Eida.cz - Superhrdinové

Superhrdinové

15. června 2016, 08:29 Eida

Dnů už moc není. Ultrahodinové víkendy mizí jako slupky z kalendáře rychleji než lusknutím prstu. Ty oficiální jsou už stejně dávno ty tam a nikdy se už nevrátí, ty neoficiální se pak nelítostně chýlí do svého neodvratitelného finále. S každým dalším úspěchem i neúspěchem je část naděje definitivně pryč, na průběhu nezáleží.

Každé slunečné počasí neguje všechny deštivé a mrazivé dny, dost možná v celkovém součtu převáží jasno a hezko nad ošklivem. I když ošklivo je mnohdy jen těžko definovatelné. Včera došlo k létu, skoro jako tenkrát, na našem úplně prvním předletním setkání, kdy bylo a ještě vlastně nebylo pozdě. Na parkovišti se tetelila k velkému překvapení Sovička, už měla po šichtě, šla na oběd, nebo si jen tak vyšla na procházku do parku, i když opačným směrem. Vypadala vyloženě spokojeně a připomínala svým tónem a bravůrním zamyšlením se nad věcmi jednu z mých čiperných čumáčkyň. A prozradila mi, že se mé sny nemýlí, že kdesi nahoře ve své jamce ještě stále kutá její jasnost, moje nejvyšší a nejjasnější velitelka, stellina scarlatta, která se chystá na svůj zítřejší velký den a dychtí po vyšším ranku. Je šikovná a ví o tom, koneckonců takovou maturitu má každý z nás nejvýše tak pětkrát šestkrát za rok. Její oči - fialky - i přes strasti svítily nadějí jako už mnohokrát, v útrobách skříněk své kanceláře schraňovala samé pamlsky. A nebylo slov; nebylo nejmenších pochyb, že její velký den bude úspěšný, že se dotkne hvězdy. Nejsmutnější na všem ovšem je, že čím dále se ve svém rozvoji posunujeme a stávají se z nás superhrdinové, tím izolovanější jsme od těch, co nás mají nejradši. Robot-rytíř, další původní koncept naší nepolapitelnosti chystaného taputukanského strojnictví, měl během několika málo hodin definitivně padnout. Jedinou jistotou zase zůstává jen nejistota. A vyšší ranky jsou čím dál víc mimo náš dosah, snad až vysoko ve hvězdách, nel cielo incastrati

Já mám dopisy ráda. Doufám, že napíšeš.

Po rozloučení následovala pro někoho možná ta hlavní část dne, povinnost získat nebetyčné vlastní úspěchy v našem kroužku malování, přičemž opět nebylo pochyb, jak moc mohutným, tedy povinným úspěchem to skončí, tedy pro nás, původníky, ty jediné, co zbyli; budoucnost přeci nešla už jakkoliv změnit. Facilitátoři navzdory svým loňským slibům dost možná v průběhu času zapomněli naše jména, ne však tváře, a to bylo určitou záchranou a hřejivým pocitem na studených chodbách plných krocaních nýmandů. A při úsměvu během stisku ruky plné srdečných gratulací za naše enormní výkony navždycky zanikl další z nepolapitelných okamžiků. Nahoře ještě ve svém budníku číhal divoký doktor bez zkušeností s románskými jazyky a měl něco jako radost, jako kdyby v pádu svého štěstí kdesi vzadu se šel schovat do bezpečí a nenechal si vymluvit ani špičku své pravdy. Na druhé straně byl prvním, kdo navrhl začlenit moji práci konečně do materiálů nějaké české, nikoliv americké univerzity. Kdyby tušil to příkoří, které je kvůli stálepřítomným krocaniášům místy zcela nesnesitelné a demotivující, určitě by si na to celé přišel sám.

Už od časného rána celý den nějak předpokládal vlny nezměnitelných, ale přesně stanovených událostí. Nejkrásnějším okamžikem se měla zdát cesta do laborky, i když částečně hrozila zima. Poprvé za celou historii laborkových dobrodružství vyšlo místo na levém okraji, kde se do leukocytu zakousla další vycvičená profesionálka a nenechala po svém činění ani stopy. Tedy až na tu nejmenší, která pak byla po zbytek dne symbolem překonaných překážek. Spoustu kafe a operačního plánování nasvědčovalo hlavně blížícímu se zaslouženému večernímu programu, který si připravili právě mí drazí čumáčkové jako takovou malou tečku za naším prožitým rokem. A povedlo se jim to, jako tenkrát na podzim, jen nepovlávali v reji masek. Přišli nás podpořit i mnozí kolegové a čumáčci se večerem rozzářili, i když je možná zevnitř hřál spíš alkohol a pamlsky z rautu než pocit ryzí čipernosti ze svých superhrdinů. Jen někteří z čumáčků nedostáli svých slibů setrvat až do rána. Jak chtějí tedy například vydržet streamovat 24h maraton, když ani nevydrží sedět v nonstopu a všemu rozumět? Ono je ale celkem složité jen tak sedět v hospodě a trápit se myšlenkami na ty, na které je už pozdě a ještě na ty, na které je ještě moc brzo.

Během oněch magických dvanácti hodin bylo zase řečeno mnohé a opět se nedá o ničem nahlas vyprávět, což by se asi v ideálním světě nestalo. Superhrdinové zkrátka neexistují a my si je ve svých srdcích představujeme a vysníváme jen kvůli tomu, abychom měli možnost učinit tento svět o něco magičtějším místem, aby všechny vyšší ranky vypadaly jako kusy nedosažitelných diamantů. Jít dlouho po rozbřesku městem, zatímco kolem všichni míří do práce, je taky magie, skoro jako ten den, kdy Jelen nestačil trefit a první ranní linka všechno balila do šmouhy. Mohlo být tak 7:17. Nastával den nejvyšší velitelky a já na ni myslel, zatímco někdo jiný možná myslel v tu chvíli na mě. Nepolapitelnost okamžiku. A taky vědomí, že operační plán MMXXI sice vyjde, ale nebude u něj zřejmě nikdo, kdo by mohl být považován za superhrdinu; nikdo, komu by čas za tu dobu neprotekl jen tak mezi prsty.

Eida
Tento článek přečetlo již 112 čtenářů (0 dnes).

Komentáře

Nový komentář