Kreativita občas nezná mezí. Zvlášť teď v listopadu, když se už všude kolem schyluje ke sněžení. Ještě nedávno jsem tu okázale vyhrožoval, že když už tak krásně vyšel onen upgrade pamětí Macu Mini, pravděpodobně podobný úděl potká i můj MacBook Pro. A tak se taky stalo, včetně kontroverzního přechodu na křišťálově čistou horskou kozu.
Úvaha by byla, rozhodnutí to dokončit zas přišlo jako blesk z čistého nebe. Předcházející intenzivní průzkum bohužel nijak neprokázal a ani nevyvrátil, jestli mid-2010 15" MacBook Pro umí či neumí neoficiálně pracovat s 16 GB RAM, takže pro jistotu zůstalo jen u pouhých oficiálních osmi. Bylo to nakonec ale lepší i cenově, protože na rozdíl od dnešní a minulé generace Maců, které pracují na 1600 resp. 1333 MHz, běží mid-2010 model nejvýše s 1066MHz moduly, a ty jsou skutečně o maličko dražší, zhruba tak o tři šestky, ať už to znamená co chce. Během nákupu jsem zažil spoustu velmi zábavných chvil při komunikaci s eshopem, zkrátka a dobře, nakonec byly výhodně vyzískány moduly Patriot Signature Apple Line, které tedy nikde jinde nemám a patrně je neubudu moci v případě nouze někde nahradit.
Jako další byl na řadě disk. Po zkušenostech s PowerBookem G4 se dá říct, že rychlý disk je pro celkovou rychlost mnohem důležitější, než velké množství operační paměti. A originální nízkootáčkový disk MacBooku v žádném případě své SATA-II nevyužije a systém z něj startuje žalostně pomalu. Sice obvykle nevyhledávám značku Western Digital, ale pro upgrade mě velmi zaujala jejich řada Black, která by měla snoubit obrovský výkon s nízkou energetickou náročností. 7200otáčkové Scorpio s 16MB cache bylo v tomto případě jasnou volbou a jeho 750 GB kapacity už jen skvělým bonusem.
Rozdělat a zase zpátky sestavit precision aluminium unibody enclosure je proti předchozí PowerBookové generaci naprostá hračka, ač by se to na první pohled mohlo jevit jako opak. Stačí si jen trochu dát pozor na sílu utažení oněch deseti PH-00 šroubků, z nichž jsou tři dlouhé a zbylých sedm maličkých, jinak může hrozit jejich poškození. A jak už to u produktů od Apple bývá, navenek hladké, krásné a oblé tvary skrývají uvnitř pekelně ostré a nehty hravě ničicí hliníkové hrany. Dalším krokem hned po odstranění spodního krytu je triviální výměna SODIMM modulů, které jsou tu ale opravdu v celkem stísněném prostoru a opět zde tedy hrozí riziko poničení nehtů :). Zároveň díky tomu není ani skoro možné moduly zasadit špatně či nerovnoměrně.
Zajímavější může být výměna pevného disku. Podle iFixit je prý nutné vyndat celou baterii, která sedí pevně přidělána ke stroji trojicí Y1 Twi-Wing šroubů, které opravdu bez Y1 šroubováku nikdo jen tak neodpálí. Není to pravda, baterie výměně disku vůbec nebrání, není ji tedy třeba odstraňovat. Nad diskem stačí jen vyjmout dvěma šroubky střeženou pogumovanou svorku a disk sám již půjde ven horním směrem, SATA linka a napájení jsou u něj na volném pásku. K disku jsou v klasických montážních otvorech připevněny krátké nožky ve tvaru T6 hvězdiček, ty je nutné nejprve odšroubovat a přesunout na nový disk; po zkušenostech doporučuji přesunout i nalepenou manipulační pásku, což se může na první pohled zdát zbytečné, ale pokud se disk nepovede zasadit hned napoprvé, jen těžko se bude znovu elegantně vyndávat. Po jeho zasazení už stačí opět jen připevnit svorku a vše je hotovo.
-
HDD - WD Scorpio Black -
Boot -
USB disk
Tahle část příběhu byla ještě pořád nudná. Po uzavření unibody přišla chvíle dlouhého uvažování, zda na takto upravený čistý počítač nahodit rovnou nejnovější systém, tedy 10.8 OS X Mountain Lion, nebo setrvat u osvědčeného a příjemného Snow Leopardu. Po zvážení všech pro a proti a troše slz uroněných za PowerPC aplikace zvítězila volba nová, možná jen kvůli iCloudu, synchronizaci kontaktů a správné podpoře zpráv. Ok tedy. Možná k tomu viz článek Kontakty v cloudu pro všechny.
Jako instalační médium pro 10.8 mám 8GB flashdisk, jehož obsah byl vytaven přímo z AppStore. Instalátor z něj naběhl, disk byl rozpoznán a jako GPT upraven, systém nainstalován… a pak přišlo to nejzajímavější, tedy transfer osobních dat ze záloh TimeMachine - o tom je zase trochu podrobněji psáno v Stroj času s kapsami. Záloha byla na lokální síti správně vyhledána, nabídnut byl transfer systémových a osobních nastavení, dokumentů a aplikací. Je to velmi zajímavé už vzhledem k tomu, že osobní nastavení - což je prakticky cokoliv v ~ - tu mám už od Mac OS X 10.4 na PowerBooku a od té doby se pochopitelně leccos změnilo. Hodně mě zajímal i přenos nastavení aplikací, které nějakým způsobem využívají ty vnitřní UNIXové záležitosti.
První záchytný bod nastal v momentě, kdy v přenosovém režimu spuštěný systém nerozpoznal jako kratší a rychlejší síť připojení na gigabitovém kabelu a začal vše chrlit jen přes, ač rychlou 802.11n, wifi. Už toto samo dost o 10.8 vypovídá, ale co už; jedno zrušení akce, vypnutí wifi a konečně k přenosu po kabelu - příjemná pouhá hodina na zhruba 250 GB dat, to nový disk rozhodně ukázal svůj potenciál. Následoval poslední restart a s ním reset PRAM třeba kvůli rekalibraci baterie i jen tak pro jistotu.
Pak to naběhlo, spoustu věcí zůstalo zachováno, tedy například nastavení obrazovky, kláves, aktivních rohů a podobně, takže v pořádku. K největšímu úžasu bez zásahu fungovala i OpenVPN, naopak k překvapení negativnímu nefungoval BOINC navzdory přenosu všech skupin a uživatelských účtů, zřejmě si to potajmu zapisuje přímo do rootu a samotný démon nemá svoje věci v .app bundlu. Nepříjemné zjištění též bylo, když mi došlo, že pokud chci přeinstalovat celé MacPorts, budu potřebovat vývojové CLI nástroje, tedy vše, co už v OS samo od sebe není a musí se stahovat extra až v nastavení Xcode, které se musí zdlouhavě stahovat z AppStore.
S tím souvisí i fakt, že se to celé samozřejmě neobešlo bez tisíce nových aktualizací, včetně upgradu EFI. Pravděpodobně kvůli tomu, následnému updatu na 10.8.2 a úpravě indexovaích vlastností Spotlightu se zdá, že tento mid-2010 nemá žádné výraznější problémy s baterií, ba naopak ukazuje v klidovém stavu výdrž dokonce o hodinu a půl delší, než kolik ukazoval Snow Leopard. Pochopitelně je to trochu krátkozraké soudit jen podle toho, navíc s novým a rychlejším diskem, o jehož skutečné spotřebě lze jen těžko něco dohledat. Všechno ukáže až čas a nějaké reálnější testovací podmínky.
Jiné aplikace neměly žádné výraznější problémy. Výjimkou mohlo být kachýnkové Adium, které se ne a ne dostat ke Keychain Access a přihlásit účty bez nekonečných dotazování se na hesla. Samotný proces, co je popsaný přímo na oficiálních stránkách Adia k tomuto jevu, nic nespravil, a bylo tedy nutné ještě navíc reaktivovat jeden z neaktivních účtů, který si tímto řekl o vlastní přístup ke Keychainu a znovu vyvolal dialog s udělením přístupu - od té chvíle již Adium fungovalo správně. I Opera si vyžádala pozavírání a znovuotevření všech záložek, na kterých se nezobrazovaly obrázky. Dále taky během restartování několikrát došlo k zajímavému grafickému fenoménu, který sužuje zařízení používající Mountain Lion.
Asi nejvýznamnějším záchytným bodem bylo ale něco úplně jiného. Mezi aktualizacemi se nacházelo iTunes 11; kdo si mohl co představit pod popisem, že to má úplně nové interface. Byla to velká chyba, iTunes 11 je to nejhorší, co jsem kdy viděl. Nejen, že to díky hluboce zaintegrovanému cloudu neustále někam odesílá data, ale graficky je to naprosto katastroficky popravené, ikona vypadá jak vyblitá a především zcela chybí pohled Album List, na který byl Steve právem velmi hrdý. Pohled, který dělal z iTunes skutečný přehrávač, který byla radost používat. A teď není skoro ani důvod ten počítač zapínat, protože iTunes jsou teď strašně odpudivé a kdo ví, na čem a hlavně jak by se dala hudba bez ostudy vůbec přehrávat. Nehledě na další tisíce odporných maličkostí, jako je nesmyslné bílé místo u videí.
Když to shrnu. Upgrade RAM a HDD dělá z mid-2010 MacBooku Pro skutečně velmi badass notebook s potenciálem, který ještě dlouhou dobu jen tak něco nepřekoná. Jeho hlučnost se kvůli rychlejšímu disku sice o něco zvýšila, ale to se dalo čekat, v běžném denním ruchu se to ztratí. Pověsti o degradaci výdrže baterie zatím potvrdit nemůžu, ale zřejmě o tom budu informovat - pokud na to ovšem nezapomenu, jako jsem například zapomněl někde zmínit, že náhodné chvilkové noční zapínání MacBooku z S3 spánku způsobují i nepatrné fluktuace napájení, vyvolané například jen nepatrně špinavým MagSafe konektorem, nebo prostě špičky v elektrické síti, které adaptér pak špatně nese. Bude taky těžké se naučit žít v laptopovém 10.8, sice opět čistě propojeném cloudovém prostředí, ale za cenu ztráty milovaných PPC aplikací, klasicky rozložených ploch nahrazených stupidním Mission Controlem, výhodou automatického ukládání dokumentů za cenu ztráty času při jejich duplikaci a ukládání na jiná místa, novými gesty a především hořkým koncem zábavy v podobě iTunes 11. Ale celkový výkon je ohromující.