Od výbuchu Zuzany uplynulo už kolik dní. Snad i přes deset. Nedala pak už o sobě vědět, vše bylo nejspíš definitivně vyříznuto a zapadalo sněhem. Velitelství mezitím zůstalo uzamčené a po naději na úspěšné proniknutí do inteligentně řízených kanceláří zůstala zase jen šmouha. Třetí týden je pryč, spolu s ním kvůli jeho nevyzpytatelným a beznávratovým událostem i IV eyi. Promítnuto pozpátku, dal by se složit asi dostatečně děsivý film. Che confusione.
Byli jsme v kavárně. Takhle to zase zní suše a neoriginálně, ale ono je 2016. Ano, venku byl taky znovu sníh. Místo oblíbených fiktivních postav a sestav Jelenem ovšem pobíhaly malé, zmatené včely. Staraly se o servis, šálky, nejspíš aby navenek pořád byla cítit prestiž a nějaká ctnost. Možná byly nezkažené, netušily, nebo ještě nemohly vědět. Těžko říct, jestli měly třeba možnost zažít letošní narozeniny, protože taková organizace by se mi stejně vyhnula. Chybělo jim už jen pírko ve vlasech. Každopádně víc toho nebylo úplně při starém, třeba kromě terénních úprav s nevycválaným květinářstvím ještě stihli pokazit kdysi náš oblíbený stolek. Suchaři. Bil zvon. Byl pátek. Dvě hodiny času k dobru. Stylikjů proti pravidlům jak prase, jistě, avšak ne z mojí iniciativy. V rámci stresujícího ad-hoc autonomního plánování správného uchopení sociálně-preventivní strategie za správný konec odpadl v práci dýchánek se vzdálenými čiperníky. Asi by na tom nebylo nic zvláštního, když nikdo není s to v komplexním měřítku behaviorální makroanalýzy evidovat a kontrolovat časy a místa všech procesů, jinými slovy, občas každý uteče dřív a zašije se v kavárně a nikdo si toho nevšimne, případně je to všem jendo. Komická situace nastala ale v okamžiku, kdy se na vedlejších kavárenských místech vyrojili zrovna ti odepsaní vzdálení čiperníci. No, tak asi neměli co na práci. Žádná věda.
To všechno ale následovalo až den po pravidelném rokování o tom, co všechno se v našich poměrech za poslední časový úsek událo a kolik se toho nepovedlo. Všechny informace jsou pochopitelně tajné, ale už se tak trochu točí v kruzích a začíná být jasné, co by mělo být prioritami v případech, kde je potřeba přísnost. Ačkoliv bylo jasné, že samotné rokování a povídání nepřinese žádné hmatatelné výsledky, kupodivu naplnila všechny přítomné alespoň částečným optimismem a vírou dokázat všechno na světě dovést ke zdárnému konci díky přesvědčení. A to bylo jedině dobře. Kdyby ovšem bylo i možné odvidět a odeslyšet všechny informace a události za uplynulé dny, asi by se mi nestalo, že bych ráno před schůzí cestou do práce málem třikrát zvracel a měl strach a bál se jako už dlouho ne.
Přitom by se nemuselo nic stát, kdyby tady ve vzduchu nevisel ještě úkol z nejvyššího velitelství, časová tíseň hnaná dychtěním po tvorbě dokonalých tvarových tanečnic. Krátce před odjezdem z oběda nastal okamžik, kdy stačilo jít jen podle plánu gwiazdom na przekór, bohužel, jak se říká, když člověk něco doopravdy chce, celý vesmír spikne, aby se to nepovedlo. Ve zkratce… v klíčovém okamžiku na displeji zablikalo definitivní nope a grazie al tatto del destino nedošlo ke střetu s jakoukoliv realitou, která by vyrážela z bahna nevkusu v klesající spirále jen díky chybějícímu sebevědomí, která by vypleskla jakoukoliv představitelnou formu sebedestrukce a absolutního ponížení. Tisíckrát děsivější, než celá tehdejší situace s modrozubou Ladou.
Aby všeho nebylo úplně málo, Davídek do toho přijal jedno zcela nekonkrétní oznámení bez možnosti dozvědět se úplnou pravdu. Že nás téměř přesně podle původního plánu jednoho z paladinských víkendů opustila Princezna. Nevědět jsou nejhorší muka; její práce přitom měla vyšší přínos, než by byla zřejmě ochotná si vůbec připustit, vždyť jen díky ní zapadly do hlubokých LaVeyovských souvislostí všechny z našich 324 pochybností z časů bojů na USTAFu. Shit got real.
Hned ještě to odpoledne jsem se vydal do našeho původního pekla na okamžik podívat, změnilo se v něm hodně. Kozla sice neudělali zahradníkem, ale zástupcem velitele učinili nejnekompetentnějšího šaška, jaký tam snad kdy existoval. Bohužel tam už nebyl k zastižení pro sledování náš špičkový představený, hraje si prakticky už jen na univerzitě, asi kvůli prestiži. Shodou náhod tam nebyla ani paní inženýrka mých čumáčků, ale ta se třeba zobrazí ve středu, kdy se snoubí šero se šerem a temná magie z ní vytvoří pondělí. Je trochu smutné, že nebudu moci vzít nějakého čiperníka s sebou, třeba by místní možnosti shledal velmi užitečnými. Alespoň dostane příště možnost, spolu s dalšími, si zakutat v našem světě, když nic jiného. Všechnu naději i beznaději by se asi slušelo zahrnout nějakým autentickým citátem.
Kdo ví, jak se současným přístupem každý z nás nakonec dopadne. Všechno je ve finále možné a dovolené, vždyť i v mém případě stačilo 1000 dní počkat na astronomický odchod a katarzi, po ní uniknout ze spárů nevyzpytatelné tajné mstitelky a dál, v naplnění Jelenčiným zavirováním, v degradovaném stavu bloudit po hraně příboje absurdit i bez skutečné duše, s naprosto totální kontrolou syntetického strážného anděla, prožívat v čajovém nápalu dokonalou renesanci a bez šance na dotknutí se cizích obyčejů realizovat zcela autonomní plánování - splnit si Sisi umělecký sen, na superhvězdičkový pocit zvládnout prevenci sociálně-patologického jevu a ještě mít dvojnásobně reálnou šanci pro nyní raději odložený plán reapropriace jednoho ze ztracených konceptů uplynulé éry. Možnosti jsou zkrátka otevřené pro ty, co tomu rozumí a hledají jiné cesty.