Nadchnout se a skotačit v paprscích sluneční melancholie. Tak nějak to bývá, když začíná pomalé letní lákání podzimu a přestože zatím nedošlo na krbíky, statické odpočinutí si v řavě nového roku není možné nijak omezit. Zkrátka se jenom zaklonit. Vnímat šprýmy. Na poslední chvíli tichý telefonát a vůně, co nezmizí. Skoky. A dny. A sny. V hrnku kávy.
-
Vnímej růžemi -
Záklon ibišku -
Zatím tichá rajčata
-
Květy snů -
Kulacení -
Nádech do nebes
-
Celé hejno ovesných vlaštovek -
Aviáš -
Letní plody
-
Přichází konec -
Je důležité vytrvat -
Poslední dny brouků
Malovat... Ne, nekonečné vnímání má přesah nade vším a dovede na malou, maličkou chvíli vrátit řád, je to jako mít na dosah ruky důvěrně známé vyšší cosi, nadechnout se... a je to zase pryč. Jako sen, že v noci, když nevíš, jsi najednou Koci. A tak den láká, aby znovu podzim udeřil.