Eida.cz - Špičatá morálka

Špičatá morálka

23. února 2017, 05:22 Eida

Špi­ča­tost je sta­tis­tická charak­te­ris­tika roz­děl­ení, je ja­kým­si roz­díl­em po­mě­ru čtvr­tého cen­t­rálního mo­men­tu ku čtver­ci rozptylu a oby­čejné trojky. Je to zvlášt­ní, ne pětky, ale trojky. Trojka je ale ta­ky prvo­čís­lo. Nad sym­bo­likou ovšem ne­má smy­sl du­mat, ja­kéko­liv čís­lo stejně nik­dy defi­ni­tivně ne­za­plaší všech­ny dé­m­o­ny, všechno tu i tak bu­de na­po­řád. Jen tře­ba ukáže, jak vy­soko nad hlava­mi může něj­a­ká mo­rálka vy­špl­hat, když se ch­ce. Ne­bo může svou hodno­tou vy­právět i ce­lý příb­ěh o mo­rál­ce. O lás­ce, cti a ku­ráži.

Po ob­lo­ze pře­le­těl havran. Není ten­tokrát jasné, jest­li měl i oříš­ek v pařátku. Snad byl ve­se­lý, snad le­těl hle­dat něj­a­kou vhodnou vě­tev, na kte­ré by na­šel svou ra­dost a štěs­tí. A prše­lo. Ta­kový ten únor, když ko­nečně se zpož­d­ěním něko­lika dnů ze ze­mě vystře­lí první špičky ja­ra a do­máh­a­jí se slu­nečních papr­s­ků, jen jich ješ­tě ne­mo­hou do­sáhn­out. Mám v pu­se sněž­enku, a to kdyko­liv při­j­de na vzpo­mínání si, co nás tam venku ješ­tě vlastně če­ká. Že za­se bu­de hez­ky. Jen ješ­tě ne teď, stále ješ­tě ne hned, ne­a­si dot net. Sněž­enky to­ho ma­jí s ta­kový­mi stavy hodně spo­lečného, pro­tože ta­ké vystu­pu­jí ja­ko špičky z mrazivé ze­mi­ny, za­tím­co ostat­ní ky­tí­ci ješ­tě dlí ve svém hlu­bokém spánku a bo­jí se. Mu­sí mít vy­sokou mo­rálku, tyhle sněž­enky. A pře­svěd­čení, o kte­rém se může ostat­ním čas­to jen zdát. Věří, že to dokážou, že vykve­tou dřív než ostat­ní, že bu­dou vzo­rem, že bu­dou no­si­tel­ka­mi na­děje. Na­děje je zvlášt­ní věc. Ne­bo ode­vz­danost. Věrnost. A něk­dy je náš osud vlastně jenom v kvě­ti­ná­či.

Je to už vě­ru dlouhá do­ba, co po­slední kar­mínová ko­legyně od­le­tě­la dale­ko do tep­lých kra­jin a už se z nich nik­dy ne­vrá­ti­la. Jsou teď asi nové, ji­né a na ji­ném mís­tě, v ji­ném ča­se. Ačk­o­liv špatné nápa­dy možná ne­e­xis­tu­jí, něk­te­ré z nich není úplně nezbytné zkou­šet. Těžko se to jen vy­světl­u­je něko­mu, kdo je tak vystrašený ze ztrá­ty sta­bi­li­ty svého vnitřního svě­ta, že ani na ple­se nenaj­de svůj klid a potře­buje dál ve své ne­jis­to­tě podni­kat divoké a divo­čejší ak­ce plné roz­marných výstřel­ků. Příkla­dem za všech­ny se zdá být ta­to so­bo­ta, kte­rá moh­la a mě­la být vy­uži­ta vlastně úplně ji­nak, ide­álně svě­do­mi­tým před­stír­áním psaní a další­mi kra­to­chvíl­e­mi. Asi to není o tom, že by se i spo­lupra­covní­ci moh­li chovat při­měř­eně své­mu vě­tu, to ostatně asi kaž­dý ví, jak se ch­ce chovat, i když je pak otáz­ka, jest­li je ta­kové chování i adekvát­ní dané si­tua­ci. Ve­čer na nám­ěs­tí pod září svě­tel těž­ce vo­něl ka­tastrofou už od sa­motného za­čátku a mě to stále táh­lo zpátky, ku kam­si do nár­u­če kopre­tin, kde se kaž­dé slovo moh­lo změnit v ja­kýko­liv po­cit. Snažit se totiž spo­jovat málo poznané svě­ty na sílu se nik­dy ne­vy­plá­cí, pro­to ne­má smy­sl brát si ka­ma­rád­ku-ko­ke­tu s se­bou na plánovaný dý­chánek se sou­časný­mi  pod­daný­mi, kte­ří jsou - ačk­o­liv na to ne­vy­pa­da­jí - řá­d­ově o něko­lik ran­ků níže, kte­ří si­ce dych­tí, ale ne­mo­hou ani for­málně na­plnit emoční jamky že­ny z ji­ného svě­ta, s ji­ný­mi zku­šenost­mi. Nutno po­dotknout, že re­zerva­ce v ba­ru by­la sku­tečně za­řízená, to js­me až hle­dě­li - je ale až zvlášt­ní, že nám může způ­s­o­bit ra­dost, že ně­co do­padlo pod­le do­mlu­veného plánu, to ja­ko kdybychom au­to­ma­ticky po­čít­a­li se zklamáním a by­li na něj už navyklí. Což do jis­té mí­ry js­me. Asi za úspěch může ta au­ra, čí­mani si pros­tě ne­dovo­lí se pro­tivit vrchnos­ti. Jak oby­čejně ve­čer za­čal a ne­vy­pa­dal ne­bez­pečně, po­chopi­telně mu­sel při­jít okamžik, ve kte­rém se mělo vše lá­mat a ří­t­it do hlu­bin. Tě­mi hlu­bi­na­mi byl něj­a­ký podnik v cen­t­ru, pros­tě ta­kový gene­rický, ja­kých jsou tu stovky, kte­rý vlastně nestál za to, aby tam něk­do v na­šem věku vůb­ec cho­dil. Buď to by­la je­jich touha to­mu po­ci­tu stárnutí vz­do­rovat, ja­ko to do teď ur­či­tě dě­lá Me­owka, ne­bo si holky jen nech­těly připus­tit, že kdo zestárne, už mladší ne­bu­de. Ale ne­chápu proč takhle, u to­ho pře­ci vůb­ec ne­mu­sím být, pros­tě si ra­dě­ji s někým sednu pěkně někam do útul­na s flašk­ou Margaux 95 a bu­du s po­hle­dem a nad­hle­dem ∂∂-Avi disku­tovat o tom, že srd­ce pře­ci nezná věku. No zkrátka a dob­ře, do­sta­li js­me za ob­rázek s razít­kem předražené nekva­lit­ní pivo a náš ma­lý čí­man si za­čal stěž­ovat, že si není jis­tý něj­a­kým vě­kovým roz­díl­em a ne­chal se zár­oveň lá­kat a ce­lé to pak za­čalo být divné, kaž­dý ně­co ztra­til, nik­do se ne­dove­dl po­řád­ně na­plnit a všem by­la zi­ma. Ale nic z to­ho se vlastně nestalo, žejo. Mám ra­dost, že díky vy­soké mo­rál­ce mě nic ne­drže­lo v ta­kové si­tua­ci - jen opět roz­táhn­out kříd­la a le­tět za sku­tečný­mi po­vinnost­mi a ra­dost­mi.

Vydržet a udržet si su­pe­r­efek­tivi­tu a být ve stře­hu, nene­chat se. To způ­s­o­buje ta špi­ča­tá mo­rálka. Hodně k to­mu po­máhá pravi­delné navš­těv­ování koťát­kového fight clu­bu, ve kte­rém po­prvé ob­lékám černou haka­mu a kte­rý be­re hodně ne­příj­em­né ča­sy a je potře­ba maxi­ma­lizovat ti­me manage­ment do úplně nových výšin, aby to ce­lé moh­lo fungo­vat. Ču­máč­k­ové, mu­sí­te po­chopit, že ma­tu­ri­ta je jen za­čá­tek, že nár­oky na vás bu­dou ne­ustále na­růstat a pokud si zvykne­te teď, o to snazší to bu­de poz­dě­ji. Ale něk­do na to ne­při­j­de ce­lý život. Há­ček je, že vý­cviky jsou dost nár­očné a bývá dost těžké udržet přes noc po­zornost a pak ješ­tě vstávat hodně brzo ráno jen pro­to, že při­j­dou in­stalovat EET. My js­me EET vi­dě­li na dovo­lené a fungo­valo jim to do­ce­la dob­ře, ta­dy to zas něk­do vzal za špatný, ne-li nej­horší možný ko­nec. Ocas. Chyt­rá kra­bička s tiskem líst­ků mě­la být na­po­je­na na WiFi, což je první ne­smy­slná zál­eži­tost sa­ma o so­bě. Tou druhou a tře­tí byl fakt, že vy­ža­d­ova­li s ta­kovým­to sys­té­m­em přístup do na­ší vy­so­ce sofis­ti­kované sí­tě s cen­t­rální evi­den­cí a další­mi paml­sky, asi aby je moh­li ukrást, pro­tože cizí sub­jek­ty ta­dy jedno­du­še ne­ma­jí co děl­at. Vlastně ne­vím, proč by jim mělo na­še ve­dení vůb­ec vy­cházet vstříc, dost na tom, že to zas něj­a­ký chyt­rák po­važoval za známku slušného chování. Stejně na­razi­li, ne­boť není v na­šem záj­mu po­sky­tovat bezdrá­tové pokrytí zrov­na v těch daných pro­s­to­rách, kde pro nás pros­tě nic stra­te­gického není a spíš by to na­děl­alo ví­ce ško­dy než užitku. Technik, kte­rý to při­jel in­stalovat, byl navíc sám o so­bě osel, pro­tože ne­dove­dl v menu přístro­je s fir­m­wa­rem po­dobným všem na­šim kopír­kám na­jít nasta­vení sí­tě a zob­razení MAC. Ce­lá si­tua­ce se mís­to pův­odních de­se­ti mi­nut pro­táh­la na ho­di­nu a půl, na­ko­nec naš­těs­tí bez valného úspě­c­hu. Správně mělo být to­hle za­řízené se stát­ní podpo­rou mo­bilních da­tových za­řízení, žád­ná WiFi ne­mě­la nik­dy a za žád­ných okolnos­tí do­stat šan­ci. To jsou ta­kové ty ma­lé sta­ros­ti, kte­ré dove­dou pěkně pokazit den, když se pros­tě cizí pro­blémy začnou otír­at o na­še du­še.

O ně­co lepší zpráva je, že v ingres­sových plánech jde všechno se značným před­sti­hem. V tu­to chví­li je plán na po­zi­ci tře­tího dubnového týd­ne a vel­mi rych­le se blíží k cí­li, te­dy vysněné­mu nové­mu ac­cess leve­lu. Ten te­dy ne­při­j­de zřejmě v den nej­větší bitvy na ve­li­tel­ství, ale bu­de ale­spoň klid a možná čistší svě­do­mí a čas zas na ji­né úko­ly. Ono se to rozje­lo celkem pěkně, když js­me s mým ču­máč­k­ovým re­kru­tem  po no­cích za­ča­li pro­vá­d­ět velko­lepé a do­sud ne­ví­dané ope­ra­ce, to by na nás min­ji byl možná dost hr­dý. #Cu­cá­ci. Za­žívá­me u to­ho i spous­tu ma­gických chvil, ne­vhodných yp­si­lo­nů a za­rovnání na čtyři, i když to není možná ješ­tě pa­trné. To­lik mi ve svých po­čá­tečních glyphových trápeních připo­míná i mé skrom­né za­čátky, kte­ré teď dávám ja­ko pán i s prs­tem v no­se. 

Zkrátka a dob­ře, špi­ča­tá mo­rálka je hna­cí si­lou, pro­ti kte­ré není možné bo­jovat, je to ně­co, co ostat­ní tla­čí děl­at vě­ci dob­ře, být nej­lepší. S tro­chou podpo­ry vln tem­né energie může být prak­ticky bez li­mi­tu, ale mu­sí být použi­ta vž­d­ycky jen pro tvo­ření soula­du snad po­mo­cí sa­motného srd­ce zenu, ji­nak poz­bu­de všechnu svou moc a do­čis­ta se vy­tra­tí. Tře­ba jí, tře­ba nám ten­to rok sku­tečně pře­je, tře­ba se na­še tajná přání a na­děje na­plní. Tře­ba ta­ky ne, ale to ne­z­jis­tí­me, dokud to nezku­sí­me.

Eida
Tento článek přečetlo již 18 čtenářů (0 dnes).

Komentáře

Nový komentář