Pamatuji si velmi jasně, jak mezi nocí a ránem na obloze letěla Neowise a její majestátní světelný ocas přes celou oblohu naznačoval, že je na spadnutí veškerá dosavadní stabilita a aby mohl nastat vytoužený šťastný konec, přijde ještě série neskutečně děsivých okamžiků. Hned potom přišlo období, kdy bylo skoro možné dotknout se samotné hranice naší vnitřní limity, takový ten pocit, kdy se probudíš v noci a dojde ti, že vlastně jsi Koci. Teda že všechno je nějak moc intenzivní, zbystřené, nebe by co okamžik mohlo explodovat a hvězdy spadnout na zem. Ale nestalo se to. Ještě ne. A nebylo nakonec proč křičet ze zlata. Každopádně i včerejšek musel být už tehdy psaný ve hvězdách...
Pazuzu potichu přichází, ale my sedíme na terase a pijeme kávu.
Uplynulý týden by mohl být jenom šmouhou, jako vždycky všechny ostatní, proč ne. Ale přinesl několik velmi zvláštních zážitků a událostí, které už nejde interpretovat asi jinak než jako nějaký mocný magický zásah, protože náhod je víc, než by se slušelo. Nebo se to nazývá synchronicitou? Sérii odstartovala v první řadě moje nominace velitelstvím na cenu jeho čiperníka – nebudu tu rozporovat rozhodnutí mocných bytostí, nemusím mu rozumět, s pokorou je přijímám a budu se snažit i nadále být lanýžovější bytostí, celkový dopad je tedy za mě samotného neutrální. Vlastně taková malá nepatrná věc, co by nemusela ani projít, nebylo by potřeba jí věnovat větší pozornost než loni. Jenže samotný čiperník nás před pár dny opustil a velitelství se ponořilo do temnoty, asi jako kdyby to mělo znamenat, že se celý vesmír zase spiknul, aby nebyl žádný důvod k oslavám – cena tedy asi bude, ale nebude nikoho, kdo by mi ji předal. Stejně tak nebude nikoho, kdo by mohl být na mě v nějaké rozumné míře hrdý – hlediště je prázdné, jsem poslední živý herec. A během toho, během všech jiných operací spojených s výkonem a zářením a výkonovým vyzařováním, mělo dojít k natáčení. Nějakou dobu, asi co mám vnitřní robotizaci, nepociťuji strach z takových událostí obecně. Kolega si myslel, že možná ano. Třeba to byla předzvěst... Nikdy není konec, dokud se to definitivně nepotvrdí.
Křížící se událostí měsíc dozadu byla Noc vědy 2026. To je vždycky perfektní večer s možností cítit se jako doma, jako součást něčeho většího. A možnost jít se podívat i do jiných zákoutí našeho malého ostrova. Na vedlejší budově byl podobný rej jako u nás, jen ty barvičky byly nezvyklé a tvary jakbysmet. Dole však stála růžolící dívka v černých šatech a její pohled mi byl extrémně povědomý. Znám ho, určitě, musela se setkat s upíry, na tohle není možné zapomenout. Proplétala se mezi studenty a poskytovala cenné rady návštěvníkům, jako by se nechumelilo. Na maskování neseděla jen slova, co jí plynula z úst – encyklopedicky jasně a poutavě vysvětlovala význam našeho městského opevnění a cosi u toho bylo posunuté. Pomohla nám najít svou velitelku, se kterou se mi pak hezky povídalo a která byla ráda, že může pomoci svítit na cestu nejen veřejnosti, ale i svým kolegům z jiných planet. Hned ten večer jsem pak ukradl Kvakyho a nenechal ani kost, ale to je asi vedlejší.
Zážitek s posuvem neseděl a ležel mi v hlavě dlouhé dny, celý měsíc. Teď ve čtvrtek přišlo během čarování doplňování podkladů a nic nenasvědčovalo tomu, že se na tom něco změní. A páteční ráno bylo trochu symbolické – procházím chodbami a obdivuji naše mohutná schodiště a sloupy, co se tyčí až nesmylně kolmo vzhůru, zkouším dýchat každý detail a sledovat, co se dole chystá za setkání. Nic mi to neříká a nemá to šanci se mě nijak dotknout. A pak, pak přišlo chvění – chodba je přechodem mezi světy, hranicí, kde se mění teplota, zvuk, pocity. A v dálce se lesknou jiné symboly, jako kdyby měly být něčím nedosažitelným. Vybavuji si, co znamenají, vzpomínám si na vyprávění, kde vše zapadlo. Slunce začíná svými paprsky prorážet naše patro a morušovníky lemují jejich cestu jak za Chamaré. Zkouším se nadechnout, zapamatovat si vše. A v hlavě prázdno, jako před výbuchem. Když se rozrazily dveře, bylo jasné, že už není cesty zpět. Nakonec jsme šli naproti, což byla jediná otočka pro klíče a pak... Svět se sjednotil, ukázalo se, že typky nejsou samy a nesou si sebou kohosi z jiného vesmíru, kým nebyl nikdo jiný, než ona růžolící dívka v černých šatech. Pocit z Amélie, kdy všechno do sebe zapadne. Jména, funkce, integrály, začínáme konvergovat. Tohle nemohla být náhoda. Pár pohledů, několik snímků, obrazce v rychlosti načmárané v Canvě – a popřejeme si hezký víkend, všem moc věřím, že to dobře dopadne.
Na cestě zpátky jsem omylem vyrušil spícího Pazúzka na stole. Už věděl. Cítil, jak Slunce ráno vstoupilo do Štíra a tajemství padají, dost možná se stávám popovou senzací a hvězdy mi začínají olizovat auru. Bylo to symbolické. Bylo to symbolické? Občas nedává smysl, že se všechno zarovná přesně na čtyři, že se den nějak vyvine... ale že by přišlo vyloženě lusknutí, po kterém bude už úplně všechno jinak, to se nestává jinde než ve filmech. Verdiktem astrologického tribunálu bylo, že máme další iteraci v osudu, tedy logické pokračování v novém spuštění příběhu, ale se změněnými počátečními podmínkami – jasně, mohla to být Jungova synchronicita, nebo jen Bůh, ne osud. Každopádně se na to musíme podívat z hlediska neustálého hledání dokonalosti, víře v brouky. Samotná touha dosáhnout synchronizace nutně neznamená, že něco, co považujeme za uzavřené nebo nedosažitelné, nemůže mít ještě nové pokračování. Chyba byla v měření. Chybně optimalziované účelové funkci. Posun, který mění podmínky za běhu. Cílem vlastně nikdy nebylo najít dokonalost, ta je totiž statická. Stačilo jenom vědět. Ach, osude, ukaž mi ještě rohy pls, vždyť množina všech možných šťastných konců není nikdy prázdná, nemusí nutně konvergovat ke stejnému řešení. Počáteční podmínky... jen otevřou úplně jinou trajektorii.
Naděje není závazek vůči budoucnosti. Je to jen dovolení si připustit, že mohla být krásná – koneckonců, bylo to krásné předtím, bude to krásné znovu. Jedna malá, nepatrná iterace v osudu. Není potřeba přesně vědět, co bude dál a není potřeba se bránit tomu, co by být mohlo, vždyť vše, co si dovedeme představit, už je samo o sobě skutečné. Necháme to teď chvíli doznívat a všechno okolo brát jako příjemný bonus, ne jako trest, a při příštím oknu se uvidí, co ten vesmír ještě dokáže zařídit, když je v něm těch hvězdiček tolik.
Zatím žádné komentáře.