Ještě to není ani celých třicet dní, co naplno vyšel OS X 10.9, který byl označen Mavericks, ač název Sea Lion mu zůstane přišitý a bude ho bude vystihovat mnohem víc. Jeho vydání vyvolalo v řadách trubek a BFU naprostou paniku, protože byl k dispozici zdarma (mimochodem developeři dostali zdarma i Server, ale o tom už nikdo nemluví). Bylo by ale hezké vědět, že OS býval s novým strojem vždycky tak nějak zdarma a třeba počítače s Tigerem se prostě neupgradovaly a vydržely celé roky - až dodnes - úplně fit. Applu taky nikdy moc nevadilo, že jim někdo software krade, přestože se to rozmohlo až neuváženým přechodem na Intel před nějakými osmi lety. Každopádně přišel čas se na Sea Lion podívat trochu zblízka, zda se to vůbec dá používat a co se změnilo k horšímu. Nebo k lepšímu.
Přestože je to asi krajně nevhodné, ještě jednou bych se trochu rozčileně vrátil k onomu přechodu na Intel, který byl mezi jiným totiž vyvolán megahertz mythem a teoretickou neschopností IBM svižně taktovat procesory pro Apple tak, aby vyhovovaly trendům v marketingovém značení. Od té doby jsou sice pokusy s nesmyslnými frekvencemi G5 i Pentia 4 pryč (nově to asi začíná s ARMy), ale stejný osud potkal bohužel i software, na který se nasazují naprosto šílené vývojové modely, kde je důležité vydávat často a inkrementovat čísla verzí jako o život. Příkladem za všechny může být Linux, u kterého nějaká přehlednost parádně odešla do kopru změnou číslování od 2.6 na 3, nebo třeba taková kravina, jakou je Chrome, případně nová Chropera, kde krom šíleného čísla sestavení webkitu, nak které není mimochodem nikdo zvědavý, musíme pomalu každý den sledovat těžko vysvětlitelnou změnu major čísla verze.
Zkrátka a dobře, u Mac OS X to celou dobu vypadalo tak, že lichá verze systému (10.3 Panther, 10.5 Leopard, 10.7 Lion) je vlastně takovou zkouškou a verze sudá (10.4 Tiger, 10.6 SL, 10.8 ML) konečně všechno dovede k dokonalosti. Bohužel se zdá, že verzovací trend přísně zasáhl i Apple, kde se teď po každém WWDC vydává nový OS X a tato úvaha přestává tak nějak platit. Kromě toho, že byla rozbitá řada velkých koček, to na první pohled vypadá tak, že se 10.9 snaží přiblížit běžným windowsím a iOS uživatelům ve všem, co 10.8 konečně opravil z Lionu 10.7. Souhrn Core technologií v OS X 10.9 sice už stojí na nějakém pevnějším základě, ale pořád to není takový revoluční skok, jako to bylo v případě Tigera, navíc se hodně opírá o technologie představené ve Snow Leopardu.
Nejpatrnější změny vnesené OS X 10.9 se dají shrnout asi tak do tří hlavních částí.
V rovině vizuální je to každopádně odstranění skeuomorfismu, či jak se to, ke všem čertům, píše. Na tom je krásně vidět, že nejednotná koncepce může všechno pokazit. Už se to jednou stalo právě v Tigerovi, kde ke konci existovaly aplikace asi ve třech nebo čtyřech různých vizuálních stylech a nedalo se s tím nic moc dělat. Skeuomorfismy přišly se snahou integrovat iOS 5/6 pocit do desktopového systému, čehož se chytlo i spoustu jiných vývojářů, takže ve finále tu máme celkem dost pomatecných aplikací třetích stran a zároveň zplacatělé aplikace nativní - jsme zase tam, kde jsme byli, dokud se všichni nedohodnou na jednom a pokudmožno jednotném směru. Každopádně operační systém nemá být placatý.
Asi druhou patrnou změnou je podle všeho snaha eliminovat platformní odlišnosti v heterogenních pracovních prostředích, což, velmi zjednodušeně, můžeme označit za zvýšení kompatibility se sítěmi Windows. V Sea Lionu je teď defaultním protokolem pro sdílení SMB2. Zahodit vlastní nativní protokol, AFP, který měl mimální režii a fungoval všude naprosto perfektně, čistě jen kvůli zvýšení kompatibility, tak to se, dámy a pánové, nabízí jediné slovo - debilita. Nicméně specifikace zatím stejně není dodělaná a nedá se počítat třeba s tím, že Samba na Linuxu poskytne všechna nutná rozšíření, kterými disponuje AFP založené na HFS - především Spotlight index, rychlé hledání, všechna ACL, metadata a ostatní značky a podporu stroje času. Právě ten stále jede na AFP, ostatně musí, když už to tak bylo navržené.
Posledním, na první pohled nevíce postřehnutelným přínosem, je masivní optimalizace spotřeby energie. Technologií, které se o ni starají, je přitom celá řada. Nejvíce se asi mluví o sloučení časovačů do společných cyklů (time coalescing), aby měl procesor více času pro nečinnost. Díky provedení launchd to všechno skutečně šlape jako hodinky. V takových Windows se dají časovače ručně donastavit v registru, ale často se pak narazí na podělané plánovaní a efekt je ve výsledku velmi malý. Co je pěkné, je i zpomalení času grafických aplikací v pozadí (app nap), které ale plní svou funkci jenom za předpokladu, že člověk, co pracuje v OS X, neměl nikdy předtím v ruce skutečný Mac. V Activity Monitoru je teď navíc vidět seznam aplikací, které jsou náročné na energii. Za zmínku by mohla v tomhle ohledu stát i komprese operační paměti, protože nejen, že ušetří paměť jako takovou, ale zejména tím předchází zbytečnému a častému swapování, které je na točivých discích další energetickou zátěží navíc.
Bylo velmi zajímavé mít nějaké dojmy hned několik minut po instalaci. Asi nebyly žádné, nebo možná jen minimální. Prováděl jsem ji na MacBooku, protože ten teď tak často nemusím používat, takže byl vhodným strojem pro vyzkoušení si, kdy bude Sea Lion opravdu připraven k použití. Oproti DP1, zkoušené kdysi v létě, se celý systém zdál o dost stabilnější. Tuto iluzi během několika minut zničil kernel panic, na kterém se podle všeho podílelo prvotní zálohování do stroje času spolu se stahováním hromady jiných updatů aplikací a pokoušení, jaká všechna trackpadová gesta vlastně App Store zkousne. A nezkousnul jich mnoho. Od té doby se to už neopakovalo, ale zážitek to byl celkem silný.
Dalším zklamáním bylo zjištění, že baterie ukazuje necelé dvě a půl hodiny namísto nějakých osmi při zkoušení DP1. Původně vinu přebraly všechny puštěné aplikace (včetně UB přežitků z doby Tigera), které v čisté DP1 nebyly, a 7200otáčkový disk. Nakonec se ale ukázalo, že úspora baterie funguje dobře, jen přepínání dedikované grafické karty na integrovanou nefunguje přesně tak, jak by se očekávalo. Pokud se ale grafická karta explicitně přepne na integrovanou, výdrž se opět spočítá na těch osm a někdy i více hodin.
Přestože první pohled na 10.9 nepřínáší nic nového, například častou změnu signalizace spuštěných aplikací v Docku, tak se tu cosi událo ve Finderu. Ten samozřejmě podporuje taby, ale to je vedlejší. Pozitivní změnou je, že se dá teď všechno oštítkovat a podle štítků vyhledat, což je opravdu super. Zápornou stranou ale budiž fakt, že těmito štítky se staly dřívější labely, kterými se krásně vizuálně zvýrazňovaly položky a teď je namísto nich jen taková ďubka. Aby to bylo ještě veselejší, samozřejmě stávající tagy z předchozích systémů musely být zachovány, takže se na zaběhnutém systému velice rychle díky tomu zpřehledňovači vytvořil nebetyčný bordel. Ovšem další pozitivní změnou ve Finderu je jeho odezva. Všechna drag&drop konečně zase fungují bez zbytečných duhových koleček, což je v 10.8 Koze asi největší pain-in-the-ass. Negativní změnou bylo parciální resetování nastavení sidebaru, ale po několikaminutovém koumání se to dalo zase opravit.
Záchytný bod přišel ovšem v tom nejdůležitějším, provozu aplikací. Dalo se očekávat, že spoustu věcí se možná poruší a bude je potřeba obnovit nebo povýšit. Ke všemu překvapení nebyla tato obnova snadná, přestože DP verze byly k testování venku celkem dlouho. Primárně bylo nutné předělat custom ALF, ale co čert nechtěl - krom kernelových rozšíření se zdá, že se udály i nějaké komplikující změny přímo v implementaci OpenBSD pf, bohužel o tom není možné najít žádný prokazatelný důkaz.
Mezi další porušené a nefunkční kousky se podle očekávání zařadily programy pro hardwarovou virtualizaci a správu systému. V ten okamžik to bylo napravitelné betaverzemi, přičemž bylo vhodné si povšimnout, že instalace OS obnovila výchozí nastavení Gatekeeperu, který znemožnil běh řádně nepodepsaných aplikací.
Ovšem klíčovým softwarovým vybavením, aby se dal vůbec OS X používat, jsou pochopitelně obecné UNIXové nástroje a interprety, které asi nejlépe zajišťují MacPorts. Hned ten den byl sice k dispozici installer pro 10.9, ale porty samotné byly pokažené od shora až dolu, navíc pochopitelně jen ve zdrojové podobě - a tam to narazilo na první překážku, protože do nového OS X bylo nutné ještě ručně doinstalovat command line tools z Xcode, protože ty, jakož i mnoho velmi důležitého ostatního, se defaultně neinstalují, ale jsou k dispozici aspoň on demand. První den se nedařilo upgradovat prakticky nic a došlo k ještě většímu porušení i jinak fungujících portů, takže nejsnazší cestou ven bylo všechny porty smazat a čekat, až budou v pořádku. Teď je polovina listopadu za námi a dá se říct, že ty nejdůležitější porty k dispozici a v pořádku už jsou, dokonce i v binární podobě - přesto jich ještě dost čeká na své zpracování.
Když se pominou všechny ostatní malé změny, třeba uřvané notifikační centrum, podivně ukazující mapové podklady, že jsou ikony preference panes neúměrně zvětšené, nebo že se ikona stroje času netočí, dá se říct, že je původní ML konečně předělaný do nějaké rozumné podoby a navíc notebook prakticky vůbec netopí. Přestože už většina aplikací třetích stran běží dobře a byla schopná se s updatem vyrovnat, bude zřejmě asi ještě chvíli trvat, než všechno zapadne na správné místo. Možná by to mohlo být už na konci listopadu a pak třeba i prohlásím, že je toto první lichá verze OS X, kterou se nebojím používat.