Eida.cz - Upírci a polštářky

Předletní laborace jsou vždycky tradičním zážitkem, na tom se nic nikdy nezmění, pokud tedy nedojde k nějakému absolutnímu zvratu v našem příběhu. A tahle středa byla zážitek tak nějak už od začátku, neboť kromě přípravy na upírky nabízel den ještě hodně nejistot a skrytých výzev, skrytých možností. Kéž by jen šlo si přes ty ošklivé nemoci ale užít i tu čerstvost dopadajícího paprsku. Nádech slunce. Brouky ve vlasech.

První část cesty je pokaždé stejná. Prostě jdeš a nic tě nepřekvapí, tedy až na zbořené kočičí stromy a poněkud líné kury ve výběhu. Asi bylo ještě moc brzo, zdá se. V laborce zavedli systém, který asi má znemožnit útočníkům v průniku do systému, i když je to vlastně na nic. Prostě tam musíš dát doklad a ono ti to řekne "ano!" a můžeš se jít teprve posadit do fronty. Překvapení to je, to jistě, ale že by se z toho zrovna chumelilo, neasi.

Bohužel nastala druhá část, ta neplánovaná. Jít na naplánovanou schůzku do elektropodniků, jenže jkasi tam otevírali až v 8 a před tím ne a ne dveře otevřít, takže si hosté neměli kam sednout. Samotný přesun byl ale poměrně zábavný, až na jednu splašenou ženu na kole, co nevěděla, jak jet nebo jak spadnout. Kupodivu se probouzelo i divoké ptactvo a kachny na výpravě mávaly křídly a posílaly příslib hezkých pozdravů, dokonce i havran s oříškem v zobáku si tak spokojeně poskakoval po ulici. To všechno byl takový ten klid před bouří, než stejně chtě i nechtě potkáš čiperníky, co tě pozdraví a ty se usměješ.

Servírka na přepážce neřekla skoro ani slovo. Tak je to servis? Marně si vybavuji, že by někde přihlašování do podnikových Windows zabralo více času. Celé minuty se táhly, ale nakonec přišel podpis, papír na cestu a servis – tedy bylo po servisu, servis byl zrušen, protože stejně nefungoval. A na konci zůstala muří noha. Bylo pak už jen štěstí, že došlo ke zpoždění, takže vlastně celá cesta probíhala včas. Držet ten kus papíru v ruce bylo jako sníst dort. Jako Monte Christo. Uvědomovat si, že trvalo nesmírně dlouhou dobu se do této budoucnosti dostat a najednou, mít prostě jako kočka, ... polštářky. Je to uklidňující, svým způsobem, teď už můžu na velitelství a nic mě nezastaví.

Odpoledne bylo bez tvých perliček ve vlasech smutné. Polovina věcí nefungovala ani předtím, takže pokaždé zapínám i Teams a tam vidím tu těžkou neaktivitu, ač ještě nejsi v kompletním nebytí, i když by si to naši esenciáni přáli. Nikdy nezapomenu. A i když se určitě ještě uvidíme, v oku nám nakonec stejně zbude jen šmouha, kdy jsme se potkali na půli cesty – šel jsem zrovna do laborky za upírky a ty z ní.