Eida.cz - Alohomora drink by existoval

Zvládli jsme únor s odřenýma ušima. Poměrně. Doufám teda. Zbývá ještě zítřek. Bylo to vyčerpávající a tento večer, kdy se BTC konečně přiblížil hranici ATH a zhavarovaly burzy, je toho jen dokonalým ztělesněním. Týdny plynou velmi divoce a na nic není čas. Nedá se spát a nedá se vše stíhat. Kéž by šlo na okamžik zamhouřit očko a žít v iluzích, ve fikci. Stát by se mohlo cokoliv – ale dokud ty oči neotevřeš a neuvidíš to, třeba to nebude skutečné. Ano. Dokud padáš, letíš. Nic se nemůže stát.

Asi nic nepopíše splašenost a rychlost utíkajících týdnů, jako výše vystavené instagramové příběhy z minulého čtvrtka. Nános úkolů, jak bývá zvykem, bude sice co nevidět vystřídán plonkovýcm tichem, ale teď je to tedy dost depresivní. Nevím, kde začít. Možná od předminulého víkendu. Tyjo. Ušáci. Ano, čekali jsme na ušáka. Měl totiž ten večer plán, po jehož výsledcích a zážitcích se dalo dychtit jako po pamlsku. Možná ne úplně doslova, ale jako určité zadostiučinění v rámci přípravy dotažení nějakého plánu až do úspěšného konce to mělo smysl. Protože upřímně, pokud už něčemu věnuješ čas a chceš si to vypiplat jako kuřátko, možná to chce najít si i čas a podívat se, jak se naučilo hrabat a zobat zrno. Naštěstí taky máme technologii, která nám dneska dovoluje tohle všechno sledovat i online pěkně z pohodlí od stolu. Tedy zatím.

Magická noc plná povídání a poslechu cestovního Racha během měsíčního svitu byla snad víc random zážitkem, než když tenkrát doslova Filipkooo vybouchnul a začal hořet jasným světelným nápisem. Znovu a znovu se jen ukazuje, že samotné přesvědčení je ryze emergentní atribut a není možné s ním k akci přicházet předpřipraveně. Připravit se dá pouze na vítězství, akční úroveň řízení nemáme na papíře. Moc se mi líbilo, jak to vše náš čiperník zvládnul a doslova zářil, svítil; aji fotku si donesl a moc pěkným způsobem si ji pak umístil k sobě na stolek, spolu s dekorací, aby si vryl ty chvíle do paměti. Nejde slovy popsat, jaké to muselo být – nemám na to kapacitu, ale kdesi uvnitř v tom vidím radost, úspěch a naději.

V dost podobním nastavení pak přišel čtvrtek, kdy tedy bylo původně v plánu jen vytrestat technika ČEZu za to, že přišel o 23 minut dříve, čímž to celé pokazil. Jenže pak přišlo velmi zvláštní pozvání do jiného budníku na výstavu cizích čumáčků a jejich šikovnosti. Bylo by hezké říct, že nebylo jak váhat. Ale lhal bych, nechci bojovat neustále s tím pocitem absolutního zklamání, kdy i vítězství na celé čáře je vlastně prohra. Tak jsem vyrazil. A dorazil na místo. Bylo to jako jako jít pro croissant a vlastně ne. Hned ve dveřích se objevil Paprik, to bylo velmi nečekané, ale milé. Samotná výstava překypovala mnoha projekty a mezi porotci a návštěvníky bylo značné množství mocných bytostí. Dokonce i z cizích realit. Celkově mám velkou radost z toho, že jsem tam mohl být, opravdu, dost si vážím množství viditelné práce a chápu, jak na nic věci jsou, ale možná mi to přijde od začátku celé jako špatně vymyšlený příběh, kterému osud nepřál. Pokud tedy budeme věřit na osud. Jenže co je tohle za osud? Strašně moc se chci zbavit toho hořkého pocitu, zas je to jako během výbuchu Zuzany, kdy jsem byl doslova zklamaný pokaždé, co jsem ji viděl. Je čas tohle nechat jít, nikdo si nezaslouží zklamání. A třeba v jiné realitě, v úplně jiném světě, to všechno dopadlo jinak. Z našeho pohledu třeba lépe. Nevím nic. Mohlo být cokoliv. Všechno. I nic. Samozřejmě tou bolestí se nic nemění a můj obdiv a podpora tu zůstanou napořád, ač tedy budu kráčet vzhůru, opačným směrem. A nikdy bych asi neudělal, co Ty mně – jeden nedávný zážitek mě v tom utvrdil.

Hned po takovém zážitku došlo na krokusování a pacifikaci technika, který opět dorazil o dost dříve, tentokrát ty minuty byly ale naštěstí jen čtyři. Pár krokusů pošlapal. Jenže to už tak je, když rostou v cestě. A ten jejich moment zachovaný v čase ve formě obrázku bude důkazem další hořkosladké naděje, kde tyto technické starosti již nebudou našimi starostmi, kde se vzdáme nefunkčních struktur ve prospěch vyššího dobra. Nebo nevím, jestli je to dobro, necítím jeho ortogonalitu – zkrátka vejdeme v nové dny bez zátěží, s čistším štítem, na kterém se bude stavět úplně jinak. Doufám.

Jaro nejen roste svými krokusy vzhůru. Letošní sněženkování se moc nepovedlo kvůli nahrnutému kamení, přesto pár divokých sněženek vykouklo, ale s nimi také další kvíčka a dost možná byl ten čas tak rychlý, že to začalo růst zase všechno najednou, až se to v tom doslova marketingovém mixu vyrovnalo. Nebyl to mix, jen biodiverzita. Chci se u toho těšit zase na tiché chvíle se salátky, nekonečné hodiny inspirací. A kávy.

Čtvrtek byl strašně moc dlouhý. Tak moc. Jeho hořkost pokračovala přes melancholické pohledy na nové stavby a rozvoj, všude plno jeřábů a hudebních skvostů, zatímco se měl večer odehrát slibovaný výroční dýchánek. Byl nakonec moc pěkný. V rámci několika slov jsme si pak dali výzvu dostat se do sklepa přes čipem blokované dveře. Teď s těmi čipy pracuji, je to vtipné, takže mi došlo, ten ten hypotetický alohomora drink by zřejmě existoval, tak že to s radostí v pondělí zkusím. A stalo se. Chtělo by se říct, že snad i bez zvláštních schopností, ale kohokoliv přesvědčit a řízení převrátit je svým způsobem také schopnost, takže z výzvy se stala výzva splněná a dveře se jako zázrakem otevřely. Čipernice nejprve netušila, ale pak byla, doufám, ráda. Snad tato magie trochu přispěje k lepším vztahům, než jaké tu u nás v budově aktuálně panují, že to bude snad i schůdnější pro lidi odjinud, co tam přijdou třeba jen na brigádu. I když... kéž se do toho nikdy nezamotají.

Jinak je to celkem dobré, na oko. Poslední dny vypadají na papíře i na fotkách s mohutnými světelnými efekty a siluetami moc hezky a úspěšně, s nemocemi se snažíme vypořádat co to jen jde a plán se nám nějakým způsobem daří plnit. Nebo si alespoň přeji, aby to tak bylo. Čiperník došel k nějakému cíli, úsilí je prakticky završeno; mocné bytosti z fakulty viděli naživo moji múzu a snažil jsem se tvářit nezklamaně; byli jsme ve sklepě a ač přes mnoho starostí, spoustu čumáčků se přesvědčilo, že nic není tak, jak se zdá na první pohled. Únor je tedy se svými zkouškami skoro za námi a můžeme vkročit konečně do jara, jako to tehdy udělal Kocík. Ano, budeme šikovní – stačí mít alohomora drink vždycky po ruce.