Eida.cz - Předvánoční laborka a paralelní kachny

Jak vlastně fungují mikrotradice vázané na lokalitu? A jak je možné je rozvíjet, nebo je přizpůsobovat jiným místům? Jde to vůbec? Má to smysl? A přijde ještě někdy Ježíšek? Možná jsou to všechno jenom jiné zázraky, co nás čekají, abychom odpověď vyzískali. Jsou jako roztroušené výzvy. Dneska ráno nebyla taková zima, jako tomu bývalo kdysi v jiných letech. První sníh už stejně odešel a čeká se jen na ten další. Zajíc se taky neobjevil. Byla jen tma, ale bez očekávání. Nastal čas objevit úplně novou předvánoční laborku.

Obyčejně nevím, jak na to. Prostě vezmu co nejlepší cestu a snažím se jí využít. Meditovat na slovech, představovat si kachny a paralelně u toho dýchat s daným prostorem. Je mi jasné, že stejně tradice stejně nemohla úplně naplno fungovat, když zlotřilí developeři zničili náš původní tichý koutek a vystavěli v místě labocesty spoušť. Tady to bylo jiné – jako vkročit do úplně nepopsaného místa a čekat, co tma odkryje. Ukázalo se, že existují dvě cesty. Jedna trochu dobrá a druhá poněkud kostrbatá. Oboje na pár minut, během kterých vynikne vánoční výzdoba, neony v ulicích a ruch provozu. 

Cíl byl, jak už to kolikrát takhle je, u hospody. Samo o sobě to nic moc neznamená, ale budova, kde se měla laborace odehrávat, zela prázdnotou. Možná až moc velkou. V předsálí tiše blikala budka a bylo tam doslova vymeteno. Jakmile se rozzářilo číslo, otevřely se další dveře, kde byla spojená recepce přímo s krevními vládci. Byli tam tři. Jenom tři. Všechno zadali do počítače a systém provedl úkony samočinně. Malý zázrak? Doslova pak říkali, že je vyhodili z jejich původního útočiště a nyní jsou jen malí s tím, že jejich druhá pobočka je až někde v Amálkodvoře. Hotovo a vyřízeno bylo do několika minut, nulové zdržení, žádní svědci. Akce byla úspěšná jak nikdy. A zpátky se všude skvěly Vánoce za vysokými ploty.

Bohužel únava na sebe nenechala moc dlouho čekat a po odjezdu do práce se to celé trochu rozsypalo. Ale ve finále to dopadlo vlastně tak, že jsme si udělali další výpravu, tentokráte s kolegou, za divokými kachnami. Naštěstí čumáčkyně, profi-typka přes kachny, přesně věděla kam jít, kde najdeme to nejlepší hnízdo a kde bude možné kachničky obdivovat, mazlit a možná jim i trochu pokvákat.

Celé to trochu překazila divoká paní s dítětem, kterému zakazovala – a jaksi oprávněně – kachničky mazlit. Báli jsme se, jistěže, ale vyloženě nás to neodradilo od tří pokusů o převzetí kachní kontroly. Neúspěšně, ale i tak to stálo za to a teď už víme, že to budeme muset jít zkusit znovu. Je tolik příležitostí a zrovna kachní příležitost je tou nejlepší, která by se dala na Vánoce přát. Shrnuto a podtrženo, den byl naplněn a přinesl nám skvělé poselství. Že nikdy nejsme úplně sami, zvlášť když můžeme mít kachničku v srdíčku.