Eida.cz - Random styl života

Random styl života

27. května 2017, 07:49 Eida

Velkou ne­výh­o­dou IN­TJ je be­ze­spo­ru to, že jen zřídka až nik­dy dove­dou žít vy­loženě ran­dom, je­likož ta­ková věc pro ně není při­ro­zená a bývá ve­likou výzvou se jí ča­sem na­u­čit - te­dy pokud ta­kový je­di­nec do­sta­tečně uzraje, vyu­dí se a stane se sám vlast­ním ve­li­te­lem. Ono totiž plánovat si po­řád do­pře­du, že něj­a­ké jednání bu­de spon­tánní, se zřejmě ne­setká úplně s po­chopením oko­lí ne­bo něj­a­ké té cíl­ové sku­pi­ny. Poin­ta ovšem je v tom, že to roz­hodně jde, sta­čí se jen snažit a zkou­šet hle­dat zá­zra­ky na kaž­d­ém kroku. Ne­tvr­dím, že mi jde ne­ustále denně jednat ran­dom a vy­hýb­at se ru­ti­nám, ovšem co den se snažím byť stejnou věc děl­at pokaž­dé ji­nak, tro­chu ji ozvláštnit a na­ko­nec vy­těž­it maxi­mum zku­šenos­tí, AP­ček a zážit­ků z nena­dá­lých si­tua­cí. I kdy­by to mě­la být jen sladká, líb­ez­ně kvě­ti­nová vůně li­nou­cí se teplou májovou no­cí v prázdné uli­ci.

Ran­dom styl živo­ta.

Všechno je na­ko­nec úplně ji­nak, přesně pod­le pro­roc­tví, přesně pod­le ne­vyř­č­ených slov na za­čátku květ­na. Ko­likrát ty prvokvětnové ces­ty z ma­tu­rit, kte­ré měly le­tos navz­do­ry mno­hým oče­káváním zdán­livě příj­emnou pří­chuť, ne úplně ne­po­dobnou ta­kovým lahodným man­dlovým kostkám, už z dálky tu býval cí­t­it vel­mi příj­em­ný a všepro­stu­pu­jí­cí ob­lá­ček vůně krá­li­čí srs­ti, krá­li­čí pří­t­om­nos­ti a sku­tečnos­ti. Ta­kové okamžiky jsou totiž na­pros­to ne­po­lapi­telný­mi, te­dy ale­spoň do té chvíle, než se samy od se­be ne­roz­hodnou se ne­chat po­lapit, ne­bo než zkrátka při­ro­zeně za­padnou do sou­ko­lí na­še­ho vním­ání. No a k to­mu do­chází tak zhru­ba jednou za život, ne-li méně, to když se hvěz­dy na ne­bi zkrátka op­ti­málně vy­rovna­jí a umožní setkání lepší, než nej­lepší. To když totiž ko­nečně do­j­de k Syn­chro­niza­ci.

~ Ko­cius vchází do ja­ra MMXVII ~

A i když na nic ne­byl čas, stalo se sku­tečně mno­hé. Ule­tělo to, tro­chu ja­ko vče­ly, tro­chu ja­ko vo­da z děravého ko­tou­če - ja­ko nic zmize­ly Ve­liko­no­ce, s ni­mi ce­lé je­jich prázdni­ny, zmize­la Fi­lipo­ja­kub­ská noc a stejně tak i všech­ny ostat­ní no­ci po ní. A to všechno z lásky k ran­dom stylu živo­ta. A ne­jen k ně­mu. Ale co už teď s tím. Důl­eži­té je to, že js­me vel­mi úspěšně zvlád­li všech­ny ma­tu­ri­ty a není dův­od se stre­sovat. Druhou čás­tí stre­su byly ovšem po­vinnos­ti na na­šem skvěl­ém ve­li­tel­ství, kde si ne­umí dát vě­ci po­řád­ně do po­řád­ku a re­a­go­vat na žá­d­o­s­ti ne snad ani pružně, ale ale­spoň něj­ak. Takže na­ko­nec nezbývalo než to všechno ho­dit na chví­li za hlavu, pro­tože kam vlastně po­řád spě­c­hat? Ko­ru­nu to­mu na­sa­di­la ko­ke­ta kan­ce­láře, když z ní na­ko­nec vy­padlo, že včas po­de­psaný doku­ment vlastně vůb­ec nic nezna­mená, není právně závaz­ný a ne­hro­zí vůb­ec žád­né sank­ce. No tak ať. Je dost možné, že Je­jí Jasnost Zuza­na na to ce­lé mě­la ve sku­tečnos­ti stejný názor, ale nech­tě­la ho niko­mu říct včas. To i teh­dejší čtvr­teční právní dý­chánek ko­lem ní stejně od­ha­lil za­se další ne­če­kané sku­tečnos­ti, na­příklad jak moc má rá­da při matlání v Offi­ce revize, zhru­ba ja­ko tenhle Bu­dulínek, a že vlastně nik­do z kro­canů či ne­kro­canů neplánuje děl­at vě­ci včas. Jedno­du­še pro­to, že to ne­má smy­sl, když na to ve­li­tel­ství sa­mo o so­bě kašle, ne­bo když je to­lik ji­né a důl­eži­tější prá­ce ko­lem. Ne­va­dí, jí už se zpo­ví­dat stejně ne­mu­sím, něj­ak to do­táh­n­e­me ke zdárné­mu kon­ci přes lé­to.

Ču­máč­k­ové jsou na tom ale o ně­co lépe. Je­jich ma­tu­rit­ní úsi­lí nes­lo šťavna­té plo­dy a ne­bylo od vě­ci se jít ko­nečně po­dívat, na čem za­pra­cova­li a jak se chys­ta­jí vkro­čit do živo­ta, ačk­o­liv my jim na to dává­me pro jis­to­tu ješ­tě dva roky navíc, ne­boť pod­le na­še­ho ofi­ci­álního názo­ru ne­vychovává­me ab­sol­ven­ty pro úřa­dy prá­ce, ale aby jedno­ho dne sku­tečně moh­li ně­co děl­at a po­díl­et se na defor­ma­ci za­se nových dětí, případně způ­s­o­bovat zá­zra­ky na počkání tam, kde se bu­dou oče­kávat - což se vel­mi čas­to ne­mu­sí po­da­řit, jak ostatně ukázal předpo­slední velký kon­cert, na je­hož zkoušky se nik­dy ne­seš­li komplet všichni, co tam být mě­li. Nicméně ro­há­či, ač do­sta­li for­málně vy­pes­kováno ze všech nej­víc, jsou ta­ky naopak zce­la ne­po­sti­ži­telní a ve va­tě. Už js­me si říka­li, že se jedno­ho dne na všechno vy­kašl­e­me a bu­de­me ta­ké ro­ha­tí - bez ohle­du na to, co bu­de­me umět ne­bo ne­umět, nás vez­mou všu­de a nik­dy už ne­bu­de nou­ze. Zní to pros­tě ja­ko plán. Plán, kte­rý mu­sí­me zre­a­lizovat, dokud je ovšem čas. Všu­de se něko­ho zbavu­jí kvů­li růz­ným ne­příj­em­nos­tem, takže divokou mod­rou ko­legy­ni teď ta­ké odk­li­dí do za­tra­cení a už ne­bu­de niko­ho, kdo by mi tam na­ho­ře na­chystal čajový záži­tek s řa­sa­mi ne­bo bez nich. 

Když je řeč o ča­ji, nutno ří­ci, že od prvního čajového výl­e­tu děl­á­me do­ce­la velké pokroky, i když ta­kové to tříb­ení vy­ža­d­uje do­ce­la dost cviku, ča­su a ko­likrát i od­říkání. Sní­daně ráno už do­ce­la dlouho trva­jí od do­po­ledne do obě­da a býva­jí protkané vůní me­ruňky, kte­rá se k nim tak něj­ak skvěle ho­dí, naopak ostruži­nové snění o jasmínu něj­ak po­řád ne­ch­ce a ne­ch­ce za­pa­dat, kam by mělo. Ne­bo moh­lo. Spo­lu s čajem se mění i mo­men­ty a po­hle­du v růz­ných denních do­bách, kte­ré mo­hou a ne­mu­sí být atypické a sem tam za­chytí i tep oko­lí, kte­ré se rá­do mění v papr­s­cích slun­ce. 

Na pro­cház­k­ách oko­lím je asi nejpo­zo­ruhodnější dyna­mika pro­mě­ňování stavu měs­ta v Ingress. Od pův­odních plánů zís­k­at ale­spoň další ac­cess level do kon­ce dub­na uplynu­la za­se dlouhá do­ba a něko­lik význam­ných ne­bo méně význam­ných me­dai­lí, konkrétně stříbrná Connec­tor, pla­ti­nová So­journer a úplně nově i ko­nečně stříbrná Mind Con­t­roller získ­aná v le­tu jen díky to­čení se v rá­ji do­po­ledních šes­tek, kte­ré si tak po­lo­divo­ce po­ska­ku­jí uli­ce­mi. Možná to­mu po­moh­la zvýšená mo­rálka, když se ne­dávno ob­jevil po drahné do­bě min­ji, kte­rý se roz­ho­dl ko­nečně oženit a stát se vlast­ním ve­li­te­lem, a do­plnil něko­lik por­tá­lů o své skrom­né rezo­ná­to­ry. Na ob­rázku za­chy­cená ope­ra­ce #s­to­ne­henge do­ce­la vysti­huje sou­časné chvíle, kte­ré jsou na­to­lik ran­dom, že se jim jen těř­ko dá uvě­ř­it - ko­nečně o ko­lik ab­surdnější může být si­tua­ce po ces­tě do prá­ce, kde če­ká ráno na zastáv­ce opět divoká Bar­ča, ja­ko kdy­by se ne­chu­me­li­lo (a ne­chu­me­lí se), a ta­ké je­de vstříc své­mu pra­covní­mu čipe­ření do ví­ru svého pů­s­o­biš­tě. 

Co je ovšem do­ce­la za­jí­mavým po­su­nem právě v pra­covním na­sazení, lze ří­ci roz­hodně o poku­su za­se o ně­co po­výšit Mi­ni na vyšší rank. Už dost dlouho se tu nad sto­lem vznáš­e­la myšl­enka na SSD, ale nik­dy ne­byl za­tím k dispo­zi­ci ta­kový disk, kte­rý by ale­spoň na papíře spl­ňoval před­stavy o správném dis­kování. Pro­ble­ma­tika SSD a zápi­sech a TRI­Mování je dale­ko za hrani­ce­mi všedních dnů, o to straši­delnější je, že vlastně nik­de není k dispo­zi­ci něj­a­ká zevrubná re­cenze na právě vy­braný OCZ Toshi­ba VX500, kte­rý je si­ce střední tří­dou, ale po­sky­tuje právě díky zvýšené­mu množ­ství zápi­sů o ně­co vyšší ga­ran­ci, než levnější disky na tr­hu. Za­tím je to mě­síc a ne­můžu na­jít žád­nou chybu, jak by ta­ky, ale snažím se dbát na je­ho správné pou­žívání i pod sta­rým Se­a­li­o­nem. Sys­tém byl in­stalovaný na­čis­to ze síťového re­cove­ry, nicméně se ukáza­la zra­da v ča­sové kap­se, kde z něj­a­kého dův­o­du ne­byl uložen ce­lý sys­tém, takže ne­bylo možné rep­li­kovat všechno pří­mo ze stro­je ča­su. Asi ne­va­dí, s kapsa­mi byly a bu­dou vž­d­ycky po­tíže, ale­spoň to šlo o ně­co rych­le­ji s vy­uži­tím pův­odního disku a ex­terního SA­TA/USB rá­mečku, kde se to přes noc pře­li­lo a bylo. To s se­bou nes­lo sa­mozřejmě něko­lik ne­výh­od v po­do­bě re­in­stala­ce TeX­live, Co­co­Aspell, MacPorts a in­terní Javy 6 pro Ado­be, ale prak­ticky běh­em chvíle bylo všechno připra­veno tak, jak být mělo. Po­zo­ruhodné je, že se komplet­ní stu­dený start sys­té­mu se vše­mi důl­eži­tý­mi ap­lika­ce­mi zrych­lil z pův­odních 15 mi­nut na při­bližně osm se­kund, což jednoznačně značně zpříj­emňuje vlastně coko­liv, co by se tu tak dalo děl­at. Už ani swa­po­vání není tak tíživé, i když pak do­chází k něj­a­kým kla­sickým výpadkům, kdy se tře­ba ve Fin­de­ru ne­ukáže správně QuickLo­ok, ale to je pros­tě dané Se­a­li­o­nem. 

Uplynu­lé mě­sí­ce nes­ly zkrátka dny dis­ků i dny zis­ků a jen málo ča­su na sku­tečné roz­jím­ání o ni­čem. Ono je to vlastně dob­ře, pro­tože se tím bo­os­tuje kre­a­tivi­ta, je­likož ran­dom styl živo­ta při­náší hlavně chuť do živo­ta ja­ko ta­kového, pro­tože s čer­ty zkrátka ros­te chuť. Znovuob­je­vená ra­dost příc­ho­du do své chýše s kukaní a noční kó­dování něj­a­kých vě­cí teď vy­ús­ti­la ko­nečně v efek­tivní prá­ci s OpenGraph a re­sponzivi­tou a vůb­ec ta­kový­mi ošk­l­ivost­mi, na kte­ré zkrátka chybě­la vůle. Snad to teď v na­šem pan­dím cvi­čebním dý­chánku ne­bu­de tak hroz­né, jak se na první po­hled zdálo a snad se tro­chu po­su­ne i prá­ce na rytíř­ském stavu, kte­rý snad při­j­de na kon­ci lé­ta. A na lé­to je roz­hodně tře­ba se těš­it.

Eida
Tento článek přečetlo již 81 čtenářů (1 dnes).

Komentáře

Nový komentář