Je před létem, konečně, za chvíli bude odjezd a pak třeba přijde i odpočinek a oléčení. Už je to nezbytně a zoufale potřeba. Rok byl tak nesmírně náročný a nebylo na nic moc ani špetka času. Ale bývalo to tak vždycky? Spíš ne, že jo, za časů se dalo všechno stíhat a ještě zbyly magické momenty dlouhých sunsetů, procházek do zapomnění, dexíkování, hodně nostalgického vibe a nekonečného technologického vývoje. Moc lidí. Tím to teď bude.
Je to sotva pár minut, co dorazil mail se zamítnutím věci, kterou měl dělat týpek, ale bylo to celé po nocích na mně. Což je dost nefér, že zas nebyla možnost věnovat se vlastnímu plánu a udělat něco naplno, protože prostě prostředí, okolí a okolníci nic takového nedovolí. Ne, že by se to nedalo čekat, ale teď kvůli tomu as odpadne plánovaný výlet na podzim. Nebo ne? Kdo ví. Já ne. Každopádně se tím ukazuje, jak to celé dost nefunguje, pokud na velitelství dělají všichni všechno na 10 %, ale ve finále neudělá nikdo nic. Od podzimu by to mohlo znamenat daleko vyšší zapojení a hodně strojů, které by mohly přijít.
Hodně mě překvapuje, jak ve finále vypadají ty skutečné PhD sny. V tom posledním jsme seděli v nějaké komisi na Dašáku a v jednu chvíli, v jednom pohybu jako kdyby se zastavil čas a celkový pocit z toho byl tak smutný, jako kdybychom nikdy nemohli najít východisko, nebo se posunout, nebo najít k sobě cestu, když už jsme se minuli těsně pod rychlostí světla... Občas nad tím přemýšlím a je zvláštní, jak tohle funguje, že vlastně nikdy naše hvězdy nedosáhnou tak blízko k sobě, ale budou svítit kdesi nahoře a třpytit se a možná je jednou někdo objeví a olízne jejich světlo, případně se trochu opálí v jejich záři.
Před očima mi běhají ještě dvě poslední scény nějakého proroctví. Bude čas se asi podívat na dinosaury a zjistit, kdy to celé přijde. Je to zvláštní, možná to všechno bude ještě v úplně jiné formě, než nakonec spočineme v nekonečném večeru a zlatém slunci kdesi... nevím, kde to je, ale těším se na to. Jen to pořadí nedává smysl. Každopádně. Ta současná epocha začíná pomalu u velitelství, s výhledem ku kamsi do industriálna. Uděláme maximum pro to, aby to bylo hezké, alespoň na ten okamžik, než bude nutné odejít konečně do lesů a vybojovat si tím lineární nezávislost. Zatím to funguje, finanční trhy to dovolují, technologicky se dostáváme pořád do budoucnosti. Je tolik možností, které se dají změnit. Fascinuje mě začínat od země, doslova podlahou – jsou to úplně nové dojmy a vjemy, nic najednou není nemožné. Není to jako jen změnit barvu na zdi.
Co mě ale zaráží, že existuje ještě mnoho míst, kde se vyskytuje komunistická dvoužilová montáž TN-C s hliníkovými vodiči, přičemž rekonstrukce se dělají jen sporadicky a po částech, ne kompletně. Takže nejsou výjimky, kdy se celé vedení rozdělí na moderní rozvody do TN-C-S a tu moderní část se prostě hodí proudový chránič, zatímco zbytek je ponechán napospas. Je to mega wtf, mega zastaralé, ale nenaděláme nic moc, pokud nechceme úplně všechno vybagrovat. Nemluvě o hloubce krabiček v tenkých zdech, kam se prostě běžné moderní konstrukce nevejdou. Bude to ještě asi oříšek, hlavně teda pak i zapojení nějakých systémů do obvodu. Nevím, jestli to je nebo není ztráta času.
No jako vývin rozhodně bude. Teď díky nasazení na všem tom AI je to o to snazší, protože to dělá mega moc práce za člověky funguje to prakticky samo. Nebo ne? Co je ale legrační, tak že nasazení dema pro klienta bylo nakonec složitější než samotná implementace jádra našeho skvělého systému, ale to se stává, když jeden člověk dělá všechno od programování po dev ops a nemá chuť ani na pořádné jídlo. I když, chuť na pořádné jídlo je pořád, je potřeba klidu a jídla a odpočinku, což bude. Na chvíli.
Fakt nevím, určitě se ještě dostanu k větší míře odpočinku hned po ultimátní relaxaci a vyrezonování všeho ku prospěchu komplexního zdraví a pak dáme do pořádku i další záležitosti, včetně našich MC operací a IoT čipernosti a všeho, co přijde o cesty. Už se těším, zítra to vypukne. Ano.