Eida.cz - Víkend uprostřed týdne

Udělat si víkend uprostřed týdne není jenom všeobecně správný nápad, je to taky neobyčejná šance naplnit si sváteční chvíle něčím skutečně neobvyklým a trochu kouzelným. Nejlépe výletem, jak už to tak bývá. Shodou náhod tento imaginární víkend připadl zrovna na dny největších horkých vln, které toto léto zatím zaznamenalo. Ale co by to bylo za víkend, kdyby v něm kutání alespoň trochu nebolelo.

Po původním svatebním nadšení minjiho před nějakými dvěma týdny počítal plán přibližně s několikadenním výletem širokým okolím Skutče s dostatečně tradiční zastávkou nikde jinde než v Litomyšli. Existuje totiž velké množství důvodů pro návštěvu Litomyšle mezi červnem a zářím a jinými měsíci, neboť je to místo mnoha a mnoha forem umění a krásných zákoutí a knížek a jídla, no zkrátka radost pohledět a posedět. Ta druhá část plánu byla ovšem bohužel naprosto abstraktní a tolik pohlcená horkem, že by bylo trochu smutné tvrdit, že nám to úplně vyšlo.

Vyrazili jsme do toho největšího letního žáru vstříc dvěma malým předzastávkám, totiž prohlédnout si kousek pole a lesa, kde na našem jaře vyloženě kvetly tisíce sasanek a lány se jen hemžily fialkovými květy. Teď tu sice nic podobného nebylo, ale díky situaci mohl klidně vzniknout vlog na poli, případně v Neapoli, neboť se zářivé zlaté klasy pšenice a ječmene dotýkaly modré oblohy a všechno bylo zkrátka krásné. Druhou zastávkou byla také dříve navštívená kachní tůňka, totiž rybník s výběhem labutí, který jsme si také na jaře slíbili ještě někdy navštívit. Voda byla rybnatá a zarostlá vodním chmýřím a místy z ní vyskakovali divocí kapříci. Docela komicky, pravda, jen se jim moc nechtělo své ploutvení předvádět na live obrázky, snad až na jediný, a to ještě ke všemu periferně. Škoda, že kolem nebylo víceméně co dělat, takže po sesbírání několika málo ostružin nastal nejvyšší čas nasměrovat se konečně na Litomyšl, aby to celé vyšlo na tu čtvrtou odpoledne. Trochu výzva, ale hodně krásná až nádherná cesta.

Co se týče cesty a její nádhernosti, vedla nás právě svatebními krajinami a také kolem zámků a ohrad s jelínky, což nám vnuklo spoustu zajímavých nápadů. A jeřabiny. A jakmile jsou někde jeřabiny, je to už jasné. Dorazit přímo do centra Litomyšle byl zážitek, jako ostatně vždy, a to především pro specifické kouzlo města, které umí upoutat na první pohled. Na konci náměstí vládla pohoda a značky se zákazy zastavení na půlnoc následujícího dne, že se bude leštit, tak aby tam vozidla zbytečně nestála. Facilitátor na recepci to viděl dokonce tak, že není třeba platit, že pak už nikdo nechodí a není třeba se znepokojovat. Pak jsme dostali kartičku a během skoku pro věci nám hlavou probliklo, že musí s tou servírkou, která si tam tak pokojně poskakovala vedle, nutně něco mít.

Pokusit se pro dívku s králičím srdcem zařídit co nejkrásnější sváteční večer se stalo výzvou, která čekala na své splnění. Dařit se začalo hned od samého začátku, kdy nám byl poskytnut výhled na celé náměstí s příslibem čerstvého rána, takže nezbývalo než se pokusit odpoledne strávit krátkou procházkou, improvizovanou večeří, která se mimochodem moc povedla a těstoviny byly nejlepší, ačkoliv mi na jazyku doznívala chuť vynikající vepřové panenky z minulého týdne, kterou prostě nebylo možné jen tak překovat, a následnou výpravou do Klášterních zahrad. Vyšla zrovna na tu nejdokonalejší chvíli, kdy se světlo začalo s velkou slávou lomit od klášterních oken a jinak byl příjemný stín. Pravda, Zoubek je mrtev, ale to nebránilo se jít osvěžit do brouzdaliště s jeho sochami a civět u toho na zdivočelé týnky, které si myslely, že jsou asi nejlepší a že jejich generace youtuberů jednoho dne ovládne svět. Po chvilce se ovšem do vody vrhly rozradostnělé děti a měly samá pluska, neboť byly nahé, plavající a šťastné. Jejich pohodu pak bohužel pokazil zahradník, který na ně pokřikoval cosi o nevhodnosti a nakonec vyhnal i náš klid svým vyfukovacím čističem. Co se dalo dělat, nezbylo než s grácií zahrady opustit, však ještě se zastávkou u hradeb pod nepředstavitelně krásným západem slunce, který skvěl na horizontu mnoha letními barvami. Po návratu do naší chýše už stačilo jen dokončit překvapení a den byl konečně naplněn.

Druhé ráno bylo jako stvořené k snídani. Ostatně to každé ráno je, jen některá rána proti ostatním asi víc. Záleží na mnoha aspektech. Ani nejde tak úplně o to, že jsme dostali mňamek, co hrdlo ráčí, spíše se den začal překrásně vybarvovat a nést o něco příjemnější ochlazení, po kterém mnozí tolik prahli. Využili jsme ho k podrobnější procházce městem a stejně jako předchozího dne, co by to bylo za návštěvu Litomyšle bez zastávky v Chocco Caffé, kde byli dokonce i tak hodní, že mi namíchali z domácí limonády neubližující lektvar, takže bylo vše v pořádku. Po dopsání pohlednic už stačilo jen vyzvednout pravé čokoládové cédéčko a pár pralinek na cestu a mohl se začít rodit plán.

Plán. Plán, který by vše zahrnul do nějakého celku. Skoro by se hned na začátku hodilo říct, že to celé dopadlo naprosto katastrofálním selháním, nicméně osud asi stál v cestě tomu, co nebylo úplně představitelné. Velké plus je, že hned na náměstí je nově otevřená dílna na pizzu někde ze Svitav, takže vzít si jednu napůl takovou a napůl makovou se rozhodně vyplatilo jako dobrý základ. Pak to pokazila obsluha. Ta slečna se tvářila, že nenávidí snad všechno na světě, ze všeho nejvíc asi pizzu. Ale tak co, nikdo nikoho nenutil se s ní bavit.

Po cestě náš čekali při první příležitosti jelínci. Už před námi u nich pochodovali nějací divocí lidé a přes plot jim cpali jablka. Vrchní jelen Randolf se ale tvářil, že to má všechno dost na salámu, takže jsme ho jen tak trochu poňufali a mohli se začít přemísťovat do čím dál zamlženějšího cíle. Jako první opravdová rána se ukázal fakt, že čokoládové pralinky a horko okolního vzduchu netvoří úplně dobrou kombinaci, jinými slovy se naše čokoládové sny roztekly a museli jsme si je vysát z igelitových obalů jako nějací sosáci. A pak nastalo takové bloudění a jedno selhání za druhým, že ani nemá smysl na to vzpomínat, takže byl celý plán ve finále vzdán a pokračoval už jen povalováním se na koberci, jezením připravené pizzy a sněním o našich bazénech, které letos nemáme.

Nebylo celou dobu ovšem tak hrozně a tak hrozné horko, jak by se mohlo zdát. Kdepak. Ještě minulý týden se nám povedlo stihnout rovněž tradiční opékání, kde byla naopak nepřítelem určitá vlhkost a ohniště nechtělo samovolně vzplanout. Nakonec se nám povedlo ho přesvědčit pomocí řádně vysušených bedýnek, aniž by nám to jakákoliv Koko stihla překazit. A také to byl den příprav s nečekanou komínovou etapou, která si ještě bude muset počkat na svoje rozuzlení. Ale to má ještě svůj čas.