Eida.cz - Random styl života

Velkou nevýhodou INTJ je bezesporu to, že jen zřídka až nikdy dovedou žít vyloženě random, jelikož taková věc pro ně není přirozená a bývá velikou výzvou se jí časem naučit - tedy pokud takový jedinec dostatečně uzraje, vyudí se a stane se sám vlastním velitelem. Ono totiž plánovat si pořád dopředu, že nějaké jednání bude spontánní, se zřejmě nesetká úplně s pochopením okolí nebo nějaké té cílové skupiny. Pointa ovšem je v tom, že to rozhodně jde, stačí se jen snažit a zkoušet hledat zázraky na každém kroku. Netvrdím, že mi jde neustále denně jednat random a vyhýbat se rutinám, ovšem co den se snažím byť stejnou věc dělat pokaždé jinak, trochu ji ozvláštnit a nakonec vytěžit maximum zkušeností, APček a zážitků z nenadálých situací. I kdyby to měla být jen sladká, líbezně květinová vůně linoucí se teplou májovou nocí v prázdné ulici.

Random styl života.

Všechno je nakonec úplně jinak, přesně podle proroctví, přesně podle nevyřčených slov na začátku května. Kolikrát ty prvokvětnové cesty z maturit, které měly letos navzdory mnohým očekáváním zdánlivě příjemnou příchuť, ne úplně nepodobnou takovým lahodným mandlovým kostkám, už z dálky tu býval cítit velmi příjemný a všeprostupující obláček vůně králičí srsti, králičí přítomnosti a skutečnosti. Takové okamžiky jsou totiž naprosto nepolapitelnými, tedy alespoň do té chvíle, než se samy od sebe nerozhodnou se nechat polapit, nebo než zkrátka přirozeně zapadnou do soukolí našeho vnímání. No a k tomu dochází tak zhruba jednou za život, ne-li méně, to když se hvězdy na nebi zkrátka optimálně vyrovnají a umožní setkání lepší, než nejlepší. To když totiž konečně dojde k Synchronizaci.

~ Kocius vchází do jara MMXVII ~

A i když na nic nebyl čas, stalo se skutečně mnohé. Uletělo to, trochu jako včely, trochu jako voda z děravého kotouče - jako nic zmizely Velikonoce, s nimi celé jejich prázdniny, zmizela Filipojakubská noc a stejně tak i všechny ostatní noci po ní. A to všechno z lásky k random stylu života. A nejen k němu. Ale co už teď s tím. Důležité je to, že jsme velmi úspěšně zvládli všechny maturity a není důvod se stresovat. Druhou částí stresu byly ovšem povinnosti na našem skvělém velitelství, kde si neumí dát věci pořádně do pořádku a reagovat na žádosti ne snad ani pružně, ale alespoň nějak. Takže nakonec nezbývalo než to všechno hodit na chvíli za hlavu, protože kam vlastně pořád spěchat? Korunu tomu nasadila koketa kanceláře, když z ní nakonec vypadlo, že včas podepsaný dokument vlastně vůbec nic neznamená, není právně závazný a nehrozí vůbec žádné sankce. No tak ať. Je dost možné, že Její Jasnost Zuzana na to celé měla ve skutečnosti stejný názor, ale nechtěla ho nikomu říct včas. To i tehdejší čtvrteční právní dýchánek kolem ní stejně odhalil zase další nečekané skutečnosti, například jak moc má ráda při matlání v Office revize, zhruba jako tenhle Budulínek, a že vlastně nikdo z krocanů či nekrocanů neplánuje dělat věci včas. Jednoduše proto, že to nemá smysl, když na to velitelství samo o sobě kašle, nebo když je tolik jiné a důležitější práce kolem. Nevadí, jí už se zpovídat stejně nemusím, nějak to dotáhneme ke zdárnému konci přes léto.

Čumáčkové jsou na tom ale o něco lépe. Jejich maturitní úsilí neslo šťavnaté plody a nebylo od věci se jít konečně podívat, na čem zapracovali a jak se chystají vkročit do života, ačkoliv my jim na to dáváme pro jistotu ještě dva roky navíc, neboť podle našeho oficiálního názoru nevychováváme absolventy pro úřady práce, ale aby jednoho dne skutečně mohli něco dělat a podílet se na deformaci zase nových dětí, případně způsobovat zázraky na počkání tam, kde se budou očekávat - což se velmi často nemusí podařit, jak ostatně ukázal předposlední velký koncert, na jehož zkoušky se nikdy nesešli komplet všichni, co tam být měli. Nicméně roháči, ač dostali formálně vypeskováno ze všech nejvíc, jsou taky naopak zcela nepostižitelní a ve vatě. Už jsme si říkali, že se jednoho dne na všechno vykašleme a budeme také rohatí - bez ohledu na to, co budeme umět nebo neumět, nás vezmou všude a nikdy už nebude nouze. Zní to prostě jako plán. Plán, který musíme zrealizovat, dokud je ovšem čas. Všude se někoho zbavují kvůli různým nepříjemnostem, takže divokou modrou kolegyni teď také odklidí do zatracení a už nebude nikoho, kdo by mi tam nahoře nachystal čajový zážitek s řasami nebo bez nich. 

Když je řeč o čaji, nutno říci, že od prvního čajového výletu děláme docela velké pokroky, i když takové to tříbení vyžaduje docela dost cviku, času a kolikrát i odříkání. Snídaně ráno už docela dlouho trvají od dopoledne do oběda a bývají protkané vůní meruňky, která se k nim tak nějak skvěle hodí, naopak ostružinové snění o jasmínu nějak pořád nechce a nechce zapadat, kam by mělo. Nebo mohlo. Spolu s čajem se mění i momenty a pohledu v různých denních dobách, které mohou a nemusí být atypické a sem tam zachytí i tep okolí, které se rádo mění v paprscích slunce. 

Na procházkách okolím je asi nejpozoruhodnější dynamika proměňování stavu města v Ingress. Od původních plánů získat alespoň další access level do konce dubna uplynula zase dlouhá doba a několik významných nebo méně významných medailí, konkrétně stříbrná Connector, platinová Sojourner a úplně nově i konečně stříbrná Mind Controller získaná v letu jen díky točení se v ráji dopoledních šestek, které si tak polodivoce poskakují ulicemi. Možná tomu pomohla zvýšená morálka, když se nedávno objevil po drahné době minji, který se rozhodl konečně oženit a stát se vlastním velitelem, a doplnil několik portálů o své skromné rezonátory. Na obrázku zachycená operace #stonehenge docela vystihuje současné chvíle, které jsou natolik random, že se jim jen těřko dá uvěřit - konečně o kolik absurdnější může být situace po cestě do práce, kde čeká ráno na zastávce opět divoká Barča, jako kdyby se nechumelilo (a nechumelí se), a také jede vstříc svému pracovnímu čipeření do víru svého působiště. 

Co je ovšem docela zajímavým posunem právě v pracovním nasazení, lze říci rozhodně o pokusu zase o něco povýšit Mini na vyšší rank. Už dost dlouho se tu nad stolem vznášela myšlenka na SSD, ale nikdy nebyl zatím k dispozici takový disk, který by alespoň na papíře splňoval představy o správném diskování. Problematika SSD a zápisech a TRIMování je daleko za hranicemi všedních dnů, o to strašidelnější je, že vlastně nikde není k dispozici nějaká zevrubná recenze na právě vybraný OCZ Toshiba VX500, který je sice střední třídou, ale poskytuje právě díky zvýšenému množství zápisů o něco vyšší garanci, než levnější disky na trhu. Zatím je to měsíc a nemůžu najít žádnou chybu, jak by taky, ale snažím se dbát na jeho správné používání i pod starým Sealionem. Systém byl instalovaný načisto ze síťového recovery, nicméně se ukázala zrada v časové kapse, kde z nějakého důvodu nebyl uložen celý systém, takže nebylo možné replikovat všechno přímo ze stroje času. Asi nevadí, s kapsami byly a budou vždycky potíže, alespoň to šlo o něco rychleji s využitím původního disku a externího SATA/USB rámečku, kde se to přes noc přelilo a bylo. To s sebou neslo samozřejmě několik nevýhod v podobě reinstalace TeXlive, CocoAspell, MacPorts a interní Javy 6 pro Adobe, ale prakticky během chvíle bylo všechno připraveno tak, jak být mělo. Pozoruhodné je, že se kompletní studený start systému se všemi důležitými aplikacemi zrychlil z původních 15 minut na přibližně osm sekund, což jednoznačně značně zpříjemňuje vlastně cokoliv, co by se tu tak dalo dělat. Už ani swapování není tak tíživé, i když pak dochází k nějakým klasickým výpadkům, kdy se třeba ve Finderu neukáže správně QuickLook, ale to je prostě dané Sealionem. 

Uplynulé měsíce nesly zkrátka dny disků i dny zisků a jen málo času na skutečné rozjímání o ničem. Ono je to vlastně dobře, protože se tím boostuje kreativita, jelikož random styl života přináší hlavně chuť do života jako takového, protože s čerty zkrátka roste chuť. Znovuobjevená radost příchodu do své chýše s kukaní a noční kódování nějakých věcí teď vyústila konečně v efektivní práci s OpenGraph a responzivitou a vůbec takovými ošklivostmi, na které zkrátka chyběla vůle. Snad to teď v našem pandím cvičebním dýchánku nebude tak hrozné, jak se na první pohled zdálo a snad se trochu posune i práce na rytířském stavu, který snad přijde na konci léta. A na léto je rozhodně třeba se těšit.