Eida.cz - Významné symbolické drobnosti

Kromě absolutního nedostatku času mě už delší dobu děsí několik málo dalších věcí. Tou první je samozřejmě Word a lidi, kteří ho buď musí používat, nebo ještě více ti, co ho používají, protože jim to připadá jako dobrý nápad, ale ve skutečnosti nemají nejmenší tušení, co vlastně s ním dělají nebo co dělat chtějí. A může se jednat od naprostých základů psaní přes detaily spojené s citačními styly až po využívání Editoru rovnic 3.0, který stejně v moderním prostředí okenní kompozice Windows 10 nefunguje, jelikož nedovolí zobrazení nabídek pro zlomky a další částice.

No ale k věci. Už delší dobu tu straší ve věži záludná otázka toho, jak se správně píše diferenciální operátor. Tahle symbolická drobnost začala už někdy před minulým rokem, kdy na nás na velitelství zaútočilo hejno krocanů. Diferenciální operátor slouží pro abstrakci derivace jako funkce, tedy zkrátka označuje schopnost diferencovatelnosti funkce podle její proměnné x jako součet všech parciálních derivací ∂f podle dílčích proměnných ∂x. A symbolem je obecně prostě malé déčko. Jenže tohle všechno se jinak píše na papíře, jinak to píšou šmudlové ve Wordu a hlavně úplně jinak se k tomu staví anglická a německá sazba. Základní myšlenkou pro sazbu by mělo být právě zmíněné rozhodnutí, že diferenciální operátor označuje funkci, nikoliv výraz. Funkce se od výrazů při sazbě liší v tom, že nejsou skloněné, tedy vysázené italikou, ale přímé. Proto by mělo být označení dx a ne dx.

Diferenciální operátor na papíře

Takového chování se dá dosáhnout dodefinováním déčka jako operátoru. Oddělovací místo okolo je velmi užitečné pro integrály a další havěť.

%% diferenciální operátor
\def\d#1{\,\mathop{\mathrm{d}#1}\,}

Tou druhou symbolickou drobností při psaní je pak značení tónů v IPN. Tón je vlastně nota a nota je tón a digitálně jsou na to určené hlavně číselníky MIDI. Když se o nich ale píše, nabývají hodnot od nějakého C_-1 po G₉, takže matlat do toho ještě všechny mezilehlé půltóny by byla absolutní ztráta času. Následující hodně šikovná definice umožní přirozené psaní tónů jako Cb4, A#-1 apod.

%% nota - tón
\newcommand\note[1]{\xnote#1\relax\relax\relax}
        \def\xnote#1#2#3\relax{#1\if#2\relax\else\if b#2$\flat\if#3\relax%
        \else_{#3}\fi$\else\if###2$\sharp\if#3\relax\else_{#3}\fi$\else$_{#2}$\fi\fi\fi}
  
%% záporná nota
\def\noteminus{%
  \setbox0=\hbox{-}%
  \vcenter{%
    \hrule width\wd0 height \the\fontdimen8\textfont3%
  }%
}

Stejně se určitě ale najde někdo, kdo to celé zvrtá a podladí nástroje, i když budou třeba digitální. S tím už se nedá nejspíš nic dělat. Důležité je, že díky síle TeXu je vždycky cesta, jak něco udělat rychle, dobře a pro potěšení nejen oka. Třeba bude časem významných drobností, i nesymbolických, ještě víc.