Eida.cz - Konec se zimou

Konečně to spadlo. První jarní dny. Čekání na ně bylo doslova nekonečné a v těch posledních docházel dech úplně ze všeho nejvíc. I letos mám pořád ještě před očima výjev z neskutečně dávné doby, kdy dvě potrhlé slečny naboso pobíhaly opilé po náměstí a nevěděly, jestli je první jarní, nebo první letní den. Byly ale nevýslovně šťastné. Což zní sice strašně poeticky, ale ve skutečnosti to bylo absolutně povrchní a svým způsobem příšerně a nechutně zvrácené. Nebo možná naopak zvrácené málo, kdo může soudit.

Obvyklá krajnějarní cesta do laborky byla navzdory očekávání poněkud podzimním zážitkem. Sychralo, ráno bylo chladné, v kapse nepříliš pozitivní vyhlídky a divokých, zmatených lidí, jakých doposud nebývalo. A tak to vždycky začíná. Pochmurně, i když s určitou nadějí, kterou představovaly desítky drobných hvězdiček, vzniklých z jemných dešťových kapek, které ohýbaly a rozkládaly světlo i zjevnou realitu na displeji. Cesta utíkala pomalu, ne jako jindy. Snad to bylo nezvykem, snad za trest, možná i za odměnu. Jako když tělo umírá, snaží se mysl hledat body, kterých by se mohla chytit a rozpomenout se na zkušenost, co by byla nejpodobnější tomu, s čím se právě snaží vyrovnávat. Obdobné to bylo asi i po této cestě, jak už se tomu tak děje i pravidelného u rušení starých konstruktů, které nemají již v nové době žádného místa. Nebo jako u zimy. Kruté, hloupé zimy. Je konec se zimou.

Divoká modrá kolegyně zůstala z vytrestané noci s mladými zajíčky zřejmě dostatečně poučena, koneckonců oni také, což je ještě o něco více zarážející. Asi si neměli hrát s ohněm. Nebo žárem vlastní fantasie. A tak čas utíkal a letěl, únor naneštěstí celý zmizel jako voda z ošatky a už o nikom z nich nebylo ani slyšet. Dlouho očekávané volno bylo plné slibů posunování práce v letošním předstírání psaní, ale jak se dalo očekávat, něco do toho zpoza plotu skočilo a úplně to nedopadlo. Díky sněženkovému příběhu se však povedly jiné, dost těžko uvěřitelné věci. V první řadě byl jednou z nich konečně opravený zámek, který se rozbil v jedné noci po osudném koncertě Obscene Infantry, když si pod ním divoký Chobůtek ledabyle nechal svoje Kossky. No. Nějak se to nedařilo za uplynulých šest let, ale najednou se zrovna na nebi zrodila taková konstelace, která toho umožnila dosáhnout během jedné dopolední půlhodiny. Plus mínus, protože bylo třeba ještě dojít pro nějaké lepší rekvizity - a po cestě za nimi se promenádoval hodně spokojeně vypadající sám pan Docent, kterého pak v následujících týdnech pochválili a všechno bylo zase ve vytouženém pařátku. A též velmi zvláštní. Možná ještě večer před tímto setkáním tiše v kuchyni připravoval své domácí nudle do polévky. A roštěnou, která byla tak křehká, že se rozplývala na jazyku už jen při pomyšlení na ni. Pointa je, že se během těchto chvil cosi jako proutek zlomilo a zmizelo ve větru už navždy - sněženkový sen byl tomu dokonalou metaforou, když byl úplně celý o tom, kterak právě ony, sněženky, ze svého tichého koutku v corcomarských zahradách zahlédly za obzorem své mysli divokou kachnu. Držela ji v náručí černovlasá růžolící dívka s lebkou a nevěděla, zda se má v tu chvíli smát, nebo jestli nevěřícně plakat. Mlčky si vyčítala, že si zlomila podpatek, když včerejší noci zaklopýtla o naprosto prázdné místo. Oči sice otáčela zpátky ke kříži, ale pospíchala za svým chlapcem. Ten se na ni dlouze podíval a chtěl v tu chvíli rozumět. S povzdechem jen zakroutila hlavou a on sám sebe zahlédl na střípek v zrcadle času, kde už věděl, kde rozuměl všemu, čemu potřeboval. Pak se oba konečně doopravdy poprvé v životě chytili za ruce a vyskočili z okna. Už jí nic nedlužil. Byl dokonale svobodný.

Díky tomu prapodivně ušetřenému času byla možnost organizovat také nějaké ty výlety. Zvlášť, když to bylo celé najednou tak snadné a duše se mohla lehce vznášet jarním vánkem lehčí, než nejlehčí z papírových draků. Čisté tvoření. A efektivita daná pouhou přítomností lanýžové bytosti. Jako kdyby se všechno zčistajasna znovu zapnulo, zarovnalo na čtyři a začalo fungovat. Existují příběhy na taková témata, kdy se celý Vesmír sám protne v jednom bodě a není třeba vyvíjet žádnou zvláštní snahu, neboť všechno plyne samo. Whatever you plan, I can execute. Soulad. Harmonie. Večer siluet jako vystřižený z těžko uvěřitelného snu, který byl ale skutečný. A zůstalo z něj protentokrát víc než jen šmouha nebo pár obrazců narychlo načmáraných na zemi, nebo ozvěna kdákotu slepic potulujících se podél plotu. Třeba to nebyly ani slepice. Jarní slepičky. Koroptvičky. Nadějné korouhvičky.

Snadnost a lehkost motivovala i jiné opravy, kupříkladu replikovaný audiosystém, díky němuž je zvládání všech cest již absolutní hračkou. Trochu na tom zamrzí, že úplně poslední oficiální cesta do Zdeňkova klobouku skončila už minulou sobotu a následovat bude ze setrvačnosti ještě takových 12 neoficiálních, pokud se poštěstí. A snad se poštěstí. To testování oprav probíhalo dost souběžně s posunem v plánu pro Ingress, který byl pokořen velmi, velmi brzo před deadline. A vyskočila na něm konečně devítka, která mívá magickou moc a auru signálové neignorovatelnosti, neboť v UNIXu, stejně jako v nějakých kulturách, můžeme zabít proces, známe-li jeho skutečné jméno. A na to je třeba dát si pozor. Nicméně návštěva galerie byla celá spojená s operací, kde svit a my, agenti zdravící minjiho, vytvořili menší paseku v cizím budníku a vlastně téměř potkali živou Alenku, která se snaží zlobit a zlobit i u nás, jen se jí to občas daří a občas taky ne.

Po hodně, hodně dlouhých dnech a především nocích plných srdečních zástav a infarktů se začalo konečně dělat schůdně a vše vybízelo konečně k čaji mezi květinami, ačkoliv ještě nebylo pupenů a nynější vůkol skvící se jaro čekalo zatím v nedohlednu. Asi bylo vše posunuté. Nejzajímavější muselo být bojovně-vílí a meditační ráno, kdy byl soused vyděšen právě z čaje a z meditace v černé hakamě, ke které se tak moc snažil lísat nepřiměřeně bílý Kocík. Nakonec jeho chlupy dotvářely atmosféru, kterou by žádný snapchatový filtr nezvládl lépe.

Mezi další perky březnových dnů pochopitelně platí už od prvního ledna připravované daňové přiznání, protože minisesterstvu financí se pořád něco nelíbí a neumí ukázat na konkrétní chybu. Sdělení sorry jako, máte to blbě, zavolejte na číslo 666 už přestávalo jako výmluva stačit, takže nezbylo než se to pokusit celé spočítat znovu a protentokrát správně. Město toho pátečního dne opět mnoho nabízelo a sálalo a lákalo a zvalo. To už od samotného rána, protnutého spiknutím a úsměvem holubičky, bylo tak trochu jasné, že se zhmotní dlouho mrtvý mohykán trolejbusové beznaděje a odpolední pětka zatočí přímo k finančnímu úřadu, kde všude po zemi budou již vylézat jarem zdivočelé ruměničky a vzpomínat na zlé děti, které jim nevědomky ubližovaly a redukovaly jejich populaci.

Bývá tak trochu obvyklé, že zrovna v daný moment měla právě ta konkrétní úřednice ze všech pauzu na oběd a jistě si ho zasloužila. Spíš pobavilo, že jejich budova a systém řízení na recepci je vlastně ještě nezodpovědnějším místem, něž jaký je u nás v práci, takže jakákoliv, byť neexistující nervozita opadla jak nic a jelo se dál. Po krátkém bloudění útrobami přestavěné budovy došlo konečně k milému setkání, kde se úřednice omluvila, že bohužel pracuje pro stát - načež jí bylo s úsměvem sděleno, že já taky, takže jsme se tam společně zlověstně smáli, podepsali nějaký papír a všechno bylo zase v dokonalé rovnováze, jako nikdy předtím. Ony vynořené chyby způsobili zase jiní démoni, kteří se sápali po letech z hlubin a chtěli narušit poklidný chod událostí. Neměli šanci, ale přesto, pár šedin bylo vysáto a odloženo do mysqlánky, kde budou dlít navždy, skryté před světem.

A protože naši čumáčci šikovní pořádají čas od času velkolepá představení, první jarní nemohlo chybět. I když se šušká o tom, co přišlo o týden později, ale nelze se zavděčit nakonec všem. Díky modré kolegyni dostalo všechno ale výborné obrátky už od začátku, jelikož nepoučitelnost je dost možná esencí divokosti a divokost pohání k dělání věci random, takže protože mi chtěla, nebo spíš nechtěla, povyprávět o divokém Standovi a svém profesionálním řízení, sešli jsme se v baru s dvouhodinovým předstihem, kde se podařilo se pořádně nachystat, pokusit se provést nějakou špatnost a pořídit několik selfieček.

Výsledek vždycky strašlivým způsobem vyčerpá. Ale snad proto, aby mohlo dojít k dalšímu, pevnějšímu naplnění. Po takovém zážitku většinou pociťuji prázdno, které nedovoluje obvykle jen tak lusknutím pokořit smutek. Ale až přijdu, nechám svůj smutek venku na ulici a všechno se zase srovná, jako vždycky, jelikož platí zákony o zachování energie, a ty nedovolují takovéto plýtvání s jouly. Formálně je všechno pořád ok. Všechno plyne, i když přicházejí velké i malé dny a každý z nich něco nového přináší. Jako například zapomenutou vzpomínku Princezny, kterou trvalo najít více než čtyři roky.

Často nad ránem nevnímám. Usínám však s představou siluety jedné víly. A pak vím, že má jen oči. Bývá těžké si v takové chvíle držet integritu, jelikož kdyby ostatní mohli a zahlédli tok toho nejniternějšího, co má zůstat skryto, zřejmě by neuvěřili. Jelikož je ten tok v koherenci. Konečně dokonalé, dalo by se říct. A díky tomu je možné pochopit, jak může a nemusí vypadat to nejhlubší skryté někde jinde, v jiné osobě, v jiné osobnosti - že to nemusí být navenek hezké, příjemné, uchopitelné, nebo třeba právě uvěřitelné. Všechny složky jsou ale v určité hierarchii a je jejich přirozeností, že čím blíže mají k surovému podvědomí, tím méně opracované budou. To vyšší, to samotné vědomí je to, na čem pak záleží, neboť jedině z vědomí může vyplynout záměr a pak teprve následná akce. A tento proces je pozorovatelný vždycky, jelikož nechává stopu.

Jaro je vždycky předěl. Všechno se během mžiku několika málo dnů otočí a starý rok, tolik napojený na flow minulých Vánoc, upadne do zatracení. Ale už bylo taky načase, konec se zimou, pojďme jakože něco konečně dělat. Jelikož je konečně možné dělat opravdu velké věci. A myšlenku, která je představitelná, už jen těžko něco zastaví. Nechť jsou všechny jarní cesty zelené a zlaté, nai tielmar nauvar laiquë ar laurië.