Včera chyběla k sepsání vůle a nešlo se nijak přemluvit, ale hlavně za to mohlo světlo, které je tu přes den depresivně matně modré a v noci vyblitě oranžové. A v létě to zas bude úplně jinak. A ještě ke všemu, aby bylo veselo, došlo dneska k havárii a bylo potřeba to celé přepsat znovu… škoda slov. Musel jsem si kvůli i tomu lehce vytunit kávu, což mi připomíná - co si o té chuti myslíme? A pořád to vlastně není nic proti tomu, že se stále nemůžu přemluvit k dokončení plánované recenze.
Včerejší ráno namísto plánovaného psaní bylo totiž věnováno zajímavému dokumentu ABC o dospívajících Amiších, jehož sledování bylo z části podmíněno odněkud znovuvytaženým videoklipem magora Ala Amish Paradise. Skutečně stálo za to se na chvíli od všeho odpoutat a zamyslet se nad tím, jak to vlastně celé v izolaci funguje a jak jsou různě izolovaní lidé spokojení a nespokojení.
Bylo by trochu nefér se také neohlédnout za událostmi uplynulých dní, čímž myslím konkrétně katastrofu v Japonsku. A musím říct, že jsem velice… znechucen tím, jak (nejen) česká média danou situaci prezentovala. Takhle zneužívat moc, domýšlet si a měnit oficiální zprávy, překrucovat je, vyvolávat mezi lidmi přes půl světa neopodstatněnou paniku a hned druhým dechem někoho pomlouvat, tak to se tedy jen tak nevidí. Současná média (včetně sociálních sítí) mají díky technologiím schopnost zkracovat geografické vzdálenosti událostí téměř na nulu a vyvolávat tak v lidech nepřiměřené pocity. Pokud už musí být dnešní společnost globální, je potřeba, aby byla globální i média (což kvůli jazykovým bariérám není dostatečně efektivně možné). Nejblíže tomuto ideálu je podle mě Al Jazeera, kde bylo možné sledovat vývoj situace prokládaný rozhovory s různými experty a politiky z celého světa a jejich různorodé a rozumné i nerozumné reakce.
Co se vlastně ve zkratce stalo - došlo k neobvykle silnému podmořskému zemětřesení, které vyvolalo vlnu tsunami, jež smetla polovinu Japonska, na jehož březích se také nacházejí jaderné elektrárny. Ty byly proti tomu velmi dobře chráněny a všechny jejich primární ochranné mechanismy zafungovaly bez chyb. Bohužel nikdo už nepočítal s tím, že vlna může být tak enormně velká, že zničí i agregáty ke chladícím čerpadlům. V reaktorech tedy stoupala teplota, vodní molekuly se disociovaly a vzniklý vodík explodoval. A najednou se polovina světa úplně zbláznila a rozpoutala se velká (hlavně celkem zbytečná) diskuze o bezpečnosti jaderných elektráren jako takových a o možnostech jejich uzavření. Nesmysl. Jaderný průmysl a jeho bezpečnost se za jeho bezmála 70 let trvající existence neustále vyvíjí a zlepšuje a jeho problémem není ani tak možné nebezpečí v případě havárie, ale fakt, že se od vynálezu parního stroje ve světě prakticky nic nezměnilo a bylo by vhodné se zaměřit na výzkum lepšího zpracování energie uložené v jádře (jako jsou např. radioizotopové generátory). Kdo je proti, ať se radši rychle sebere a jde si propočítat a především změřit, kolik nebezpečných radioizotopů ročně produkují klasické uhelné elektrárny. A pokud si někdo myslí, že to Japonci zvrtali, když stavěli elektrárny na samotném břehu, pak to chce opět trochu úsudku, neboť místo bylo zvoleno velmi dobře, všechny bezpečností prvky zafungovaly správně a následky byly zcela minimalizovány - uniklá radioaktivita byla hnána nad neobydlený oceán a ne přes celý ostrov. A teď, když už je tato krize relativně zažehnána a Japonci se soustředí na likvidaci škod a obnovu měst, kde jsou média? Nezajímá je to, ve svém lovu za senzacemi se soustředí na Libyi a podobně.
Taky se pořád nedaří kohokoliv přesvědčit k rozumné činnosti a tvorbě a už mi to přijde krajně vyčerpávající a zbytečné. Sledovat narušenou integritu a pýchu těch, co kdysi byli tak blízko svých cílů a vlastně jsme se i společně dotýkali nebe… je to pryč - panuje zde už jen zbabělost, lenost a absolutně nesmyslné výmluvy. Těžko uvěřit, že si ještě o sobě jsou schopni myslet, že udělali krok správným směrem a rozvíjejí se po svém. Naopak, zatvrdli a stali se povrchními. Vrátí se jim to, v tomhle případě ztrátou. A nové duše se rekrutují jen těžko - nevěří si, jsou to úplně jiné generace.
Tentokráte striktně plánované fotopostřehy se už docela rýsují a i když není zrovna denně na každém kroku zázrak, něco málo se najde, a to je zaručeno především začínajícím jarem. Zrovna tento víkend byl především zajímavý svým březnovým úplňkem, který byl díky současnému průchodu Měsíce perigeem jedním z nejlepších a největších od roku 1983. Technika tomu sice vyloženě ideálně nepřála, ale i tak byla nějaká snaha a uvidíme, jak to nakonec dopadne. Když už mluvím o Měsíci, sluší se připomenout, že už zítra, tedy 21. března 2011, začne oficiálně jaro, a to už v 0:21 ráno. Rybíci tím končí, Slunce vstupuje do Berana a nechává nám tak naději a potřebné předpoklady pro možné nové začátky, snad budou už konečně úspěšné.