Eida.cz - Členství v tajemných zahradách

Členství v tajemných zahradách

25. dubna 2016, 05:29 Eida

Sny o tom, jak by bylo milé zahrnout všechny poznatky z jednoho zdánlivě ohraničeného okamžiku do nějaké trvalé roviny za zrcadlem, jsou často jen pro děti. Když je totiž zrovna aktivní flow, není myšlenka definitivně dokončená a když už dokončená je, není nic už najednou podstatné. Možná tady se pak u někoho rodí ona jediná jistota, že jednou zkrátka všechno skončí. 

V překrásně špičatém ránu se leskly první jarní kapky rosy jako kočičí ocásky na slunci. Byla zima. Bylo čerstvě po Marcelách. Hořké dozvuky dalšího nesmírně znepokojivého úterý opětovně poněkud kazily celou atmosféru, která by jinak byla celá asi na nemalou pochvalu, neboť se v limitu povedlo stihnout vše, co se asi stihnout mělo - formálně. Formálně bylo všechno opět v pořádku, jako už tolikrát předtím. Ticho a tweetování ptáků přerušil povzdech. Nádech kafe divoce kontrastoval s prvními květy jabloní a všechno ostatní se ke květu už už chystalo. V takových chvílích přijde nesmírně nefér, že ze všech jarních zázraků jsou tyhle ty nejkratší a zároveň se na to nebere nikde ohled, minimálně ne ve světě lumpů od-do, ačkoliv by si toho měl každý užít a vrýt si to do paměti, protože žádná taková chvíle se už nevrátí. A nemusí to platit jen o jarních ránech, kdy ještě za očima bývá zima, ale téměř ve všem, čemu se nevěnuje dostatečná pozornost. Jednou o tom i Shigi vyprávěla, že na to mají v Japonsku velmi kvalitní koncept jedinečnosti a nepolapitelnosti okamžiku, který bychom měli v sobě vybrušovat při každé příležitosti. Někdo víc. Z každého setkání bychom měli vytěžit co nejvíc a užít si ho, neboť takhle mladí se už nikdy nesejdeme.

Určitou záhadou může být, jak to funguje u těch, co nemají smysl pro jakýkoliv čas, nebo spíš mají smysl pro všechen čas. Mělo mě to napadnout, už když se poprvé naše pohledy na okamžik a na věčnost setkaly ve velkém budníku na velitelství a my přes celé to léto tak nějak potajmu věděli, že existujeme. Obyčejně si svůj čas, když kvetou, ukrývají takoví bezčasníci v nějaké tajné zahradě. Koneckonců v každém z nás se nachází nějaká ta tajná zahrada, jen občas se ale stane, že ji někdo dovede i zhmotnit, dovolí onu manifestaci ducha ve hmotě. Kdo ne, možná bude jen snít a hýřit ve svém podvědomí motivačními citáty a trávit skutečný čas předstíráním někoho, kým není - to je zkrátka možné. Tak jako tak, není to jen obyčejný koncept. Je to síla, která v určitých směrech vede k dokonalosti, která ale nakonec bude mít někde ostrý limit. Pokud někdo v okolí tento limit uvidí, prohlédne pak všechno ostatní a dojde mu, že žádní hrdinové ve skutečnosti neexistují, ačkoliv se tak mohou navenek jevit, všechno umět a disponovat mnohdy magickými schopnostmi, nebo tvrdit, že dovedou dokázat, že jsou členy tajemné zahrady, aniž by cokoliv prozradili. A členství v tajemných zahradách, protkaných převisy satúrií u jezera, šeříku a lánů fialek, je pak tím jediným, co je ještě skutečné. A ještě pak nenaplnitelná touha.

Podle plánu nás čekají ještě zajímavé společné dny, které bude více než potřeba si co nejvíce užít a skutečně z nich oboustranně i maximum vytěžit, dát svým šancím nejoptimálnější plán. Jenomže pořád ne teď, ještě ne dnes. Hledání toho správného časového okamžiku se kolikrát nemusí vůbec podařit a vedle navíc existuje mnoho a mnoho faktorů, které ho ještě mohou oběma směry ovlivnit. Jak už to bývá, nic se neděje náhodně - někdy se hvězdy narovnají a vše se protne v jediném bodě, jindy se celý kontext propadne do nebytí a všechny šance i plány zmizí v krajích nestýskání, kde jabloně nikdy nepřestávají kvést.

Eida
Tento článek přečetlo již 103 čtenářů (0 dnes).

Komentáře

Nový komentář