Když je srpen, léto vždycky nějak uteče a nedá se nic moc dělat. Chci se tak strašně moc nachystat na ty hvězdíky, co přijdou, ale nějak je to neúprosné. Zavírající se smyčky a nikdy neutuchající tlak dělá prostě svoje. Ten pocit zůstává, jako za časů, jen je nedosažitelný. Je toho tolik, co bychom chtěli zachytit, prodýchat, nasát létem, více kočit.
Dělá mi radost, že rajčata prosperují. Nemůžu s nimi být sice každou hodinu, ale jsou tím, co dělá svět světem. Není to ani tak dávno, co to byly jen malé nezbedné klíčky kdesi v malé mističce. Na příští rok to pro ně bude chtít velký plán, konečně vytvořit ze správného materiálu zavlažující mističky a nechat je od začátku v maximální bavlnce. Jenže s tiskárnou je to těžké také. Je potřeba ještě dotáhnout nové PTFE trubice do budníku, bohužel to znamená je objednat a objednat znamená je taky někdy vyzvednout. A pak nainstalovat, mít na to čas. Nehledě na samotný tisk, který by trval desítku hodin, které nemám. Ale je to sen. Můj sen.
To čekání pod rajčaty je docela metaforou pro nedokončenou a asi nikdy už nedokončitelnou reflexi ze začátku roku. Tolik se toho stalo a tolik se toho teď děje a do toho by to chtělo ještě zajistit vlastní posun, výzkum a další komunikaci s lidmi. Když jdu po zahradách Corcomaru, praská mi pod nohou vysušenější tráva, jako už tolikrát. Všechno voní, jsou cítit i jablka. Vybavuje se mi spoustu situací, naposledy třeba začtení se do robotické knížky o želvičkách na zápraží malé budky, pejsek skákal a slunce zářilo, mělo to trochu cenu, která ale nedostala šanci. Nebo jako fúzování s Kocíkem, které vedlo v nekonečné noci plné magie. Nebo cestování po Tamrielu, když nešlo jít ven a docházelo k pálení. Ale jako to bylo skvělé, bude to skvělé ještě znovu.
Teď je ale potřeba naplánovat to hvězdění, odjezd na něj. Letos do toho správně spadne i zatemnění Slunka, což by mohla být pohoda, ale bude to tak nízko nad horizontem, že to asi neuvidíme v celé kráse, možná, ale jen možná, by to šlo z Hnízda, určitě ne z prostředka lesů. Plán tedy je, že najednou se setmí, aby se pak před západem mohlo ještě jednou rozednít. Zní to jako pár minut na naplánování časosběru, ale to prostě vyjít musí. Tolik otázek, jak toho docílit? A jak se s tím popere už hodně starý Olympus? Bude to tradice? Nebo se tak nedá ani počítat? Nevím, jestli to bude chtít někdy nové vybavení jen pro tyto účely. Nebo jestli to vyloženě automatizovat a robotizovat, jako všechno ostatní. Dneska je v plánu proměřit serva a jejich drivery, případně k tomu ještě nějaké nové věci na květiny. Bude to zábava. Musí být.
Zatím žádné komentáře.