Eida.cz - Jaro na předměstí XVII

Velikonoce. Co maturitnějšího a dost tradičního ještě může být? Letošní jaro má nešvar ve své deštivé povaze. Sice je zima, tma, rarášek, vítr a neustále kvůli nim zavřené květy, ale na druhou stranu každý déšť výrazně pomáhá k růstu nových špiček, kdykoliv se objeví. Ostatně vždycky, když pršelo, předznamenalo to nějaký nový začátek.

Manifestace samotné esence jara ale asi není vyloženě schovaná nebo zakrytá v tajných či netajných zahradách. Ona zkrátka je. A to je asi všechno, co by pro tuto chvíli být mělo. Mezi úkoly je toho tolik, že se nic dělat nechce a stíny svádí k hříchům nečinnosti, jako před dvěma lety, kdy jabloně nepřestávaly kvést. 

Možná není tolik lesku v obrázcích jako v předchozích letech. Možná se to vizuálně letos zkrátka nepovedlo. Možná přijde skutečné propuknutí až o něco - až o hodně později. Nebo nám možná příroda zrovna nepřála. Ale každá potvora nakonec jednou zmizí a jako se Stázina dostane Kubovi za ženu, stejně jako se všechno díky tolik očekávané a odkládané synchronizaci zarovnalo ne na čtyřku, ale na devítku.

“Kdybys teď mohl mít cokoliv na světě, co by to bylo?” — “Asi nějakou fajn slečnu a ostrov. Co ty?” — “Tyvole čistej efedrin.” 

Dokonale svobodní. Ve svých myšlenkách. Ve svých snech. Ve své víře v magické schopnosti. A pokud někdo říká, že je všechno před námi nemožné, mýlí se. Krutě. Myslím, že to je esence letošního jara. A předměstí je toho jen důkazem.