Je nový rok, na Tři krále... skáčem dále? Aktuálně substance působí a není k pochopení, jak se to mohlo tak rychle odehrát. Klik, klika letí, zásah přišel do dveří – očekávaný dýchánek v lednu se podezřele posunul na první dny a alespoň se povedlo zrealizovat Kocíkovu cestu, která je obyčejně laborační, na trochu nemocniční. Byla zima a byl mráz, na ledu se klouzalo a kdákot kuru se nesl vzduchem.
-
Zkouška na mostě -
Je to fake? -
Developeři pokračují
Vždycky si na Kocíčka vzpomenu – jak byl neskonale statečný, že se vydal na tak složitou, nebezpečnou a dlouhou výpravu. A jak byl šťastný při našem opětovném shledání. Co asi všechno zažil a viděl? Do dneška netuším, kudy přesně běhal a hopkal, ale je dobré si to prostě připomenout. A přemýšlet i trochu nad tím, jak vlastně popsat ten pocit, kdy se něco zdá hrozně důležité a pak se z toho po nějaké době stane drsná a hmatatelná přítomnost. Právě jako ty developerské stavby. Kdo mohl čekat, že z nich jednou budou místa.
Ještě přes nějakých deset let zpátky by bylo naopak důležitější užívat si v parku okamžiku setkání se zvědavými kavkami. Pípaly by. Byly by to Pipi, Koko a Nene a hrály by si na zmrzlé zemině a vyhledávaly by oříšky. Celý ten moment by se zaklel v čase a trval byl věčnost po zbytek dne. Okolo by bylo všechno v pořádku, nikdo by tam nedělal bugr a nepoškozoval zažité řády. Nebylo by to skvělé? Proč takové věci už dneska pořádně nefungují? A nebo je to tím, že všichni v okolí chtějí mluvit jen o podstatných věcech a svých životech, což ve finále kazí pokusy o zachování magičnosti?
Ale mám konečně hotový nářez. Trvalo to 17 let od první zmínky, vlastně skoro i na pár dnů přesně, dá se říct, co z toho šel jeden večer v kavárně poprvé strach. Tohle je hrozně divné, je to jako postrádat nějakou infikovanou část, která stejně nedělala dobrotu, ale stala se za tu dobu integrální komponentou spjatou s tolika vypjatými situacemi. A teď to zmizí, jako kdyby se nechumelilo, jako lusknutím. 17 let jako nepatrný okamžik, zlomek ve zlomku. Občas stačí jenom chvíli čekat – i když hezké věci občas mizí, tak ty nehezké samy vymizí také. Mám trochu radost, už se nikdo nemusí bát. Myslím.
No a teď už třeba bude na všechno zase úplně jiný pohled. Na velitelství všechno zvládneme, ve škole čar a kouzel všechno zvládneme, v lese všechno zvládneme a obecně všechno zvládneme. Mlýnek se znovu roztočí kolem své osy, jako před kousnutím. Kocíkova cesta bude zase nářez, i když Kocíkova cesta je vždycky nářez. Není to předsevzetí ani motivace, je to jen čistá energie. A čistá energie, jak už snad víš, má schopnost tvořit. Tvořit a zbytečně nekonzumovat.