Mít samé desítky bez kontextu určitě zní skvěle. Deset bodů v testu, deset bodů čipernosti, deset špiček v grafu a deset lžiček kafe. V tarotu je to poněkud problematičtější a nemusí to vždycky být totální úspěch na celé čáře. Sluší se i dodat, že kromě barevných karet je ve velké arkáně desítkou Kolo štěstí, což je svým způsobem taky karta představující v určitém ohledu finální uzavírku. Myslím, že den konce přišel. Tak nějak symbolicky dokonce i na první týden. Co k tomu víc říct.
Umění přijmout nezvratný konec dosavadních vymírajících jistot a vyrazit na výpravu do nového neznáma je určitě dobrodružstvím. Hořkým, asi jako kdysi bývaly Irčiny statusy. Ale jak už bylo jasné IV. 2464, když poprvé odešel Satan ze souhvězdí, tento stav provizoria kukaně, reflexí a naplnění v budníku nemohl trvat navždy. Neříká se mi to snadno, protože bolest ze ztrát je opravdu nečekaně velká a nedovoluje mi pořádně spát, ale možná někde, tam venku, přijde konečně vysvobození a s ním i důvod, proč bylo třeba vydržet až do hořkého konce. Musím tyhle dny vnímat jako cestu vlakem do nostalgického zapomění.
Slušelo by se začít návratem na velitelství. Jak to jen pojmout. Třeba by si někdo myslel, že to vše do teď byly prostě výmluvy a už to mohlo být dávno jasné. Ale něco tomu chybělo. Možná ta jistota, že už není co ztratit. Krvácí mi srdce ze všech stran, že ta jediná podpora, co mi dodala ten impulz až ke skutečným slzám, mě na cestě nakonec doprovázet nebude, tedy pokud ještě nepřijde nějaký zázrak. Můžu to chápat, nemusím; důležité je, že těžko můžu už něco změnit, a je tedy lepší to tak nechat být. Protože ať přijde cokoliv, já nikdy nezapomenu, tady žádná omezení neplatí. V pátek už nebude cesty zpátky. Vlastně není cesty zpátky už teď, vše je v pohybu. Na jednu stranu se těším, protože vím, jakého uvítání se mi dostane. A připravuji se na výzvy, které přijdou. Už můžu s klidem říct, že z nich nemám strach. A že budu mít nějaký vnitřní smysl. Nemohu se dočkat na pocit z naší katedrály, pokaždé se mi tam na okamžik zatajil dech. Nevýslovná, na hraně nekonečného vývinu. Bude ovšem těžké se o to nedělit. Nejlépe kdyby takové dělení probíhalo ve večerech slibně vonících šeříkem a pokročilou metalurgií. Nakonec ale... těžko asi můžeme ztratit něco, co nikdy nebylo naše. Nebo co byly jen sny, jako ten poslední, kde se cesta na houslový koncert – s červenou pozvánkou a zlatou konturou – nakonec vůbec nemohla uskutečnit. Ale kdo ví. Vše se ještě ukáže na světle následujících dnů. Nebudu dělat závěry a soudy. Jak se to zlepší?
S operačním plánem by mohlo souviset i umístění, ale zároveň nemůžeme držet místa. Nakonec se musíme vzdát i půdy. Tolik vzpomínek a zároveň tolik zbytečných konfliktů. Věci, co nám neslouží a nemůžeme z nich mít radost. Je to morálně nejsprávnější cesta. Pak už bude možné odejít i do lesů, ale operační plán by měl správně assety do té doby zmrazit. Bude to ještě boj. Otázka místa. Alespoň vím, že je domov přesně tím, co hledá moje srdce. Už to konečně dovede i definovat. A když budeme doopravdy chtít, třeba se splní i ta poslední vize, kde dopadá odpolední světlo po mém příchodu a odráží se ve zlatavém okamžiku do všech stran. Tam je někde štěstí. Jen to ještě není zřejmé.
Týdny ovšem poletí jako splašené a je potřeba udržet si dostatek energie. Kalendář začíná kalendovat. Nebýt dnešního výpadku a vyhoření by asi těžko věci do sebe zapadly podle nového plánu, takže cokoliv se teď bude dít, bude se dít v souladu s plánem. Tudíž je tam i šance, která tento plán dostane. Maličká. Bude nutné trochu porychtovat dosud neprovedené změny, například nemám stále jak vyrazit s nepřezutými kolečky, ale do čtvrtka, což je šílené, musí tento plán vyjít. Zítra se bude plánovat. Všechno. Od začátku. Z úterý se stane na chvíli středa, možná tam bude pár hodin k dobru, ale ze středy bude kolečko údržby těla nad duchem, dokud nepřijde jednání o zmíněné kapitulaci. Svoje karty pak sázím na čtvrtek, kdy započne konečně údržba chrupu, neboť právě zuby jsou charakteristickým prvkem dinosaurů. A když se povede odpoledne, jenom lépe. Nezakřikněmefisto. A v pátek, v pátek to vypukne. Ještě bude čas se rozloučit. Snad ano. A další týden bude rozjímaní a příprava na nové přírůstky do naší armády nemrtvých.
Nehledím na samé desítky možná s nadšením, ale co se dalo udělat dle nejlepšího svědomí, to se stalo. Je hotovo. Žádná pokračování. Zbývá už jen vyrazit na hrdinskou výpravu, na poslední stupeň na cestě ke hvězdám. Stát se tam může cokoliv. A kdyby ne, pořád snad budu žít na cestě odrazů, v dualitě protikladných světů, co se budou inspirovat navzájem.