Eida.cz - Víkend uprostřed týdne

Víkend uprostřed týdne

3. srpna 2017, 17:28 Eida

Uděl­at si víkend upro­střed týd­ne není jenom vše­o­becně správný nápad, je to ta­ky ne­o­by­čejná šan­ce na­plnit si svá­teční chvíle ně­čím sku­tečně ne­obvyk­lým a tro­chu kou­zelným. Nej­lépe výl­e­tem, jak už to tak bývá. Sho­dou náh­od ten­to ima­gi­nární víkend připa­dl zrov­na na dny nej­větších horkých vln, kte­ré to­to lé­to za­tím zazna­menalo. Ale co by to bylo za víkend, kdy­by v něm kutání ale­spoň tro­chu ne­bo­le­lo.

~ Li­to­myšl MMXVII ~

Po pův­odním sva­tebním nadšení min­ji­ho před něj­a­ký­mi dvě­ma týd­ny po­čít­al plán při­bližně s něko­lika­denním výl­e­tem ši­rokým oko­lím Skut­če s do­sta­tečně tra­diční zastávkou nik­de jin­de než v Li­to­myš­li. Exis­tuje totiž velké množ­ství dův­o­dů pro návš­těvu Li­to­myšle mezi červnem a zář­ím a ji­ný­mi mě­sí­ci, ne­boť je to mís­to mno­ha a mno­ha fo­rem umění a krás­ných zákoutí a knížek a jíd­la, no zkrátka ra­dost po­hle­dět a po­se­dět. Ta druhá část plánu by­la ovšem bo­hu­žel na­pros­to ab­s­trakt­ní a to­lik po­hl­cená horkem, že by bylo tro­chu smutné tvr­dit, že nám to úplně vyšlo.

Vy­razi­li js­me do to­ho nej­většího let­ního žá­ru vstříc dvě­ma ma­lým předzastávkám, totiž pro­hlédnout si kou­sek po­le a le­sa, kde na na­šem jaře vy­loženě kvet­ly ti­sí­ce sa­sanek a lá­ny se jen hem­ži­ly fi­al­kový­mi kvě­ty. Teď tu si­ce nic po­dobného ne­bylo, ale díky si­tua­ci mo­hl klidně vzniknout vlog na po­li, případně v Ne­apo­li, ne­boť se zář­ivé zla­té kla­sy pšeni­ce a ječ­m­ene do­týkaly mod­ré ob­lo­hy a všechno bylo zkrátka krás­né. Druhou zastávkou by­la ta­ké dříve navští­vená kachní tůňka, totiž rybník s výb­ěh­em labutí, kte­rý js­me si ta­ké na jaře slí­b­i­li ješ­tě něk­dy navštívit. Vo­da by­la rybna­tá a za­rost­lá vodním chmýř­ím a mís­ty z ní vyska­kova­li divo­cí kapří­ci. Do­ce­la ko­micky, prav­da, jen se jim moc nech­tělo své plout­vení před­vá­d­ět na live ob­ráz­ky, snad až na je­di­ný, a to ješ­tě ke vše­mu pe­ri­ferně. Ško­da, že ko­lem ne­bylo ví­ceméně co děl­at, takže po se­s­bír­ání něko­lika málo ostružin nastal nej­vyšší čas nasměr­ovat se ko­nečně na Li­to­myšl, aby to ce­lé vyšlo na tu čtvr­tou odpo­ledne. Tro­chu výzva, ale hodně krás­ná až nád­herná ces­ta.

Co se tý­če ces­ty a je­jí nád­hernos­ti, ved­la nás právě sva­tební­mi kra­ji­na­mi a ta­ké ko­lem zám­ků a ohrad s je­línky, což nám vnuklo spous­tu za­jí­mavých nápa­dů. A je­řa­bi­ny. A jak­mi­le jsou něk­de je­řa­bi­ny, je to už jasné. Do­razit pří­mo do cen­t­ra Li­to­myšle byl záži­tek, ja­ko ostatně vž­dy, a to pře­devším pro spe­cifické kouz­lo měs­ta, kte­ré umí upoutat na první po­hled. Na kon­ci nám­ěs­tí vlád­la po­ho­da a značky se záka­zy zasta­vení na půlnoc násle­du­jí­cího dne, že se bu­de leš­tit, tak aby tam vo­zi­d­la zby­tečně nestá­la. Fa­ci­li­tá­tor na re­cep­ci to vi­děl dokon­ce tak, že není tře­ba pla­tit, že pak už nik­do ne­cho­dí a není tře­ba se zne­poko­jovat. Pak js­me do­sta­li kar­tičku a běh­em skoku pro vě­ci nám hlavou pro­b­liklo, že mu­sí s tou servír­kou, kte­rá si tam tak pokojně po­ska­kova­la ve­d­le, nutně ně­co mít.

Poku­sit se pro dívku s krá­li­čím srd­cem zaří­dit co nejkrás­nější svá­teční ve­čer se stalo výzvou, kte­rá če­ka­la na své splnění. Da­řit se za­čalo hned od samého za­čátku, kdy nám byl po­skytnut výhled na ce­lé nám­ěs­tí s přís­li­bem čerstvého rá­na, takže nezbývalo než se poku­sit odpo­ledne strávit krátkou pro­cházk­ou, impro­vizovanou ve­če­ří, kte­rá se mi­mo­cho­dem moc po­ved­la a těs­tovi­ny byly nej­lepší, ačk­o­liv mi na jazyku dozníva­la chuť vy­ni­ka­jí­cí vep­řové panenky z mi­nulého týd­ne, kte­rou pros­tě ne­bylo možné jen tak pře­kovat, a následnou výpravou do Kláš­terních za­hrad. Vyš­la zrov­na na tu nej­doko­na­lejší chví­li, kdy se svět­lo za­čalo s velkou slávou lo­mit od kláš­terních oken a ji­nak byl příj­em­ný stín. Prav­da, Zou­bek je mr­tev, ale to ne­bráni­lo se jít osvěž­it do brouz­da­liš­tě s je­ho so­cha­mi a civět u to­ho na zdivo­če­lé týnky, kte­ré si mys­le­ly, že jsou asi nej­lepší a že je­jich gene­ra­ce youtu­be­rů jedno­ho dne ovlád­ne svět. Po chvil­ce se ovšem do vo­dy vrh­ly roz­ra­dostně­lé dě­ti a měly sa­má pluska, ne­boť byly na­hé, plava­jí­cí a šťastné. Je­jich po­ho­du pak bo­hu­žel pokazil za­hradník, kte­rý na ně pokři­koval co­si o ne­vhodnos­ti a na­ko­nec vyhnal i náš klid svým vy­fu­kova­cím čis­ti­čem. Co se dalo děl­at, nezbylo než s grá­cií za­hra­dy opus­tit, však ješ­tě se zastávkou u hra­deb pod ne­před­stavi­telně krás­ným zápa­dem slun­ce, kte­rý skvěl na ho­rizon­tu mno­ha let­ní­mi barva­mi. Po návra­tu do na­ší chýše už sta­či­lo jen dokon­čit překvapení a den byl ko­nečně na­plněn.

Druhé ráno bylo ja­ko stvo­řené k sní­dani. Ostatně to kaž­dé ráno je, jen něk­te­rá rá­na pro­ti ostat­ním asi víc. Zál­eží na mno­ha aspek­tech. Ani nej­de tak úplně o to, že js­me do­sta­li mňa­mek, co hr­dlo rá­čí, spíše se den za­čal pře­krás­ně vy­barvovat a nést o ně­co příj­em­nější ochlazení, po kte­rém mno­zí to­lik prah­li. Vy­u­ži­li js­me ho k po­drobnější pro­cház­ce měs­tem a stejně ja­ko před­cho­zího dne, co by to bylo za návš­těvu Li­to­myšle bez zastávky v Choc­co Caffé, kde by­li dokon­ce i tak hodní, že mi namí­c­ha­li z do­má­cí li­mo­ná­dy ne­ubli­žu­jí­cí lek­tvar, takže bylo vše v po­řád­ku. Po dopsání po­hlednic už sta­či­lo jen vy­zvednout pravé čoko­lá­d­ové cé­déčko a pár pra­li­nek na ces­tu a mo­hl se za­čít ro­dit plán.

Plán. Plán, kte­rý by vše za­hrnul do něj­a­kého celku. Sko­ro by se hned na za­čátku ho­di­lo říct, že to ce­lé do­padlo na­pros­to ka­tastrofálním selháním, nicméně osud asi stál v ces­tě to­mu, co ne­bylo úplně před­stavi­telné. Velké plus je, že hned na nám­ěs­tí je nově otevřená díl­na na piz­zu něk­de ze Svi­tav, takže vzít si jednu na­půl ta­kovou a na­půl ma­kovou se roz­hodně vy­pla­ti­lo ja­ko dob­rý základ. Pak to pokazi­la ob­sluha. Ta sleč­na se tvář­i­la, že nenávi­dí snad všechno na svě­tě, ze vše­ho nej­víc asi piz­zu. Ale tak co, nik­do niko­ho nenu­til se s ní bavit.

Po ces­tě náš če­ka­li při první příl­eži­tos­ti je­lín­ci. Už před ná­mi u nich po­cho­dova­li něj­a­cí divo­cí li­dé a přes plot jim cpa­li ja­blka. Vrchní je­len Ran­dolf se ale tvář­il, že to má všechno dost na salá­mu, takže js­me ho jen tak tro­chu poňufa­li a moh­li se za­čít pře­mís­ťovat do čím dál za­mlženějšího cíle. Ja­ko první oprav­dová rá­na se ukázal fakt, že čoko­lá­d­ové pra­linky a horko okolního vz­du­chu ne­tvo­ří úplně dobrou kom­bi­na­ci, ji­ný­mi slovy se na­še čoko­lá­d­ové sny roz­tek­ly a mu­se­li js­me si je vy­sát z ige­li­tových oba­lů ja­ko něj­a­cí sosá­ci. A pak nastalo ta­kové blou­dění a jedno selhání za druhým, že ani ne­má smy­sl na to vzpo­mínat, takže byl ce­lý plán ve fi­nále vz­dán a pokra­čoval už jen po­valováním se na ko­ber­ci, je­zením připra­vené piz­zy a sněním o na­šich bazénech, kte­ré le­tos ne­má­me.

Ne­bylo ce­lou do­bu ovšem tak hroz­ně a tak hroz­né horko, jak by se moh­lo zdát. Kdepak. Ješ­tě mi­nu­lý tý­d­en se nám po­ved­lo stihnout rovněž tra­diční opékání, kde by­la naopak ne­pří­t­e­lem ur­či­tá vlhkost a ohniš­tě nech­tělo sa­movolně vzplanout. Na­ko­nec se nám po­ved­lo ho pře­svěd­čit po­mo­cí řád­ně vy­su­šených be­dýnek, aniž by nám to ja­káko­liv Koko stih­la pře­kazit. A ta­ké to byl den příprav s ne­če­kanou ko­mínovou etapou, kte­rá si ješ­tě bu­de mu­set poč­kat na svo­je ro­zuz­lení. Ale to má ješ­tě svůj čas.

Eida
Tento článek přečetlo již 31 čtenářů (0 dnes).

Komentáře

Nový komentář