Třístýosmaosmdesátý den od pádu do věčného zatracení, dvoutisícídvacátýčtvrtý od prvního pokusu o všechno, čtyřtisícístotřetí od nějakého smyslu. Pochopitelně se to ve skutečnosti takhle správně nepíše, ale vypadá to dobře. Podobně, jako když unesenci s hrůzou popisují oči hlavního ufáká s tichem zírající do věčnosti. A navíc ani nejsou Vánoce. Je měřící den. Všechno najednou.
Tráva byla zelená stejně jako vždycky. Ale od rána to byl ten nejpodivnější pocit. I Sisi se ptala, proč a komu straším jako creeper tak brzo ráno kdesi venku, zatímco oni sami odcházejí ze svého nočního praporu do náruče snění. Ve tři. Ve čtyři. Někdy kráce po páté. A taky v šest. V letním ovzduší a tichu jen tak s kafem a téměř jasnou ochotou komusi do svítání dosvědčit, že proti spánku skutečně výborně funguje fyzická bolest, ne naopak. Nebo možná proto, že ve svých snech jsem tebou. Kdo ví. A ve snaze zbavit se všeho vážně synteticky-ošklivého a používat tak maximálně jenom paracetamol pro potlačení toho nejhoršího… je bohužel v kombinaci s ukrutnými dávkami kofeinu taky vymítáním rarášků pomocí démonů. Někdy tuhle jsme měli velmi krátkou diskusi o tom, jak a jestli vůbec by se změnilo chování, kdyby nám zbývalo jen pár posledních let života. Je to nesmysl, ve skutečnosti neznáme dne ani hodiny. Občas, jako dneska, to vypadá i na minuty. Někdy se pak vážně divím, jak to vlastně celé dopadlo. A ne, nikomu nic nevyčítám. A pořád nerespektuji vegetariány, dammit. Proto bychom asi měli udělat všechno, co máme v plánu. Konečně vyloupit Kwik-E-Mart a další věci.
Navečer přiběhla divoká Alička a povídala - mezi jiným - cosi o fanoušcích a kdože je Tygřík. Mí fandové jsou mi ukradený, měl jednou Bart jako název songu v jedné ze svých halucinací. A já zas mám všechny fanoušky z čokolády. Vlastně… tohle bylo to tragické zjištění, jak se vší fanoušci postupně mění, ubývají, přibývají, upadají v prach, jak tají ve svých staniolových obalech, vymýšlejí si svoje vlastní slonovinové slony… Ne jen oni, ale i všichni ostatní kolem - ti, co se ztratili; ti, co opustili mou církev :). Je to skutečně příběh. Jupiii, tak mi ho můžeš vyprávět. Poker face. Skutečně vyprávět? O zírání do věčnosti? Pár střípků se mi možná vybavuje, tak ti je s pohledem do věčnosti povím. Ale ne víc.
~ ~ ~ ~ ~
Byl takový ten typický lednový večer. Tma, sněžilo do toho a taky pršelo zároveň, padala možná i lavina. No co, je to přecejen můj příběh, Hargride. V krku úzko - taková ta chvíle těsně před výbuchem, totiž chystáním se na plánovaný několikátý maturitní ples, kdy desítka lístků v antropomorfním provedení s hlavou ředitele ležela s klidem na rozpáleném PowerBooku, zatímco jsem pomocí věrného RAZRu za pohledu na ty ošklivé závěsy obvolával své jediné futuristické specialistky, zda by dovedly přes jedinou noc učinit škodolibý, přesto skutečný zázrak a pomoci mi nějakým způsobem opatřit speciální raritu, kterou nebylo nic jiného než rosa di rose… vestita di nero. Nemít tehdá zbytečně zablokované vzpomínky, paměť a přístup ke všem tamtéž dlícím znalostem chemie a temné magie, stvořil bych tu černou růži teď a na lusknutí. Nekecám, ale je to už jedno. I tehdy to byla pochopitelně úplně zbytečná maličkost, ale zas nemůžu říct, že nikterak nelituji, že se to nepovedlo. Asi to možná chtělo víc věřit, mít víc Sisi-ducha a touhu po odemčení, mít proaktivní přístup k tomu běžnému overthinkingu v podobných situacích. Jenže zastrašování a vydírání často právě zavře takové možnosti, člověk pak s nedúvěrou kouká i do zrcadla a nechápe, kdo to je.
No každopádně. Nějaké hodiny, možná i dny předtím spočinul můj zrak prostřednictvím krásného a matného rtuťového displeje na jednom z blogů, jehož autorka očividně skutečně pochopila. Pochopila, že nezáleží na tom, jaké kraviny, komu a jak kravským či zvráceným stylem a způsobem píšeme, ale že vůbec něco píšeme. Je jedno co, hlavně když, říkalo se, což byla taková lesní 2005-verze rčení the spice must flow. Ale nezabíhejme do detailů a zbytečně daleké minulosti pokřivených Vánoc a podobně. Jasně, tenkrát bylo ještě celkem běžné, i když už teda na začátku úpadku způsobeného náběhem pitomých sociálních sítí, že autoři chápavě psali o svých lokálních strastech a radostech, o životě kolem sebe, o svých ryze narcistických představách a vůbec neúplatně o všem, co obyčeje mainstreamových médií a fashion-bloggerek ještě nestihly úplně pošpinit; s nadhledem a pohrdavým pohledem na všechny zásadní události. Byli zkrátka ještě pořád tolik 90s, neměli žádná občanská jména (ah ano, osobní a poloprofesionální blogy se skutečným jménem stále považuji a budu považovat za neskonale pitomé) a nebyli nic jako hipsteři, kurva, v srdíčku měli pořád staré a normální časy skutečného Internetu bez morálního bahna.
Um, trochu rozčílení za imaginárního zvuku 28.8k modemu a podělaných zářivek, pardon, viď. Jo a taky chci zvracet kvůli Markétě, což je úplně mimo téma. Ale zpátky k němu. Na ples jsme dorazili, plesali, byli víceméně spokojení. Někdo více a někdo méně, v závislosti na tom, co ho trápilo - že nesehnal věci, že po něm chtějí do pondělka nějaké výstupy, které nemá, nebo že jí nepochválil šaty jen kvůli tomu, že neměla tiáru. Strach byl silnější než nadšení, nešlo ničemu tak snadno uvěřit. Jasně si vybavuju, že jsme krátce před nástupem maturantů všude vykřikovali, že je ředitel ten nejteplejší děděk, jaký kdy existoval. S nadsázkou, pochopitelně, abychom odvedli pozornost od plánu, který zahrnoval někoho shodit ze schodů. Byla to silná a hodně zvrácená myšlenka, inspiraci k ní poskytla kupodivu Meow-Nikča se svojí zatrolenou Karolínka-issue. Jak zpětně, tak ani v té době to nikdo nemohl pochopit - jenže zoufalé zážitky si vyžadovaly ještě zoufalejší scénáře a tak nějak pomáhalo, když jsme na to nebyli sami a mohli alespoň přes představy násilí navzájem sdílet svoji bolest a plašit ji tím do zatracení. Nebo vůbec mít pocit, to je teď asi jedno. Muselo to vypadat vážně strašně pateticky. Vlastně když zahlédnu sem tam takhle dnešní fotky a uvědomím si, že vlastně Barča je na nich ta nejchytřejší, tak je mi z toho hodně smutno. Ale jak říkám, zoufalé časy. Tohle chování pomohlo na chvíli eliminovat tu zbytkovou hořkost a přehlížet, že by se to v brzkém budoucnu mohlo třeba ještě opakovat; zkrátka potlačit to přetrvávající zlomení, zášť i beznaděj.
O pár dní později se na tom zmiňovaném nalezeném blogu z ničeho nic začaly objevovat celkem podezřele povědomé a zábavné zážitky. Really? Nezbývalo než pokračovat ve čtení, divit se a obdivovat. Těžko říct takhle z hlavy, v jakém momentě vlastně přišlo přerušení a totožnost Tygříka byla prozrazena, ale zase to otevřelo dveře možnosti ji osobně poznat a vidět - přes všechnu tu její žlutou - kdo je, kým je, proč tomu rozumí. Nevím, neřeknu ti, kdo je teď, ani to není v podstatě důležité, ale během cesty na to červnové setkání všechno zase na chvíli vypadalo jako skutečné, jako kdyby se zastavený čas znovu začal pohybovat, barvy byly z nějakého důvodu sytější a pohledová konfrontace s tehdejší expřítelkyní konečně plná hrdosti a síly, zdánlivě nekonečně blízko pocitu vyloupení Kwik-E-Martu. Prostě jako když jdeš potkat svoji oblíbenou fiktivní postavu. V touze po příbězích. Tak možná jsme se na okamžik stali svými fanoušky. Já určitě, i když postupem času bylo naše fyzické pouto výsledkem vedlejších škod raději uměle zpřetrháno a sem tam jsme nezávisle mívali nějaké výpadky, kratší i delší. Přesto od té doby až do teď všechno pečlivě uchovávám v zrcadlech a archivech a vůbec vedu v patrnosti, protože je to z nějakého důvodu nesmírně důležité a spolu s ostatními to bude takový komplexní obrázek, který po nás zbude. Na věčnost. Nezáleží zkrátka na ničem jiném, než že i ona sama pochopila vyšší smysl v nezávislosti na médiích. Nejspíš budu pořád jejím fanouškem, i když mi od ní přes čtyři roky v kuse visel request a já ho den co den míjel s nekonečným odkládáním, dokud nezmizel, nebo že se poslední tematický fulltextový škrábanec objevil téměř před rokem. Doprdele, Tygro, for god’s sake, the spice must flow! Stejně bude pro mě v tomhle ohledu ta, co tomu rozumí. A opačně? Vždyť to je fuk.
~ ~ ~ ~ ~
Asi ano, mí fandové jsou mi ukradený. Smysl má jedině sítění, nějaká vyšší iniciativa, někdy možná i ta reciprocita. Jenže naše obyčeje mají kolikrát velmi nereálnou šanci se navzájem dotknout. Ale vysvětluj to někomu, jako je I.N., Denisky, nebo prakticky všichni na fejsbůku s heslem křeček. Pochopitelně tu je vždycky nějaká možnost, jak to napravit, jak mladé krvi vštípit touhu po pídění se po smyslech nezávislosti nesmysluplného kvákání. Jenže to je zase vštěpovačnictví. Upír. Indoktrinace. Manipulace. Trochu se to zase vymklo kontrole…