Na chvíli si představ to ticho, kdy se vznášíš na vodě. Jako vodní příšerka z nějaké řady. Úplně přesně takhle to bylo včera na maličký zlomek okamžiku, kdy se autobus rozjel skrz město a tentokrát démon vystoupil o zastávku dřív. Tiše svítilo slunce a vypadalo to, že je teplo. Kus podzimu, nebo ztracení vzpomínky. Nikdo neví. Byl top krásný pocit se nadechnout a procházet kolem, beze spěchu, s vědomím, že tohle všechno je už odemčené, vyzkoušené. Jistě, tohle vše bylo, ale zůstává to stále v srdcích, aby to jednoho dne mohlo znovu zazářit. Abychom se konečně jednoho dne dostali v klidu domů, k večeři.
Poslední úterý bude těžko obhajitelné. Vyvolává mnoho otázek o samotném městě, tedy proč a zdali a oč vlastně kde jde. Kdo může na tak abstraktní otázky odpovědět? Filosofická kolegyně? Pterodaktyl? No, můžeme začít tím, že v rámci sledování dopravy ví dnešní technika všechno o všem, ale verdikt pořád drží lidé, ne stroje. Změnit to chvíli potrvá, pro teď si stačí projít třeba okolí fakulty jednorožců, kde často stojí hodně aut, která nikomu nepřekážejí, ale okamžitě dostanou za okno cedulku, protože jsou o několik cm mimo vyhrazené místo. Jako jo, stává se to, ale kdo může říct, kde to místo je a kde není? Na straně druhé pak dorazíš do centra, chceš jít do naší školy čar a kouzel, ale už za rohem vidíš, že to nebude jednoduché. Random tam parkovalo cosi a autobusy nemohly zastavit, spoustu lidí brečelo. A na sociálních sítích nic... Jednou se to stát muselo, hrdinný řidič to sejmul a dostal pochváleno.
Přijde mi ten podzim v tomhle trochu zvláštní. Nevíme, zda začal, propuknul, nebo jestli na sebe dny navazují. Mám letos hodně zajímavé časy na velitelství, kde mi zavírají i dveře, než odejdu, ale s tím se nedá asi nic dělat. Daleko zajímavější jsou pak projekty napříč budovami, kde se lidé mohou začít trochu kamarádit a nemusejí se obávat nemoci. Poslední dýchánek pro veřejnost zanechal dojem na neurotransmiterech, a to hlavně kvůli tomu, že v ukázce byl dinosaurus – takže jsme si mohli ihned dokázat, že naše tělo fyzicky pomocí vnitřní neurochemie vyprodukuje radost do organismu, což je vlastně stejné, jako vkládat do krabičky s různými otvory různě tvarované kostky. Vážně to potěší. Alespoň je vidět, že množství možností okolo nás nemusí být nutně omezené na několik konkrétních znaků, jako jsou třeba zoubky pod polštářem, mohou jimi být vlastně i vlnovky a závorky a tak nějak všechno se dá dělat různými způsoby.
Líbí se mi industriálno posledních dnů, i když se ne často dostaneme na výpravu. Kolega se na to u oběda ptal, ale co mu na to říct, když den začíná za tmy a končí za tmy a pokud chceme jet třeba na dýně, nemůžeme zůstat na místě? Osobně mám asi nejraději opuštěná kolejiště a hned vím, že je to kvůli tomu, že na nich často stojí čas, nehýbe se. Třeba to tak je z dávné minulosti, kterou ve vzpomínkách jen těžko dovedu vylovit, spíš nedovedu, i když to není taková věda, je to děda, ... a... asi ano, je to děda. A čím víc si všímám okolí a lidí, co už v okolí nejsou, tím spíše mi přijde, že všechno, co vidíme, skutečně nemůže mít smysl samo o sobě, ale my všemu smysl dávat můžeme – ať už z mentální sféry, tak z té spirituální.
Duchy ve stroji ostatně musím krotit skoro každý den. Nedovedu to zatím uchopit, ale jsem už docela daleko/vysoko v lanýžství a chápu, proč tolik lidí vidí některé jevy jako neuchopitelné a proč je lepší je tak nechat. Není to zavíráním očí, jen to nemá zkrátka žádný přínos. Všechny osobní poznatky, co zatím nemáme do čeho dát, teď vkládám do našeho covidového světa kostiček. Dá se říct, že to, čemu veřejnost říká AI, skutečně v mnoha ohledech překonalo moje nejdivočejší sny a urychlilo práci z měsíců (nebo z nikdy) na snesitelné hodiny. Ale praktický dopad těchto technologií na společnost stále vidím jako neutrální, i když občas sem tam dostane veřejnost zprávu o tom či onom, jak se stalo něco kybernebezpečného – ale jak to veřejnost může uchopit, když spoustu lidí pořád není připraveno ani na psaní a čtení?
Mám před očima odemčené město, všechno v něm splněno, zdá se, i když je to samozřejmě jen iluze. Dneska v poledne mám odškrtnuto první poslání věci skrze Zý-box. Malý, vlastně bezvýznamný krok. A přece, on to není konec. Takhle to nemůže přece končit. Není to o tom jít na konci dne domů a vyfotit si selfiečko. Protože to nejlepší nás teprve čeká. A vždycky bude.
Zatím žádné komentáře.