Když necháš zub pod polštářem, možná přijde víla. Když tam žádný nenecháš, možná přijde stejně. Dentální hygge je poměrně zajímavá součást života, která kromě čisté skloviny může zanechat i nějaký dotek na duši. Na začátku září ještě nic nenasvědčovalo tomu, že ten dotek bude až tak moc silný, že bude kreslit kruhy na tváři a že nakonec přijdou démoni. A tma. Ale to snad jen proto, aby zase jednou mohlo svítat.
Je potřeba na to kliknout.
Klikni na to, je to jen fosílie. Po skončení dentální hygge obvykle přichází okamžik, kdy pravda vyjde najevo. A zrovna tahle se projevila v nedokonalosti socialismu, který všude cpal amalgámy a kdyby to šlo, dal by všem tolik plutonia, kolik se lidem jen vejde do bytu. Jenže v bytu je jen osm bitíků, takže to za moc nestojí, po čase všechno začne stejně praskat. Jelikož zoubková víla byla trochu nekompromisní, paní doktorka se po svatbě asi inspirovala a rozhodla se zrušit socialismus. To je trochu zajímavá změna, asi potřebná. Koneckonců, proč ne, od posledního dentálního plánu uteklo už vlastně pár let, tak můžeme začíst s novým. Jenže to je ta věc, znamená to, že pak zmizí kus fosílie, skloviny, slonoviny... prostě zubu. Ale přijde ta víla? Nebo démon? Proč démon na krku nosí křížek?
Jako popravdě tohle byla ukázka flawless-execution, čtrnáctihodinová párty započala majestátním příjezdem za úsvitu, jako za časů, ale odebrala se úplně jiným směrem. Když dorazil autobus, bylo to velmi bezvojtovské, ale snesitelné. Nová provozovna démonů možná nese nějaké výhody, ale nevýhod bude daleko více. Bílé prostory. Proč ne. Děsivé ovšem, ani výzdoby, všechno jen oslepuje. A pak. Pak přišla anestezie a byl na chvíli konec. Konec socialismu? To ještě ne. Ale jedna hodina mimo standardní vědomí udělala svoje a otočila celý mlýnek okolo své osy. Je podzim. A tohle ještě není konec.
V myšlenkách se dostávám k jádru problému. A vzpomenu si. Je večert. 4. prosince 2020. Srší a kocour sedí tiše. Covidový rok. Všechno se posunulo a naše víra v normální svět je značně otřesena. Přeji si, aby nikoho neodnesl čert, ale venku... venku už obchází Ďábel. Tohle bylo hrozné v první řadě, ale je důležité pochopit, že nemůžeme chránit lidi před čerty všemi možnými způsoby, zvlášť pokud by to mělo znamenat vzdát se vlastního přesvědčení nebo integrity. Zatracené sociální sítě, všechno, co nám v té době zbylo. Opili jsme si tehdy rypáčky a bylo lépe, ale o několik dnů později mi již Markéta říkala, že bylo mega based utéct z oslavy, protože asi došlo k přesycení. Ale i přesycení je, stejně jako přesvědčení, emergentním atributem. Vnímám určité kroky a přání, jedním z nich byl můj návrat na velitelství, což se povedlo v této době. Ale co zbylo jiného? Ďábel je pořád venku a chce pořád ničit naše čumáčky. Tohle ale už není o obětování nebo o zavírání očí. Je potřeba zářit. Zářit tak silně, až dojde k totálnímu oslepení a spálení všeho zlého z té doby úplně na popel. Už žádné nevhodně-špatné Vánoce. Už žádné rozpoutávání malých pekel. Je potřeba to chytit za úplně jiný ocas, zrušit ten socialismus úplně. I čerty nic. Zrušit příšerku za oknem. No a nebo... se dostat navždy zpět mimo její dosah.
Ta moc existuje, viděl jsem křídla ve výloze. Roh ve větvích nad cestou. Křížek lesknout se na krku. A oči. Týden zpátky, v úterý, došlo k manifestaci odlesku takové moci. Smooth během parkování, dalo by se říct. Stačila jedna otočka, jeden západ slunce, jedno gesto, kterému se v jazyku dneška říká aura-farming. Dalo by se v tom okamžiku dokázat nemožné. A byl to docela obchod. Možnost vidět za hranice neznáma, alespoň na chvíli. Vidět, že to má na velitelství smysl. Musíme si takové chvíle vrýt do paměti. Uvědomit si, že být OP je dar. Že všechno, co si dokážeme představit, je skutečné. Zelená hora mimo sezónu je trochu jinačí zážitek, takže se to trochu umocňuje. Byla tam zima, museli jsme chodit pořád dokola a vzniklo několik fotek. Pak. Pak padla zas ta těžká chvíle, že hudba je sice cool, ale není vůle, co by umožnila prožívat utrpení pořád dokola.
Tak mi řekni, jestli věřit vílám, když démonům už nevěřím. A sobě napůl. Byl to jen nápad, zrušit socialismus. Přijít a sundat ty hedvábné povlaky, vysmýčit pavučiny, znovu zapálit oheň a dívat se do jeho záře. Hezky s kocourem po boku, vyhřívat se, žhnout. Vědět víc. Tak dalo se to zkusit a i když byla šance hluboko pod 14 % a nevyšlo to, otevřela se tím možnost. Možnost nenechat se zničit morálními ubožáky a možnost znovu navázat. Nikdo tu nezbyl, jasně. Ale byl tu vůbec kdy někdo?
Zatím žádné komentáře.