Eida.cz - Nájezd podzimu

Dny sychrání ne­při­náš­e­ly zrov­na růže. Ale i kdy­by, kaž­dá by v nich zvad­la. Naš­těs­tí při­le­těl ja­ko na kou­zelné za­vo­lání dý­ňový víkend, kte­rý všechno změnil. Úplně všechno. Jedno je­di­né, nenápadné ráno, plné obíh­ání tajných cho­deb a uli­ček kvů­li za­šan­tro­čené­mu klíčku, vnes­lo svým úsvi­tem do ce­lého dne ko­nečně řád a špetku dob­ro­druž­ství. A os­mičky u to­ho pa­daly ja­ko podzimní lis­ty...

Náj­ezd podzi­mu ne­má nik­dy sli­tování. Kaž­d­ého překvapí, pře­devším kočky. Do­ba ko­čení je ne­kompro­misní a pro­tahuje se na ne­ko­nečné ho­di­ny.

Jmé­na jsou vž­d­ycky zra­da. Vž­d­ycky se zdá, že se setmí a splní se u to­ho všech­na přání, ale pak při­j­de tenhle víkend. O víken­dech ob­čas pa­da­jí me­te­o­ri­ty, ja­ko při po­slední ces­tě na por­tál, kdy rozzář­il ce­lé ne­be ja­ko ve dne a v jednom okamžiku, v je­di­ném záblesku. A stejně ja­ko pro­ti­chůdné ru­ny, ani ten záblesk ne­při­ne­sl kou­sek jasné na­děje, ani špičku do mlý­na, ani volno, ani lí­t­ost. 

Ztra­cené malování stejně nej­de za­chránit za dva dny. Ne­bo za je­den ve­čer v krčmě. Když jsou všu­de ko­lem kach­ny, ne­bo spíš jed­na. A ješ­tě u to­ho bás­ní o ko­ních a pak má nápad, kte­rý ne­může v žád­ném přípa­dě usku­tečnit. Přes všech­ny for­ma­li­ty a ne­možnost lísknutí zvo­ni­lo niko­mu tě ne­dám a ze vše­ho zas zby­la jen šm­ouha. Šm­ouha ve fi­alových očích.