No. To zas byl den jak vyšívaný. Nebo vlastně rovnou celý týden. Ani jednou sice nebyl k obědu humr, ale to není tak podstatné. Byl to čas dalších velkých plánů a změn; čas, kdy se měla celá budníková evidence plynule a bezbolestně přesunout na nový, voňavý a měkký triceratops.
Samozřejmě se to podle očekávání nepovedlo, protože zas SQL server bogusuje a je rozmlácený na tisíc částí a hlavně proto, že všude běží nějaké nesmysly a ne čisté a plnohodnotné systémy. Ta evidence je prostě jedno velice podprůměrné a amatérské zlo, co nemělo nikdy na téhle planetě spatřit světlo světa státní správy. Na straně druhé se dařily ovšem jiné pokusy, například finální registrace do App Store s IDčkem nevyžadujícím číslo kreditky. Tak aspoň něco. Díky tomu mám teda konečně vytoužený oficiální Twitter klient, takže zase tweetuju s radostí.
Přibližně v půl jedné dneska odpoledne přišlo přerušení, které mělo být bráno samo o sobě jako varování. Na okně se objevil obří hmyzák a určitě měl v úmyslu něco oslimit. Jako hrdina jsem zavřel dveře, aby nevznikal průvan, a pomocí krabice s vánočními přáníčky hmyzáka profesionálně odstranil. Bohužel, chvíli na to se mi na displeji zobrazila epická fotka, kterou jsem vidět rozhodně nechtěl a jak už to bývá, co bylo jednou viděno, to už nemůže být nikdy odviděno a začala se pomalu tvořit dýňka, která znemožňovala se správně soustředit na brilantní a do puntíku promyšlené odpolední plány.
Jeden z odpoledních úmyslů byl totiž ještě během cesty pro logované klíče si trochu popovídat o plánovaném čtvrtečním výletu a rizicích s ním spojených. Když tu se ve dveřích u skříně náhle objevila divoká asistentka a začala všechno od začátku až do samotného konce kazit. Le fu.
Takle tedy vznikají dýně. To se pak jeden nemá co divit, že zadýňovaní přátelé začnou vysílat všemi směry nesmyslné hlášky, zkrátka to musí jen nějak ventilovat. Prostě jsou dny jako vyšívané. A pak jsou dny jako v katedrále. Jak kdy.