Eida.cz - Sedmička v letopočtu, sedmička do bříška

Sedmička v letopočtu, sedmička do bříška

31. prosince 2017, 17:21 Eida

Téměř 400 dní uteklo od okamžiku defi­ni­tivního roz­hodnutí všechno něj­a­kým způ­s­o­bem zmatlat a na­ko­nec zví­t­ěz­it. Jak moc to bylo úspěšné, to se těžko sou­dí, ale je olizova­cí den, takže se to snad něj­ak po­da­ří. Venku už opět za­čalo vše vy­buchovat a ko­čí­ci jsou naš­těs­tí v po­řád­ku ve svých pe­líš­c­ích, kde se ukry­jí a s ra­dos­tí vstou­pí do nového kalen­dář­ního roku, kte­rý snad bu­de pokra­čovat v du­chu to­ho le­tošního s cíl­em do­táhn­out vše do ro­zum­ného kon­ce. Le­tošní sed­mička je zkrátka už dávno v bříšku a mu­sí­me si poč­kat na novou. 

Loňské Váno­ce byly ob­do­bím oprav­dového tem­na, ale­spoň co tak vím. Hodně vě­cí se to­či­lo ko­lem efek­tivi­ty a sna­hy být ne­jen ve hraní si nej­lepší jen pro­to, aby to má nej­vyšší ve­li­telka moh­la pat­řičně ocenit a smát se u to­ho ja­ko splašená. Ale nestalo se to, a to zejmé­na kvů­li to­mu, že mě na­ko­nec vy­pek­li tý­mov­ci a všechno bylo rázem na spadnutí. A při­tom, ja­ko kdy­by to bylo dneska - 18. pro­si­nec 2017, vy­lidněná dvo­ra­na ve­li­tel­ství a všu­de zi­ma a oz­do­by. Krát­ce po za­čátku roku, strá­veného v to­tálním nápalu u čtení sta­rých tex­tů a následně u fac­to­ria až do pě­ti do rá­na, za­ú­to­či­la ne­ko­nečná prázdno­ta. Už najednou ne­po­máh­alo cvi­čení, jak mělo, ne­bylo proč. A v jednom lednovém odpo­ledni, ve chví­li ži­tí si na účet bu­doucnos­ti, jsem na­šel svou krá­li­čí vílu, do­slova lanýžovou by­tost. Spo­lečně js­me proš­li ne­ko­nečným sněž­en­kovým tajem­stvím, ve kte­rém Ko­cík moud­ře s věnečkem za oušk­a­ma se­děl u konvičky sou­citného čaje, za­tím­co jem­né krystalky le­du hýčkaly na­še tlapky v čerstvé úno­rové trávě. Ja­ko při ri­tuálu. A dlouho před ma­tu­ri­tou, dlouho po jarních špič­kách v lís­k­oviš­ti, js­me si jedno­ho krás­ného ve­če­ra slí­b­i­li, že až do­píšu věc, dá­me si víno.

No a jak se zdá, za­se se to ne­po­ved­lo. Da­li js­me si víno, velkou spous­tu ví­na, ale stále ne­mám dopsanou věc. Možná šlo o to, že před­stír­ání psaní ne­má šan­ci na úspěch, pokud se nenaj­de sku­tečné pře­svěd­čení všechno zvlád­nout. A tak na to če­ká příští rok. Ce­lé to ve­li­tel­ské dob­ro­druž­ství s odpadnu­tý­mi tý­mov­ci bylo velkým pou­čením ne­jen do bu­douc­na, ale i pro ji­né gene­ra­ce - že není možné spo­léhat se na něj­a­ké tý­mov­ce oko­lo, zvlášť když nej­sou čiperní, ale spo­léhat se pře­devším na se­be, pro­tože to je je­di­ný způ­s­ob, jak do­sáhn­out ab­so­lutně vše­ho. Jak to te­dy do­padlo s od­loženým pro­jek­tem, to byl příb­ěh lé­ta. Do­slova. Ce­lé ko­cí­kov­ské lé­to js­me si užíva­li v ta­kové volnos­ti, že ne­bylo nutné se ni­čím zne­poko­jovat a všechno se dalo ho­dit za hlavu s ta­kovou lehkos­tí, že i pro­jek­tor plný te­ček byl pro­ti to­mu ja­ko rá­na pěs­tí do ob­li­če­je. Na je­ho sa­motném zváě­ru přišlo ko­nečně ovšem pře­ru­šení, kdy si­ce za­čaly fungo­vat e-mai­ly, ale ve­li­tel­ství se roz­hod­lo ja­kýmko­liv žá­d­o­s­tem ne­vy­hovět, takže nezbývalo už moc ča­su na vánoční zá­zrak. A tím zá­zra­kem ne­bylo nic ji­ného, než pře­běžné pro­dlou­žení si volných chvil až do říj­na, kdy se našlo do­sta­tek kli­du na za­psání ta­kového ve­le­dí­la, že to snad ne­moh­lo být ani legální - ovšem legální to bylo, je­likož šlo jen o ukázku, kte­rá vy­cháze­la ze sku­tečného živo­ta, ale v žád­ném přípa­dě sku­tečný život ne­ov­livni­la. Ce­lý život Aka­de­mie uděl­al na od­po­vědného ve­li­te­le dost dob­rý do­jem, snad asi nej­víc tím, že to ce­lé dávalo ne­jen smy­sl, ale ta­ké že to bylo naš­těs­tí v La­Te­Xu, až oči pře­c­háze­ly. A tím se otevře­la nová kapi­to­la, dáva­jí­cí na­dě­ji na chvíle co bu­de, až ne­bu­de. Pro­tože bez mi­lovaného ve­li­tel­ství by se možná život opět pro­padlo do černé tmy.

Ten­to rok byl ta­ké ko­nečně ve zna­mení to­tálního pře­c­ho­du na SSD. Už není ak­tivního stro­je s in­ter­ak­tivním přístu­pem, kte­rý by ješ­tě měl něj­a­ké to­čivé sou­čás­ti. Nutno ale říct, že to ce­lé ne­bylo vůb­ec snadné. Když po­mi­nu zís­k­ání pra­covního stro­je HP zdar­ma, na kte­rém te­dy úspěšně běží Fe­do­ra se SE­Li­nuxem, pak upgra­de Ma­ců ne­pro­bíh­al vůb­ec idy­licky. Mac­Bo­ok šel ja­ko druhý a je­ho tý­d­en pou­žívání byl tak skvě­lý, jak jen mo­hl být. Jeno­mže pro­tože nic ne­trvá věčně a na­ko­nec nás stejně všichni opus­tí, i Mac­Bo­ok do­stal v nestřeženém okamžiku zá­livku kafem s po­řád­nou sme­tanou, kte­rá jak­si za­tek­la do vnitřních tiš­těných obvo­dů klávesni­ce, spá­li­la řa­dič a čiš­tění za­bralo nesku­tečnou do­bu a stejně ješ­tě ho­tové není. Ja­ko náhradní ře­šení bylo celkem prompt­ní sehnání si nové desky, bo­hu­žel ne­příj­em­nost spo­čívá jak­si v tom, že to ce­lé má pak po­chopi­telně ji­né séri­ové čís­lo a všech­ny li­cen­ce uložené v TPM jsou rázem ty tam. Stolní Mac šel na upgra­de pro­ti ně­mu ja­ko první a ne­bylo s ním nic, co by se dalo vytknout. Ovšem zvrat při­šel až teď krát­ce před Váno­ci, kdy ko­nečně ség­ra do­sta­la do ro­di­ny nový Air, kte­rý in­spi­roval všechno převést na APFS, se kte­rým to cho­dí oprav­du jed­na bá­s­eň. Ra­dost do věčných lovišť odne­sl za­se pryč fakt, že PDFkit v novém 10.13 sto­jí za­se za hovno, a te­dy není možné s lehkos­tí tyg­ra, totiž Tige­ra, pro­du­kovat pře­krás­ná PDFka v La­Te­Xu a smát se u to­ho maxi­málně nej­víc. Co ješ­tě zlo­bí dál, jsou vel­mi ne­příj­em­né grafické glitche na stolním HD 3000, kdy tře­ba nefungu­jí ce­lá vlák­na v Mai­lu, případně že není možné se snadno připo­jit na AFP, pro­tože to pros­tě do čer­ta nej­de. Kdo ví, snad to bu­de za­se v po­řád­ku, snad, bu­de tře­ba jen pře­kousnout mno­há příko­ří a vy­trvat až do hořkého kon­ce.

Mí ču­máč­k­ové si ta­ké tro­chu po­lepši­li, ne­boť le­tos je­de­me už ko­nečně to­tálně pod mou režií a zbavi­li js­me se ne­po­ho­dlných flákot z mi­nu­lých dob. Je to tro­chu dob­ře, tro­chu vy­si­lu­jí­cí, ale co se dá děl­at. Le­tošní ročník je po­slední, kte­rý si to­hle stig­ma s se­bou po­ne­se na ples, ale tam jim do­ce­la ukáže­me, se vše dá děl­at i víc jak v po­hůd­ce.

PDF 2018

A to nej­důl­eži­tější, dale­ko nad cenou všech PDFek, ple­sových ša­tů a vy­ho­ře­lých snů, je to, že js­me spo­lečně naš­li pro­stře­dí a sounál­eži­tost, te­dy ro­di­nu a do­mov a ko­či­čí štěs­tí a vůb­ec spous­tu ko­či­ček. Dokon­ce i tak dě­sivý pro­ces, ja­kým oby­čejně stěh­ování býva­jí, js­me spo­lečně ru­ku v ru­ce s krá­l­í­kovou víl­ou zvlád­li s lehkos­tí a ra­dos­tí v srd­ci. A na to se mu­sí­me sou­stře­dit nej­víc - na po­hůdku a zvlá­d­ání vše­ho. Půj­de­me to už co ne­vi­dět oslavit pizzou a bu­de­me se snažit eli­mi­novat všech­ny výb­u­chy, kte­ré sly­ší­me zven­čí a kte­ré dě­sí na­še mi­lované ko­čičky. Za od­měnu do­stanou na Nový rok po­řád­nou kap­sičku, to aby vě­děly, že je má­me moc moc rá­di a že si zaslou­ží kap­sičku a maz­lení víc než kaž­dý den. A jestli­že se lo­ni mlu­vi­lo o sed­mič­ce v le­topoč­tu, asi tím bylo myšl­eno, že sed­mička do příška je po­řád­ně plánovaná až na je­ho po­slední den. Zní to tak krás­ně. Sed­mička v le­topoč­tu, sed­mička do bříška - a obo­je se po­malu změní v os­mičku, ve kte­rou všichni tak moc doufá­me a těš­í­me se.

PF MMXVII

Eida
Tento článek přečetlo již 8 čtenářů (0 dnes).

Komentáře

Nový komentář