Myslím, že je vymalováno. Únor dorazil a nic moc do zatracení nespadlo. To je štěstí. Vzadu běží automatizované testy a je pořád zima. Kočičí prázdnota. Blíží se i letošní paladinský víkend. Jako kdyby stačilo si jen srovnat věci a nechat se unášet na vlnách fantasií. Skoro by se řeklo, že to je ideální čas na kávičku. A víš ty co? Je. Dáme si kávičku, démoni kvílí!
Vybavuje se mi matně moment, kdy mi na velitelství řekli, že nikdo pastelky kupovat nebude. Tenkrát to byla doba K80 a podobných, neúčelových přístrojů, vhodných třeba tak k prolamování GSM v reálném čase. Dneska, zdá se, se situace jaksi otočila a všichni tam pochopili – i když možná pozdě, nebo až na poslední chvíli – že bez čipu žít dneska už nejde a pořídili si několik A100, se kterými si teď můžu konečně hrát. Je zvláštní, že je mají primárně na generování syntetických útoků, přitom se tak skvěle hodí pro mnoho nyní už běžně používaných modelů, které udělají totéž na špičce myšlenky. V rámci divotvorných projektů si na tom poměrně dobře vyhrajeme s čím dál lepšími technologiemi, je to až k nevíře. Hrozně mě na tom ale překvapilo, že kvůli tomu přišla osobně dr. Sovička a pochválila mě, že to umím. Že umím čip. Prý to není běžné, aby lanýžové bytosti byly aktivní a neležely jen v polích. Asi už nedovedu myslet nějakým jiným způsobem, takže si jen říkám, co je to vlastně za chaos, kde teda nikdo nic nedělá? A kam to povede? Třeba se ještě ukáže. A až doběhne současná dávka megadat, provede se její vyhodnocení a svět se zase otočí, půjdeme zkoumat úplně nové, experimentální, nevyzkoušené a možná nebezpečné směry založené na grafových strukturách. Je opravdu skvělé být zas chvíli na úplné špičce současné technologie. Olizovat ji na výsluní. A bez ochechulí.
Nějak příští týden vyvrcholí čínský nový rok lampionovou slavností a podle všeho by se měly dávat do pohybu další věci pro budoucnost. Konkrétně dlouho očekávaný přechod na plné ARMv9. Těžko zatím říct, přechod z Intelu na ARM byl tak moc skvělý a pořád by mi bylo líto současný 24jádrový ARMv8 Croissant opustit, ale k čemu je edge, když je teď potřeba mít všude AI? Nový stroj bude mít sice o něco méně jader, ale zato o dost divočejších a čipších, s SVE/SVE2, navíc tam budou k dispozici taky AI čipy a hlavně i kamarádi a místa pro další AI čipy. Třeba to bude overkill, v což by bylo hezké doufat. Nakonec by to mohlo znamenat, že se celé současné odlehčené služby a minec nakonec sjednotí i s moderními AI agenty v jednom jediném budníku a všechno bude ještě víc skvělé, než je to teď.
V rámci těch odlehčených služeb fediversa přišel teď od minulého měsíce kromě Mastodonu i čas na Pixelfed. Bylo to hlavně kvůli tomu, že Instagram už přestal úplně fungovat a všechny čtverečky změnil v obdélníčky. Přechody na jiné platformy jsou pokaždé těžké, zvlášť když ti na to okolí řekne, že tam budeš sám, ale hej, ono se musí nějak začít. Začni a ostatní se třeba přidají. Protože nakonec každý bude chtít mít svoji jamku, ve které se bude cítit bezpečně nejen před bitevními korporacemi, ale i před zvídavými zraky čmuchalů z jiných světů. Musíme tyhle projekty podporovat, za každou cenu. Omg, ano. Je to mimo jiné taky senzační příležitost zase sahat na další technologie a zkoumat, proč a jak vlastně Docker používat s nft, aby to nakonec vůbec nebolelo.
Celkově to v jiném spektru života vypadá tak, že je času nějak pomálu, nedostává se ho na nic, jako kdyby byla celá duše už někde v luftě. A říkali jsme si to, u té ohrady, že to tak nakonec bude; musíte teď všichni, prosím pěkně, tuhle skutečnost akceptovat a smířit se stím. Nemůžu být pro všechny všude věčně, jsem teď na cestě ke hvězdám, brb. Nerozumím jen, proč to s ostatními místy nefunguje také stejně, proč to nikdo nebere a šíří se akorát zkreslené představy a dezinformace, které sice můžeme koutkem oka postřehnout, ale nikdy nevyzjistíme jejich příčiny. Ne všichni byli nakonec stvořeni k vlastnímu povznesení a nebudou nedobrovolně vibrovat na vyšších frekvencích, i kdybychom jim to vážně přáli. A je jasné, že nebudu tím, kdo přinese na naši školu čar a kouzel nějaký zázrak, který by to umožnil.
Vím, že je už asi večer, ale je sobota, půjdu si dát kávu. Démoni kvílí. Taky tu čeká Duolingo, děkuji pěkně za připomínky, hned se na to zase vrhnu. Později. Nechce se mi přece z turnaje spadnout zpátky mezi diamanty. Když ale prostě... ono je toho tolik, tolik toho, co můžeme ještě objevovat, ochutnávat, na co můžeme zářit, kolik to ho ještě musíme udělat a nebo vydělat. Tak moc jsem si přál, aby se zase vrátily všechny ty ultrahodinové víkendy a s nimi hodiny superschopností, ale tohle, tohle je něco úplně jiného, jako život mezi lanýži; chce se mi dychtit vyloženě po pamlsku a dokázat to. Někde za obzorem mysli vidím světlo majáku a říkám si, že snad, že teď po té pochvale, také už trochu zářím nazpátek. Možná až to dopíšeme (a dáme si víno), budu svítit daleko mohutněji, silnějším plamenem. Těším se na jaro. Na světlo nebes a pípot za oknem. Na vítězství.