Včera jsme se v historické klubovně Evropského spolkového domu zúčastnili tradičního Mášina narozeninového koncertu Dua Ťuk. A letos to bylo všechno poněkud jinak, než jsme byli doposud zvyklí.
Takovou první významnou změnou je samozřejmě to, že se koncem loňského roku Lucce narodilo děťátko, takže bylo celé hudební vystoupení o něco kratší, aby mohla vesele běžet vstříc svým mateřským povinnostem.
Dozvěděli jsme se, že se koná rozloučení s německým velvyslancem, takže nás nemohli navštívit naši němečtí přátelé z JUKONu a bylo znát, že je nás, diváků/posluchačů, o něco méně než jindy.
Hned na začátku přišlo překvapení, kdy se úplně první skladbou večera stal Racek a následovaly Milenky; tyto krásné písničky bývaly často na konci vystoupení či dokonce přídavkem.
Po Lucčině odchodu měl Jarda připravenou ukázku svých fotografií. Mnohé byly opravdu pěkné, povedené a s nápadem, některé tolik ne, ale to všechno mělo být předmětem diskuze o fotografii, ať už analogové, nebo digitální, ke které nakonec vůbec nedošlo. Nemůžu hodnotit, sám se nepokouším nijak extra fotit a mnoha technikám nerozumím (ale budu to zkoušet, měla bys taky, Tygříku :)), ale řekl bych, že i analogové fotografie by si zasloužily na některých místech odstranit rušivé prvky - tedy z okrajů - při zachování zlatého řezu.
Celý koncert samozřejmě doprovázela tradiční veselá a přátelská atmosféra, tak trochu protkaná morbidními a německými motivy a Mášou.
Když budete hodní, zkusím sem pořídit nějaké fotky z vystoupení.