Nikdo tě nedovede naučit připravit se na první a poslední den. Přijde mi to jako včera. Teda včera v noci to bylo jako včera. Je prosinec 2010, lehce sněží, pořád je rozpracovaná jedna povídka a na topení se motá spirálka. Zrovna dočítám kapitolu z Inesiných knížek a říkám si, že když hlavní hrdinové zabili Žakleba, že snad nemohli udělat lépe. Začíná se stmívat a je ticho, jen pořád dopadává sníh. Zavírají se mi oči a přestože je už skoro jasné, že s Vánocemi bude náš příběh u konce, říkám si, jeječku, že by mě velmi bavilo mít za manželku učitelku...
S odchodem Avi do divočiny, nebo za jejím štěstím či co to bylo, nastalo velmi zajímavé období. Nejdřív pozvolna, ale pak jako teď vypuklo jaro. A s jarem a dále pokročilým jarem se moje srdce zabalilo do pacek toho nejkrásnějšího koťátka, se kterým jsme prožili úžasné roky plné myšek, lovení pamlsků a předení v tichých chvílích. A jsem za to moc vděčný a nikdy na svou milovanou kočičku nezapomenu. Jenže stejně, jako přišla, na což se nedalo nijak připravit, bylo téměř nemožné se smířit s tím, když odešla. A nevím, jestli bych to zvládnul bez víly, která přišla na rozloučení v posledních hodinách a společně jsme ve vzpomínkách prožili spoustu kočičích zážitků. Moc si toho vážím a děkuji. Teď tu mám malou myšku a druhou myšičku má moje milovaná fouskatá čičinka napořád u sebe.
Jde o to, že bezkočičí dny jsou jako bez řádu a plánu. Není kam spěchat, nebo pro co žít, doslova. Či spíš proč. Už nějaký měsíc se na vše dívám tak, jako kdyby spoustu šancí končilo těsně před očima. Včerejšek s nevhodným chováním jednoho kolegy byl toho absolutním důkazem a nerozumím, opravdu nerozumím, proč máme kolikrát něco před nosem, ale osud a vesmír a vše se spikne jen k tomu, aby ty šance svůj plán zkrátka nedostaly. A to jsou některá načasování tak zvláštní... Letní dobrodružství s vizí řádu, velitelství a především konstanty se rozpadlo tak rychle, že je téměř nemožné to překousnout, možná dokonce odpustit, ale jsem si plně vědom toho, že tu nebylo faktorů, se kterými by bylo k hnutí, aby se vše otočilo jaksi jiným směrem. Bavil jsem se o Tobě s jiným pracovníkem vašeho útulného budníku, má tedy poněkud jiné oddělení a zařazení, ale tuší, že je to o lidech. A já nevím, jak přežít tenhle pád. Čeho se držet. Teď budeš mít co nevidět 26. narozeniny, což by bylo druhých 18, a nejsi najednou téměř ani jedním krokem ve svém původním nebi, v akademické sféře. Je to podraz od našich esenciánů, že se Tě zbaví? Nebo je tak, že osud ví, že mě... opustíš i Ty? Mám z toho silnou zlomeninu. Fyzicky téměř nerealizovatelnou bolest...
A teď dokonce ztrácíme i to tiché místo, kde se jen mlýnek točil na topení a nebylo slyšet nic, co by rušilo v rozjímání, možná tak pár ptáčků na parapetu, co přišli zobat zrno. Nebo kvakot žabek z ještě nespravovaného vodního příkopu. Musíme to nechat jít, nemůže nám přinést radost, je tam karmická zátěž. Jednou to bude tak lepší, tedy pokus e v to dá věřit. Jednou to možná dokonce dostanu pryč i ze snů a nebude mě to trápit. Jednou bude i vzpomínka vlastně záhada. Ale zatím... těžká jsou jarní loučení. Svět má vzkvétat, mezitím ale mizí před očima a není se čeho chytit. Přesto rostou první jarní výhonky. Budou se na nich zase pást nutrie. A kachny. Všímám si, že pod oknem raší rybíz. Vlastně je všechno v pořádku. Třeba je to předkreslení nových světů, které jsou zatím uzavřeny. Nepřestávejme se na ně těšit.