Eida.cz - Labubu středa

Neskutečně mi to chybí, taková ta možnost dostat se konečně do vlastního úlu a žít zas v hexagonech. Nebo si užít čas kvetení. Nebo jako v tomhle případě, nějakým způsobem si užít laboření. Ale občas se musí zkoušet nové věci a postupy, když to prostě nejde jinak. V první řadě stojí za to říct, že tohle nebylo vlastně plánované. Zápis nebyl v kalendáři. Jak se to stalo? Souviselo to se všemi událostmi za poslední půlrok? A proč tu o nich nic nemám? A existuje vůbec dinosaurus?

Byl den, psal jsem kvůli čipům. Oni logicky teď nejsou, pojišťovny jsou zlé a zákeřné a vůbec na všechny tak nějak skáčou letní pavouci. Nicméně čiperka z ordinace říkala, že mi je napíšou hezky po naší párty, což je stejně v plánu. Po kouknutí do kalendáře mi to došlo. Není záznam pro naplánované laboření, rodina vyrozuměna nebude. Takhle to tam asi nebylo, ale občas se zrodí plán díky šanci, tedy že zkusíme laboraci provést společnými silami a zvládnout to, protože ráno může mít svoje kouzlo a doplní hodně živin. Nuže, labubu středa, vstaneme? Přijdeme přesně na čas? Bude tam hodně lidí? Půjdeme pak pro snídani? A procházkou zpátky a objevíme prima brouky nebo legrační zvířátko?

Ne každý začátek dne ho může definovat. Přesto se mi dost líbila cesta, protože sluníčko ráno je to nejlepší, co se dá ulovit. I přes bolesti v zádech, v čipu a žaludku. Částečně industriální charakter našeho současného působiště docela pomáhá naplňovat replikované úvahy o zničeném industriálnu dávných domovů, je to možná tím, že je stejně hned naproti industriální oblast a branky továren a vláčky. Přestěhovaná laborka má pak na chodníku stojánek, aby se tam nedalo projít, ale to nevadí, dá se vždycky jít po druhé straně chodníku a koukat jen a jen na světlo. Vevnitř nebyl nikdo, ani noha, ani bota. Čip zahlásil O18, pak přišla nějaká borynka a nechápala, jak to vlastně funguje. Všechno bylo vyřízené nějak neskutečně rychle, asi je cenou za to fakt, že tam není možné potkat zajímavé osobnosti.

Po nákupu snídaně a mlsek nastala druhá část cesty, společné cesty po sluníčku a mezi brouky. Tohle je nesmírně zajímavé, protože prostě jdeš, máš modrou oblohu, zvládáš to, ale nějakým způsobem to není ono. Chm. Co se dá dělat. K synchronizaci začalo docházet až při dosažení železnice, která se táhne kam jen oko dohlédne a jezdí po ní vláčky, často hlavně nákladní a divoké. Vůně zastaralých pražců, kameny na cestě, brouci a v lesku zářící blumky jsou přesně tím, co kopíruje ducha správného laboření a i když výprava byla přes hodinu, naplnila svůj účel a díky ní se den stal nesmírně šťastným a knihárensky výkonným – hlavně když žijeme v době, kdy roboti udělají tolik práce za nás, že jsme si to nedokázali představit v nějaké minulosti ani v těch nejdivočejších snech.