Eida.cz - Šnekopa Special Event MMXVI

Šnekopa Special Event MMXVI

16. září 2016, 19:07 Eida

Přišlo konečně devátého a s ním náš tradiční zářijový dýchánek. Letos to naštěstí vyšlo úplně přesně na konkrétní datum, takže nedošlo k žádné časové desynchronizaci, jen nás trochu vypekl Tim s tím, že se jeho iPhone 7 párty konala v předstihu. Což je ve finále vlastně úplně v pořádku, protože nebylo kam spěchat a výlet mohl dopadnout dobře.

Oproti předchozím ročníkům ale k několika desynchronizacím přecejen došlo. Kdyby ne, to už by bylo všechno úplně dokonalé, což bychom možná na druhou stranu asi ani nechtěli. Zásadním prvkem, který modifikoval celou speciální událost, byla totální absence Sisi, která se před časem vydala zcela jinou životní cestou. Bylo by ale pokrytecké mít jí něco v tomhle ohledu za zlé, jenže častokrát bývá nesmírně složité a hlavně časově náročné se smířit s celým vesmírem, proto měl celý výlet trochu hořkou příchuť a Davídka zcela prokazatelně trápil duch sklíčenosti - smutněl, i když se smál a smál se, i když hopkal po ostrých kamenech nebo když na něj třeba naletěla vosička.

Bylo by také naivní si myslet, že se povede naplánovat celá cesta strojově přesně a že navigace nebude nikoho zlobit. Kvůli nějakým nepokojům přijela celá výprava ke corcomarským branám přibližně s dvouhodinovým zpožděním, což by nebylo úplně to nejhorší. Vzhledem k tomu, že posledních několik dní tu v ulici panuje atmosféra dopravního hřiště se spoustou ilegálních zákazů zastavení, je třeba kromě makronavigace taky trochu umět uhrát to mikro, jinak to dopadne zle. A to zvlášť v případě, kdy se všichni rozhodnou využít kvůli nelítostnému zpoždění po cestě záchodového azylu, ale nechají auto prostě jen tak dokořán otevřené uprostřed silnice, GTA styl, a nechají kolemjdoucí a kolemjedoucí NPCčka zlověstně troubit. Po tomto failu nastala ještě jedna zajímavá situace, kdy si Davídek nenastavil navigaci, protože jako boss zřejmě zná cestu přes naše biomy nazpaměť, ale když se cestou přes Hradec za oknem objevila divoká lízátka po pravé straně, bylo třeba uznat, že všechno není úplně v pařátku.

Za takovou drobnou zmínku po cestě ještě stojí naše zastávka na zmrzlině za Jaroměří. Jaroměř znamená vždycky zmrzlinu. Našli jsme nějaké random místo, kde se skvěl bílý domek s cedulí o domácí zmrzlině a vedle vchodu byla obří cedule s obrázkem kornoutu. Ovšem na spodních rozích této cedule byly ještě dvě monochromatické ikony, které upoutaly pozornost už z dálky. Bylo to v první řadě Raovo oko a pak astronomický symbol Slunce. Uvnitř krámku, který už od pocitu vzbuzoval dojem socialistické prodejny, byla jedna malá stěna s regály nesoucími do pyramid vyrovnané konzervy a pár lahváčů, nad regály pak v celkem těsné blízkosti zaujaly dvě IP kamery. Kromě toho byl v prostoru ještě samozřejmý zmrzlinový pult a za ním nesmírně nevrlá paní. Kdepak prodejna. Jasné doupě regentů to bylo…

Protože byl náš příjezd k cíli maskovaný a už odbilo poledne, museli jsme nejdříve vyřídit oběd a s ním spojené pozdravy. Jako obyčejně byly k dispozici špekové borůvkové knedlíky a vynikající sýčková s knedlíkem a k tomu Krakonoš, bohužel ale tento den nebylo výpečků. Ale na tom nezáleželo. Nuže, po obědě jsme udělali pár piv a obligátních selfieček a vyrazili jsme na nepříliš vzdálené parkoviště.

Z něj už započala celkem normální cesta jako loni, jen ještě dole musel Davídek doplnit pivíka, protože jako svědomitý řidič žádného normálního k obědu pít nemohl. Pán na nás hulákal už z dálky a hned nabízel panáky na potkání, ale to by bylo asi nesmírně kruté a hrozilo by pokažení výletu. Už tady jsme si všimli pozoruhodných vlastností šestkových fotoaparátů na iPhonech, jakým zajímavým způsobem dokreslují barevné složení obrazu, ale zase jim chybí taková ta hloubka, kterou může mít asi jen skutečná zrcadlovka. Uvidí se, zda sedmička se svými dvěma objektivy vyladí i tuto zřejmě poslední nevýhodu a učiní z každého pomateného šílence bez znalosti architektury mikrojader profesionálního fotografa na potkání. Aspoň Tim si to tak nejspíš přeje.

Přibližně v polovině přišlo přerušení. Je pravda, že jsme přijeli pozdě, ale nebyl to snad takový důvod mít místo cesty divoký hon, kdy nebyl čas ani na obrázky. Nebylo bolesti, jen se ukázalo, že v degradovaném stavu některé věci zkrátka dlouhodobě nejdou a po chvilce odpočinku přišlo zatmění. Takový ten moment epifanie kdesi mezi životem a snem, kdy nic není pravda a všechno je zatraceně relativní. A všechny myšlenky najednou patřily přátelům stojícím opodál. Co budou dělat. Snad se nevyděsí. A že to musím nějak zvládnout jen kvůli nim. Dotknout se opravdové špičky.

Zvolili jsme proti minulému poklidnému výstupu cestu krkolomnou, protože byla víc za trest a hrozilo, že nahoře bude možná čekat překvapení, tedy takový ten segfault v krabičce, když už naděje umřela jako první a není v co doufat. Bylo to kruté a zbytečné. Kolem bylo spoustu nehostinných kamenů a řetězy, zkrátka takové lokální peklo, i když možná mohlo být v jistém smyslu i očistcem. 

Na špičce hory v poštovské boudě na nás kromě ultrapředraženého svařáku čekala nejvíc roztomilá asi jedenapůlroční kočička. Čičinka, zkrátka takový tygřík z hor. Těžko říct, jak a proč se dostala na samotný vrchol Sněžky, ale každý jí tam dával nějaký kousek pamlsku a kdo ví, jednou si z toho místní číšníci třeba udělají kočičí kavárnu a bude to.

I když bylo celkem pozdě, žádný jablečný event nehrozil, takže bylo reálné se vydat pěšky i dolu, dopřát si do nohou celých 24 tisíc kroků a čtyřikrát splnit doporučený denní limit, nebo co nám to vlastně tvrdily všechny ty divoké přístroje. Na hřbitově odpadků opět chyběla Sisi. Snad to bylo za trest, snad za odměnu, to se už asi nikdy nedozvíme. Davídek se tam nakonec rozhodl se odhodit a snad spolu se sebou odhodil i všechno negativní a nechal to tam rozložit na věky věků, aby zase mohl být čiperný a dělat divotvorné věci a kafíky a dýmky a všechno, co tak zhruba dělá. U ohrad s kravičkami jsme se ještě zastavili na nějakého toho dalšího pivíka, přičemž najednou zavolal divoký Chobůtek, ale jeho plán neměl šanci uspět. Tak jsme alespoň poslali ještě jedno vyjukané selfiečko Aličce a vydali se dolu do hlubin. 

Už nás toho cestou mnoho nepřekvapilo. Kamenů neubylo a les houstnul, přesto jsme zdárně došli opět na parkoviště, kde k velkému překvapení zářil vlastně osamocený jenom náš vůz. S klidným svědomím jsme si mohli konečně sednout a jen pozorovat, jak pán z parkovací budky odchází na svého zaslouženého pivíka, závoru nechává nahoře a už ho nic a nikdo nezajímá, naše cesta je volná a myšlenky v cloudu a ve Spotify. Začalo se smrákat a v jeden okamžik mě přepadl podivný cestovní pocit jako za časů - kdy zase někam jedu a že se zase neuvidíme. Kdo ví. Pokud něco má nějak být, asi to tak nakonec bude a každý dostane šanci najít si svou vlastní cestu v souladu s harmonií. Potom už bude jen příjemným bonusem, bude-li se na ní ať už jen dočasně, nebo i trvale nacházet kdosi, kdo s námi půjde ruku v ruce stejným směrem. Zkrátka každá potvora nakonec jednou zmizí a Stázina se dostane Kubovi za ženu, i kdyby trackery padaly.

Eida
Tento článek přečetlo již 135 čtenářů (0 dnes).

Komentáře

Nový komentář