Eida.cz - Konec se zimou

Konec se zimou

28. března 2017, 00:36 Eida

Ko­nečně to spadlo. První jarní dny. Če­kání na ně bylo do­slova ne­ko­nečné a v těch po­sledních do­cházel dech úplně ze vše­ho nej­víc. I le­tos mám po­řád ješ­tě před oči­ma výj­ev z nesku­tečně dávné do­by, kdy dvě po­trh­lé sleč­ny na­bo­so po­bíh­aly opi­lé po nám­ěs­tí a ne­vě­děly, jest­li je první jarní, ne­bo první let­ní den. Byly ale ne­výs­lovně šťastné. Což zní si­ce strašně po­e­ticky, ale ve sku­tečnos­ti to bylo ab­so­lutně po­vrchní a svým způ­s­o­bem příšerně a ne­chutně zvrá­cené. Ne­bo možná naopak zvrá­cené málo, kdo může sou­dit.

Obvyk­lá krajněj­arní ces­ta do la­borky by­la navz­do­ry oče­kávání po­někud podzimním zážitkem. Sychralo, ráno bylo chladné, v kap­se ne­pří­l­iš po­zi­tivní vy­hlídky a divokých, zma­tených li­dí, ja­kých do­po­sud ne­bývalo. A tak to vž­d­ycky za­číná. Po­ch­murně, i když s ur­či­tou na­dě­jí, kte­rou před­stavovaly de­sít­ky drobných hvěz­di­ček, vznik­lých z jem­ných dešť­ových kapek, kte­ré ohýb­aly a rozklá­d­aly svět­lo i zjevnou re­a­li­tu na disp­le­ji. Ces­ta utíka­la po­malu, ne ja­ko jin­dy. Snad to bylo ne­zvykem, snad za trest, možná i za od­měnu. Ja­ko když tělo umírá, snaží se my­sl hle­dat bo­dy, kte­rých by se moh­la chy­tit a rozpo­menout se na zku­šenost, co by by­la nej­po­dobnější to­mu, s čím se právě snaží vy­rovnávat. Ob­dobné to bylo asi i po té­to ces­tě, jak už se to­mu tak děje i pravi­delného u ru­šení sta­rých kon­struk­tů, kte­ré ne­ma­jí již v nové do­bě žád­ného mís­ta. Ne­bo ja­ko u zi­my. Kru­té, hloupé zi­my. Je ko­nec se zi­mou.

Divoká mod­rá ko­legyně zůsta­la z vy­trestané no­ci s mla­dý­mi za­jíčky zřejmě do­sta­tečně pou­če­na, ko­neckon­ců oni ta­ké, což je ješ­tě o ně­co ví­ce za­ráže­jí­cí. Asi si ne­mě­li hrát s ohněm. Ne­bo žár­em vlast­ní fan­ta­sie. A tak čas utíkal a le­těl, únor naneš­těs­tí ce­lý zmizel ja­ko vo­da z ošatky a už o nikom z nich ne­bylo ani sly­šet. Dlouho oče­kávané volno bylo plné sli­bů po­su­nování prá­ce v le­tošním před­stír­ání psaní, ale jak se dalo oče­kávat, ně­co do to­ho zpo­za plo­tu sko­či­lo a úplně to ne­do­padlo. Díky sněž­en­kové­mu příb­ěhu se však po­ved­ly ji­né, dost těžko uvěř­i­telné vě­ci. V první řa­dě byl jednou z nich ko­nečně opra­vený zá­mek, kte­rý se roz­bil v jedné no­ci po osudném kon­cer­tě Ob­s­cene Infan­t­ry, když si pod ním divoký Chobů­tek le­dabyle ne­chal svo­je Kossky. No. Něj­ak se to ne­daři­lo za uplynu­lých šest let, ale najednou se zrov­na na ne­bi zro­di­la ta­ková kon­s­te­la­ce, kte­rá to­ho umožni­la do­sáhn­out běh­em jedné do­po­lední půl­ho­di­ny. Plus mínus, pro­tože bylo tře­ba ješ­tě do­jít pro něj­a­ké lepší rekvizi­ty - a po ces­tě za ni­mi se pro­mená­d­oval hodně spoko­jeně vy­pa­da­jí­cí sám pan Do­cent, kte­rého pak v násle­du­jí­cích týd­nech po­chvá­li­li a všechno bylo za­se ve vy­tou­ženém pařátku. A též vel­mi zvlášt­ní. Možná ješ­tě ve­čer před tím­to setkáním ti­še v ku­chy­ni připravoval své do­má­cí nudle do po­lévky. A roš­těnou, kte­rá by­la tak křeh­ká, že se rozp­lýva­la na jazyku už jen při po­myšl­ení na ni. Poin­ta je, že se běh­em těch­to chvil co­si ja­ko prou­tek zlo­mi­lo a zmize­lo ve vět­ru už navž­dy - sněž­en­kový sen byl to­mu doko­nalou me­tafo­rou, když byl úplně ce­lý o tom, kterak právě ony, sněž­enky, ze svého ti­chého koutku v cor­co­mar­ských za­hra­dách za­hlédly za obzo­rem své mys­li divokou kachnu. Drže­la ji v nár­u­čí černovla­sá růž­o­lí­cí dívka s lebkou a ne­vě­dě­la, zda se má v tu chví­li smát, ne­bo jest­li ne­věř­ícně pla­kat. Mlčky si vy­čít­a­la, že si zlo­mi­la podpa­tek, když vče­rejší no­ci za­klopýt­la o na­pros­to prázdné mís­to. Oči si­ce otá­če­la zpátky ke kříži, ale po­spí­cha­la za svým chlap­cem. Ten se na ni dlou­ze po­díval a ch­těl v tu chví­li ro­zumět. S po­vz­de­chem jen za­krou­ti­la hlavou a on sám se­be za­hlé­dl na střípek v zr­cadle ča­su, kde už vě­děl, kde ro­zuměl vše­mu, če­mu potře­boval. Pak se oba ko­nečně do­oprav­dy po­prvé v živo­tě chy­ti­li za ru­ce a vysko­či­li z ok­na. Už jí nic ne­dlu­žil. Byl doko­nale svo­bodný.

Díky to­mu pra­po­divně ušet­řené­mu ča­su by­la možnost organizovat ta­ké něj­a­ké ty výl­e­ty. Zvlášť, když to bylo ce­lé najednou tak snadné a du­še se moh­la leh­ce vznáš­et jarním vánkem leh­čí, než nej­leh­čí z papí­r­ových dra­ků. Čis­té tvo­ření. A efek­tivi­ta daná pouhou pří­t­om­nos­tí lanýžové by­tos­ti. Ja­ko kdy­by se všechno zčis­tajas­na znovu zapnulo, za­rovnalo na čtyři a za­čalo fungo­vat. Exis­tu­jí příb­ěhy na ta­ková té­m­a­ta, kdy se ce­lý Ve­smír sám protne v jednom bo­dě a není tře­ba vy­víj­et žád­nou zvlášt­ní sna­hu, ne­boť všechno plyne sa­mo. Wha­tever you plan, I can execu­te. Soulad. Har­mo­nie. Ve­čer si­lu­et ja­ko vystři­žený z těžko uvěř­i­telného snu, kte­rý byl ale sku­tečný. A zůstalo z něj pro­ten­tokrát víc než jen šm­ouha ne­bo pár ob­raz­ců na­rych­lo načm­ár­aných na ze­mi, ne­bo ozvě­na kdáko­tu slepic po­tulu­jí­cích se po­dél plo­tu. Tře­ba to ne­byly ani slepi­ce. Jarní slepičky. Ko­ropt­vičky. Na­dějné ko­rouhvičky.

Snadnost a lehkost mo­tivova­la i ji­né opravy, kupříkla­du rep­li­kovaný au­di­o­sys­tém, díky ně­muž je zvlá­d­ání všech cest již ab­so­lut­ní hračk­ou. Tro­chu na tom za­mrzí, že úplně po­slední ofi­ci­ální ces­ta do Zdeň­kova klo­bou­ku skon­či­la už mi­nulou so­bo­tu a násle­dovat bu­de ze se­trvačnos­ti ješ­tě ta­kových 12 ne­ofi­ci­álních, pokud se poš­těs­tí. A snad se poš­těs­tí. To tes­tování oprav pro­bíh­alo dost souběžně s po­su­nem v plánu pro Ingress, kte­rý byl poko­řen vel­mi, vel­mi brzo před de­ad­li­ne. A vysko­či­la na něm ko­nečně devít­ka, kte­rá mívá ma­gickou moc a au­ru signál­ové ne­igno­rova­telnos­ti, ne­boť v UNI­Xu, stejně ja­ko v něj­a­kých kul­tu­rách, můž­e­me za­bít pro­ces, zná­me-li je­ho sku­tečné jméno. A na to je tře­ba dát si po­zor. Nicméně návš­těva gale­rie by­la ce­lá spo­jená s ope­ra­cí, kde svit a my, agen­ti zdraví­cí min­ji­ho, vy­tvo­ři­li menší pa­se­ku v cizím budníku a vlastně téměř potka­li živou Alenku, kte­rá se snaží zlo­bit a zlo­bit i u nás, jen se jí to ob­čas da­ří a ob­čas ta­ky ne.

Po hodně, hodně dlouhých dnech a pře­devším no­cích plných sr­dečních zástav a infark­tů se za­čalo ko­nečně děl­at schůdně a vše vy­bíze­lo ko­nečně k ča­ji mezi kvě­ti­na­mi, ačk­o­liv ješ­tě ne­bylo pu­penů a nynější vůkol skví­cí se ja­ro če­kalo za­tím v ne­do­hlednu. Asi bylo vše po­su­nu­té. Nejza­jí­mavější mu­se­lo být bo­jovně-vílí a me­di­tační ráno, kdy byl sou­sed vy­děš­en právě z čaje a z me­di­ta­ce v černé hakamě, ke kte­ré se tak moc sna­žil lís­at ne­při­měř­eně bí­lý Ko­cík. Na­ko­nec je­ho chlu­py do­tvář­e­ly at­mo­sfé­ru, kte­rou by žád­ný snap­cha­tový fil­tr ne­zvlá­dl lépe.

Mezi další perky břez­nových dnů po­chopi­telně pla­tí už od prvního led­na připravované da­ňové přiznání, pro­tože mi­ni­ses­terstvu fi­nan­cí se po­řád ně­co ne­lí­bí a ne­umí ukázat na konkrét­ní chybu. Sděl­ení sor­ry ja­ko, má­te to bl­bě, za­vo­lej­te na čís­lo 666 už přestávalo ja­ko výmluva sta­čit, takže nezbylo než se to poku­sit ce­lé spo­čít­at znovu a pro­ten­tokrát správně. Měs­to to­ho pá­tečního dne opět mno­ho na­bíze­lo a sál­alo a lákalo a zvalo. To už od sa­motného rá­na, protnu­tého spiknu­tím a úsměv­em ho­lu­bičky, bylo tak tro­chu jasné, že se zh­mot­ní dlouho mrtvý mo­hykán tro­lej­bu­sové bezna­děje a odpo­lední pětka za­to­čí pří­mo k fi­nanční­mu úřa­du, kde všu­de po ze­mi bu­dou již vy­lézat ja­rem zdivo­če­lé ruměničky a vzpo­mínat na zlé dě­ti, kte­ré jim ne­vě­domky ubli­žovaly a re­du­kovaly je­jich po­pula­ci.

Bývá tak tro­chu obvyk­lé, že zrov­na v daný mo­ment mě­la právě ta konkrét­ní úředni­ce ze všech pau­zu na oběd a jis­tě si ho zaslou­ži­la. Spíš po­bavi­lo, že je­jich bu­dova a sys­tém řízení na re­cep­ci je vlastně ješ­tě ne­zod­po­vědnějším mís­tem, něž ja­ký je u nás v prá­ci, takže ja­káko­liv, byť ne­e­xis­tu­jí­cí nervo­zi­ta opad­la jak nic a je­lo se dál. Po krátkém blou­dění útro­ba­mi přes­tavěné bu­dovy došlo ko­nečně k mi­lé­mu setkání, kde se úředni­ce omlu­vi­la, že bo­hu­žel pracuje pro stát - na­čež jí bylo s úsměv­em sděl­eno, že já ta­ky, takže js­me se tam spo­lečně zlověstně smá­li, po­de­psa­li něj­a­ký papír a všechno bylo za­se v doko­na­lé rovnováze, ja­ko nik­dy před­tím. Ony vy­no­řené chy­by způ­s­o­bi­li za­se ji­ní dé­m­o­ni, kte­ří se sápa­li po le­tech z hlu­bin a ch­tě­li na­ru­šit pok­lidný chod udá­l­os­tí. Ne­mě­li šan­ci, ale přes­to, pár še­din bylo vy­sá­to a od­loženo do mysqlánky, kde bu­dou dlít navž­dy, skry­té před svě­tem.

A pro­tože na­ši ču­máč­ci ši­kovní po­řá­d­a­jí čas od ča­su velko­lepá před­sta­vení, první jarní ne­moh­lo chybět. I když se šušká o tom, co přišlo o tý­d­en poz­dě­ji, ale nelze se zav­dě­čit na­ko­nec všem. Díky mod­ré ko­legy­ni do­stalo všechno ale vý­b­orné ob­rátky už od za­čátku, je­likož ne­pou­či­telnost je dost možná esen­cí divokos­ti a divokost po­hání k děl­ání vě­ci ran­dom, takže pro­tože mi ch­tě­la, ne­bo spíš nech­tě­la, po­vyprávět o divokém Stan­dovi a svém pro­fe­si­o­nálním řízení, seš­li js­me se v ba­ru s dvou­ho­di­novým před­sti­hem, kde se po­daři­lo se po­řád­ně na­chystat, poku­sit se pro­vést něj­a­kou špatnost a poří­dit něko­lik selfie­ček.

Výsle­dek vž­d­ycky straš­l­ivým způ­s­o­bem vy­čerpá. Ale snad pro­to, aby moh­lo do­jít k další­mu, pevnější­mu na­plnění. Po ta­kovém zážitku větši­nou po­ciťu­ji prázdno, kte­ré ne­dovo­luje obvykle jen tak lusknu­tím poko­řit smu­tek. Ale až při­j­du, ne­chám svůj smu­tek venku na uli­ci a všechno se za­se srovná, ja­ko vž­d­ycky, je­likož pla­tí záko­ny o za­chování energie, a ty ne­dovo­lu­jí ta­kové­to plýtvání s jouly. For­málně je všechno po­řád ok. Všechno plyne, i když při­cháze­jí velké i ma­lé dny a kaž­dý z nich ně­co nového při­náší. Ja­ko na­příklad za­po­menu­tou vzpo­mínku Prin­cez­ny, kte­rou trvalo na­jít ví­ce než čtyři roky.

Čas­to nad ránem nevním­ám. Usínám však s před­stavou si­lu­e­ty jedné víly. A pak vím, že má jen oči. Bývá těžké si v ta­kové chvíle držet in­tegri­tu, je­likož kdy­by ostat­ní moh­li a za­hléd­li tok to­ho nejni­ternějšího, co má zůstat skry­to, zřejmě by ne­uvěř­i­li. Je­likož je ten tok v ko­he­ren­ci. Ko­nečně doko­na­lé, dalo by se říct. A díky to­mu je možné po­chopit, jak může a ne­mu­sí vy­pa­dat to nej­hlubší skry­té něk­de jin­de, v ji­né oso­bě, v ji­né osobnos­ti - že to ne­mu­sí být na­venek hez­ké, příj­em­né, uchopi­telné, ne­bo tře­ba právě uvěř­i­telné. Všech­ny složky jsou ale v ur­či­té hie­rar­chii a je je­jich při­ro­zenos­tí, že čím blíže ma­jí k su­rové­mu pod­vě­do­mí, tím méně opra­cované bu­dou. To vyšší, to sa­motné vě­do­mí je to, na čem pak zál­eží, ne­boť je­di­ně z vě­do­mí může vy­plynout zám­ěr a pak teprve následná ak­ce. A ten­to pro­ces je po­zo­rova­telný vž­d­ycky, je­likož ne­chává stopu.

Ja­ro je vž­d­ycky pře­děl. Všechno se běh­em mžiku něko­lika málo dnů oto­čí a sta­rý rok, to­lik na­po­jený na flow mi­nu­lých Vánoc, upadne do za­tra­cení. Ale už bylo ta­ky na­ča­se, ko­nec se zi­mou, pojď­me ja­kože ně­co ko­nečně děl­at. Je­likož je ko­nečně možné děl­at oprav­du velké vě­ci. A myšl­enku, kte­rá je před­stavi­telná, už jen těžko ně­co zastaví. Nechť jsou všech­ny jarní ces­ty ze­lené a zla­té, nai tiel­mar nauvar laiquë ar lau­rië.

Eida
Tento článek přečetlo již 46 čtenářů (0 dnes).

Komentáře

Nový komentář