Eida.cz - Výzvy letních týdnů

Výzvy letních týdnů

3. července 2017, 13:29 Eida

Vž­d­ycky je to z kraje čer­ven­ce pře­devším o lé­tě. Ta­kové to nadšení, že už ko­nečně za­se vy­puklo něj­a­ké ob­do­bí, kte­ré by moh­lo být za­se o kou­sek hez­čí, než ob­do­bí ji­ná. Možná má při­náš­et nos­tal­gická nadšení stu­den­tů, kte­ří vy­razí na prázdni­ny plný­mi doušky, možná za­se zna­mená to prázdno, kte­ré ja­ko vž­d­ycky už tra­dičně ob­sahuje. Ať už jakko­liv, je moc dob­ře, že je to ko­nečně i v tom­to ro­ce ta­dy. Bu­de to­ho ješ­tě jis­tě mno­ho. Zkrátka je po ma­tu­ri­tě. A co dál?

V rám­ci té výzvy lé­ta to le­tos sku­tečně za­číná až tím­to týd­nem, kte­rý by měl být ovšem pod­le plánu v jis­tém smys­lu su­pe­r­efek­tivní a na­bi­tý splněný­mi po­vinnost­mi, na kte­ré se ne­do­stalo v uplynu­lých a už asi ani ne­do­stane v týd­nech bu­dou­cích. Na druhou stranu je to přesně ta chvíle, kdy se všichni roz­le­tí do všech stran a oby­čejně se nik­do ne­ozve, pokud zrov­na ně­co akutně ne­potře­buje, takže je to ce­lé dost nešťastné a stre­su­jí­cí. Ale snad ne le­tos. Dost velká výzva spo­čívá i v tom, že když mu­sí IN­TJ něk­de zůstat chví­li o sa­mo­tě, mu­sí zůstat o sa­mo­tě ješ­tě i další chví­li a pak ješ­tě tu po ní. Větši­nou si­ce na niko­ho a na nic ne­za­po­mene, ale v rám­ci nik­dyne­přivy­kačnic­tví si může a ne­mu­sí vy­tvo­řit i brá­ny, díky kte­rým bu­de za­se všechno čerstvé a do­ce­la ne­poznané. Je to možná těžko před­stavi­telná, snad i ne­před­stavi­telná zál­eži­tost, zvlášť teď, v do­bě ul­tra­techno­logií. Ale vím, že bu­du ce­lou do­bu mys­let a těš­it se na svou dívku s krá­li­čím srd­cem, ne­boť jsem stále nesko­nale vděčný za úžasnou možnost ji poznat a do­pro­vázet po svě­tě. Je prav­da, že i za ten krátký čas s ní se změni­lo mno­hé, zejmé­na ryt­mus týd­nů a děl­ení ča­su, kte­ré teď bu­de potře­ba tro­chu poupravit, přep­o­čít­at a vy­rovnat. Už totiž není úplně možné pra­covat v tý­d­enních ite­ra­cích do­sta­tečně strikt­ního reži­mu, kte­rý teď ne­dávno, zhru­ba na jaře, kdo­si ozna­čil ja­ko hell we­ek, přes­tože to s pův­odním význa­mem vůb­ec ne­sou­vi­sí, a uděl­al z něj výzvu, kte­rou sho­dou náh­od má mi­lá ob­jevi­la a za­psa­la si na svůj seznam. A tak mi to fungo­valo s ur­či­tý­mi ob­měna­mi do­ce­la nor­málně, ne­boť druhá ne­moc vy­ža­d­uje ta­kový režim a ryt­mus, kte­rý je teď tře­ba vrá­tit, ne­bo to vel­mi brzo odne­se fyzické tělo. Sa­mozřejmě sou­čás­tí tý­d­enních ryt­mů se od podzi­mu stalo ta­ké pravi­delné pan­dí cvi­čení, kte­ré bylo z po­čátku ne­smír­ně na­plňu­jí­cí a umož­ňovalo od­halovat něk­te­ré taje po­hybu a rovnováhy. Bo­hu­žel se za­ne­dlouho stalo bezpan­dovým a teď ke kon­ci ja­ra už ne tak příj­em­ným, je­likož se pokazi­la je­ho základní pod­sta­ta, a to re­la­tivně doko­na­lá ano­ny­mi­ta všech cvi­čí­cích, kte­ří do té do­by ví­ceméně ne­mlu­vi­li o žád­ných zby­tečných ne­bo osobních vě­c­ech a re­spek­tova­li v tom­to smys­lu pravi­d­la do­jo. Pak ovšem při­šel ze stra­ny sen­se­ie na řa­du mar­ke­ting, což je si­ce do jis­té mí­ry stra­te­gického myšl­ení po­chopi­telné, ale jen těžko odpus­ti­telné, když vlastně manage­ment če­hoko­liv zku­sí namís­to mí­ry kli­ent­ské spoko­jenos­ti a prá­ce s ní vy­u­žít sa­motné vnitřní schopnos­ti kli­en­tů ke své­mu vlast­ní­mu růs­tu a pro­pa­ga­ci, čímž zni­čí je­jich do­savadní ano­ny­mi­tu. Ví­ceméně stejně ošk­l­ivě za­fungo­valo už mno­ho velkých příkla­dů, včetně Apple, kte­ré se vy­kašlalo na teh­dejší pri­mární pro­fe­si­o­nální ko­muni­tu a na­táh­lo si pro­střednic­tvím ovlád­nutí konzumního tr­hu třikrát až ví­ce­krát větší kli­en­te­lu z ji­ného spek­t­ra, kte­rou ji zce­la na­hra­di­lo. Jak to bu­de dál, je otázk­ou. Na­bízí se jen suché kon­sta­tování, že li­dé jsou sla­bí. Kdy­by by­la spo­lečnost oprav­du do­sta­tečně vy­spě­lá, nik­dy by se to nestalo.

Na­rovnání druhé ne­mo­ci je ovšem dlouho­do­bá pri­o­ri­ta, snad s nos­tal­gickou vi­di­nou to­ho, jak to bylo v lé­tě MMXIII, kdy to ce­lé za­čalo. Život se tak tro­chu změnil a pře­organizoval ve sku­pi­nu něko­lika ba­revných křivek, kte­ré měly být drže­ny v ur­či­tých li­mi­tech, a to se daři­lo. Teď ve čtvr­tek ovšem ne­byl už můj ve­lí­cí lé­kař tak spoko­jený, zkrátka došlo k vel­mi dra­ma­tické­mu po­su­nu k horší­mu, se kte­rým je potře­ba ně­co sku­tečně uděl­at. Na druhou stranu mě moc baví se to­lik snažit s jídl­em a zkou­šet nové va­ri­an­ty a ml­sat s krá­li­čí dívkou, i když se mi to hru­bě ne­vy­plá­cí a do­stávám tře­ba i vyč­teno, že mi zle va­ří a že si ji mu­sím ješ­tě pou­čit :D. Prav­dou ovšem je, že jen díky ní je sku­tečně plně potla­če­na první ne­moc a s ní i ne­u­ti­ši­telný hlad, což je sa­mo o so­bě úspě­c­hem ta­kových rozměrů, že to snad ani není prav­da. Vy­rovnání, har­mo­nie a soulad jsou přesně ty tři fáze, kte­ré mo­hou na­hra­dit si­ce temně dravé, ale ne už úplně bez­pečné balan­cování na hraně svě­do­mí. 

Po vzo­ru první záplavy MMXIII, i když ta by­la až v srpnu, js­me si uděl­a­li první let­ní výl­et ke kachnám a dalo by se říct, že se vy­dařil na hvěz­dičku ne­bo na kachničku. Je nutné říct, že na­ko­nec nic ne­vy­pa­dá si­ce tak, jak si to paměť vy­bavuje, ale zce­la jis­tě se vra­cí do nor­málu všech­ny po­topy a os­t­rovy, kte­ré byly před dávný­mi le­ty sym­bo­ly ne­do­saži­telných let­ních vzpo­mínek a dob­ro­druž­ství. Te­dy pokud ně­co ja­ko let­ní vzpo­mínky a touha po dob­ro­druž­ství vůb­ec bylo. No a pro­tože je čas op­ti­mální, stejně ja­ko vž­d­ycky jsou na řa­dě let­ní se­an­ce u Dex­te­ra s plánem stihnout všech­ny řa­dy do něj­a­kého ro­zum­ného ter­mínu, což se snad po­ve­de. Ten­tokrát je na to k dispo­zi­ci ko­nečně pro­jek­tor, i když je­ho ar­chaické roz­hraní se za­tím ne­dá k ni­če­mu připo­jit, snad se to v průb­ěhu pon­děl­ního odpo­ledne ješ­tě něj­ak vy­jasní.

S tím tak tro­chu sou­vi­sí i další ob­liga­ce, totiž drobná prá­ce na let­ní týd­ny spo­číva­jí­cí v ana­lýze a opravě dvou baz­me­ků z budníku. Jsou to ty neslavné a příšerné HP Pro­Bo­oky 6555b, kte­ré ma­jí díky diskrét­ní­mu přeh­říva­jí­cí­mu se Ra­de­o­nu ten­den­ci odpa­řovat spo­je a je pak nutné pro­vá­d­ět po­řád­ně reflow. To se si­ce da­ří, ale chla­dič je tu tak nešťastně ře­šený, že po dvou uvolněních do­j­de k sa­movolné­mu zni­čení distančních nožek a je­jich závi­tů, takže he­at­sink už ne­drží na čipu, ne­hle­dě na už tak velkou výšku, kte­rá je vy­plně­na teplovo­divou plošk­ou, kte­rá se sa­mozřejmě při prvním dotknutí rozpadne. Za­jí­mavá je ovšem druhá chy­ba, kde se z něj­a­kého dův­o­du ne­po­ved­lo na Win­dows 7 pro­vést ak­tua­liza­ci na SP1. To je sa­mozřejmě svým způ­s­o­bem tragé­d­ie, pro­tože SP1 je do­ce­la po­vinná věc k to­mu, aby na tom moh­ly běž­et vše­li­ja­ké ty nové .NE­Ty a nad ni­mi po­sta­vené ap­lika­ce, kte­ré by si­ce úplně klidně moh­ly být na­psané v DHTML, ale zlot­řil­ci by na tom už ne­vy­děl­a­li. Tak svět odplá­cí. SP1 se ne­da­ří na­ho­dit kvů­li chybě­jí­cím sym­bo­lickým sesta­vením, jenže těch je vel­mi velké množ­ství a není jis­tě, kte­ré konkrét­ní by to moh­ly být, když v logu všech­ny odkazu­jí je­den na druhý. Komplet­ní re­in­stala­ce sa­mozřejmě z li­cenčních dův­o­dů možná není a servi­sá­ci by řek­li, že ne­ví jak na to. Po­chopi­telně. 

Není to už ta­ky tak dávno, co ofi­ci­álně ko­nečně vy­šel De­bi­an 9, takže by možná i v ESE­Tu moh­li po­chopit že li­di bu­dou v mno­ha vě­c­ech ča­sem přestu­po­vat bez kompa­ti­bilních vrs­tev na OpenS­SL 1.1. Ne­umím si před­stavit, jak by se něj­a­ké­mu zář­i­jové­mu techni­kovi totiž dalo vy­světl­ovat, že náš server ne­může jet je­jich ERA, pro­tože ho ma­jí špatně na­psaný a vy­ře­ši­lo by to jen pár řád­ků kó­du navíc. Ur­či­tě by ch­tě­li znát de­tailní konfigu­ra­ci na­še­ho vo­jen­ského za­řízení, a to se pře­ci jen tak na potkání ne­s­děl­uje. Navíc mis­si­on-cri­ti­cal ap­lika­ce ma­jí před něj­a­kou ERA stejně přednost. Což mi připo­míná, že v něj­a­ké po­slední rych­lé ak­tua­liza­ci by­la obno­vená Sam­ba a pak se všechno za­čalo chovat zvláštně. Totiž Mac­Bo­ok, na kte­rém te­dy je­de Sier­ra, se za­čal defaultně na server hlá­s­it přes CIFS a u AFP si stěž­oval buď na ne­e­xis­tu­jí­cí sha­ry, ne­bo na špatnou ad­re­su. Při­tom Ti­me Machi­ne nor­málně ča­sovou kap­su na Ne­ta­talku 3 našlo, připo­ji­lo a za­pi­sovalo. Nik­de v logu ani zmínka, ale za­chránil to pokus o restar­tování Sam­by a regis­tra­ce Ne­ta­talku v Ze­ro­conf.

Kro­mě plánovaných Dex­te­rů je ta­ky ide­ální čas na Fac­to­rio 0.15, o kte­rém už by­la řeč mi­nule. Jde o to, že všech­ny ty ma­ličk­os­ti zvy­šu­jí cel­kový ga­meplay na tak ab­surdní po­čet ho­din, že se to snad ani ne­dá před­stavit na tak krátký po­čet dní, když se te­dy v úvahu vez­me nutnost veške­rého pra­covního na­sazení a nutnos­ti před­stír­ání psaní, aby by­la mo­je nej­jasnější ve­li­telka spoko­jená a šťastná. Při­tom dalších drobných nápa­dů na ma­ličk­os­ti by bylo sku­tečně velké množ­ství, ale jak to bu­de ča­sově vy­cházet, to už nik­do asi ne­dove­de od­hadnout. Mi­ni­málně uděl­at ra­dost něj­a­kým ma­lým kro­canům, kte­ří si na podzim začnou za­se číst o ne­do­saži­telném štěs­tí, to je víc než výzva let­ních týd­nů - za­hrnuje to totiž ra­dost z čis­té ma­te­magie, a ta za­se be­re čas nor­mální­mu čtení, a to be­re čas za­se ji­ným kra­to­chvíl­ím. A tak po­řád doko­la. Ale co už. Zatně­me zu­by a vzhů­ru do ví­ru lé­ta. Ja­ko ko­čičky.

Eida
Tento článek přečetlo již 98 čtenářů (0 dnes).

Komentáře

Nový komentář