Knihárna
Homer strašlivě nerad chodil do knihovny, či nedejbože do muzea. Zábavný věci totiž podle všeho nekončí na -eum, ale na -mánie nebo -érie. Nebo tak něco. Takže krom toho, že pak říkal knihárna, psal taky o pašketách a mastíčku. Do háje s Flandersem. Jenže to není asi důležitý.
Mít jakousi tajnou knihovnu je sen. Občas vypadá nereálně, ale o to je lepší, když se jeho vize začne pomalu naplňovat. Moje neutěšitelná touha po konkrétních příbězích sice doslova vysává jakoukoliv autentickou okolní (či neokolní) tvorbu, bohužel poučení říká, že nakonec nic netrvá věčně, nikdo nevydrží psát dostatečně dlouhou dobu, aby pokryl alespoň polovinu tohoto nekonečna. V reálném čase rozhodně pomáhá sběr přes RSS a schovávání získaných informací spolu s původními časovými razítky a úpravami pěkně do kapes, jenže někde to není úplně možné, nebo, a co je horší, často z povrchu úplně zmizí i forma, v níž se cizí příběhy prezentují.
Existují zajímavé otevřené pokusy, třeba takové časostrojové Archive.org se snaží odvádět nějakou práci a sem tam snapshotovat úplně celý internet, jenže to není jednoduchý, ba dokonce to není ani možný úkol. Zbude už jen spoléhat na sebe a pokusit se taky občas něco zajímavého snapshotovat (wget -mk) a uschovat na pozdější prohlížení. O to je pak zajímavější, když přijde den, kdy původní zdroj informací zcela zmizí ze světa, třeba protože se autor rozhodl kvůli nějakému vypletí skončit či se přestěhovat, a zbude po něm zase jen šmouha. Třeba jako předevčírem, kdy z ničeho nic zničila svůj rozšiřující se vědomostní portál Arcanum Laura Meliss, která si na tom dávala záležet, ale bohužel pak někdo snědl její identitu nebo co. Já, ač teda neznám její kruhy, tak jsem její identitu sice taky našel, protože každý sem tam udělá nějakou tu chybku, co ho nakonec prozradí, ale není to přece důvod k totální katastrofe. Ale přesto, tiše připíjím na všechny Laury na světě, cítím vaši bolest.
Málokdy se ale stane, že někdo oznámí svůj vlastní konec ještě předtím, než po sobě kompletně zamaže stopy, takže je potřeba se snažit průběžně a hledat všelijaké jamky, které mohou, ač nemusí být náznakem blížícího se uzavření a vytracení se do ztracena. Tak to systematicky pokračuje už nějaký pátek a rázem, světe div se, je z toho archiv přes půl giga, navěky uzavírající svá tajemství v zrcadle mezi jejich vlastní minulostí a ztraceným kolektivním věděním. A i když v něm přes všechnu snahu leccos osudového chybí, je vším, čím by taková tajná osobní knihárna měla být.
Toto zrcadlo je tu ale ku prospěchu budoucím generacím, často vytvořené z mých bývalých přátel.