň. Radost do věčných lovišť odnesl zase pryč fakt, že PDFkit v novém 10.13 stojí zase za hovno, a tedy není možné s lehkostí tygra, totiž Tigera, produkovat překrásná PDFka v LaTeXu a smát se u toho maximálně nejvíc. Co ještě zlobí dál, jsou velmi nepříjemné grafické glitche na stolním HD 3000, kdy třeba nefungují celá vlákna v Mailu, případně že není možné se snadno připojit na AFP, protože to prostě do čerta nejde. Kdo ví, snad to bude zase v pořádku, snad, bude třeba jen překousnout mnohá příkoří a vytrvat až do hořkého konce.
Mí čumáčkové si také trochu polepšili, neboť letos jedeme už konečně totálně pod mou režií a zbavili jsme se nepohodlných flákot z minulých dob. Je to trochu dobře, trochu vysilující, ale co se dá dělat. Letošní ročník je poslední, který si tohle stigma s sebou ponese na ples, ale tam jim docela ukážeme, se vše dá dělat i víc jak v pohůdce.
A to nejdůležitější, daleko nad cenou všech PDFek, plesových šatů a vyhořelých snů, je to, že jsme společně našli prostředí a sounáležitost, tedy rodinu a domov a kočičí štěstí a vůbec spoustu kočiček. Dokonce i tak děsivý proces, jakým obyčejně stěhování bývají, jsme společně ruku v ruce s králíkovou vílou zvládli s lehkostí a radostí v srdci. A na to se musíme soustředit nejvíc - na pohůdku a zvládání všeho. Půjdeme to už co nevidět oslavit pizzou a budeme se snažit eliminovat všechny výbuchy, které slyšíme zvenčí a které děsí naše milované kočičky. Za odměnu dostanou na Nový rok pořádnou kapsičku, to aby věděly, že je máme moc moc rádi a že si zaslouží kapsičku a mazlení víc než každý den. A jestliže se loni mluvilo o sedmičce v letopočtu, asi tím bylo myšleno, že sedmička do příška je pořádně plánovaná až na jeho poslední den. Zní to tak krásně. Sedmička v letopočtu, sedmička do bříška - a oboje se pomalu změní v osmičku, ve kterou všichni tak moc doufáme a těšíme se.
PF MMXVII