Sedím. Ono mi nic jiného už ani nezbylo. Venku je zima a nestojí to za nic. Snažím se vzpomínat na něco, ale nemůžu si vzpomenout ani na co si potřebuju vzpomenout. A tak, jak mi ubývá čaj a snědené croissanty, se pomalu stávám obětí této strašlivé rekurze.
Je ticho a v něm visí jen otázníky. Skoro nic nefunguje, je to všechno zničené. Tiché pípání HIVE přináší jen slabou naději. Je to sice i o něco lepší než minjiho magické koule, ale replikace sebere hodně času. Ale i tak ne, nejsme úplně slepí. A nebudeme. Něco se stalo taky s vnějšími okruhy, nechce běhat USB. Zdánlivě nepodstatný lokální problém, ale může nadělat moc škody.
A co bude dál, vypadá jako skok do otevřeného hrobu. Změny jdou kolem. Snad se to všechno mělo udělat jinak. Snad je to všechno správně. Snad si zasloužíme tyhle osudy. A možná je to jen jako.
Ještě před pár minutami jsem Tě měl pevně v objetí... ještě před pár minutami jsem byl v rohu.