Zálivka květin v zimě je samozřejmě téma, ale věnovat se mu rozhodně nebudu, asi nechci. Jen si tak občas zalistuju v hlavě kalendářem, vzpomenu si možná na kaktus a povzdechnu si, kdo namísto mě zalévá květiny, když zrovna zalévám květiny. A jaký důvod může mít zalévání květin, pokud je nechce zalévat nikdo jiný. Myslím, že bychom měli víc zalévat květiny. Nechat je růst. Už se taky těšíte na jaro? Ano, Reni, těším. Letošní Vánoce budou především o zimním spánku a čekání na jaro a jeho nové špičky.
Už zbývá jen nepatrné množství vyzvedávání několika posledních balíčků a dárky budou pro letošek naježené. Snad. Nemá to konečně žádný účel, jen samovolnou radost. Zabalování dárků je totiž skoro jako pouštění dronu, tedy... činnost. Při zabalování do legračních i méně legračních obalů se na chvíli konečně zastaví čas a je zase i trochu teplo. Možná naposledy byla taková míra nadšení patrná ve dny, kdy jsme se Sisi našli vytouženou limetku a bylo potřeba ji pořádně připravit, vystlat pelíšek, dozdobit a přivézt. Maličkost, ale naplňující. A teď je to už jen o tom balení, protože se v něm tvoří čas. Stejně jako v kávě.
A když takhle jdu nesmyslně zamrzlým a zasněženým městem, možná mám chvílemi pocit, že všechny cizí starosti mají konečně velmi nereálnou šanci se mě jakkoliv dotknout, držet mě za ruce a za vlasy, nebo stahovat do hlubin konformismu. Koneckonců každý se může rozhodnout cizí i svoje starosti nemít, odejít do lesů, víc vítězit. Možná to nějak ještě komplexněji shrnu a bude to zakomponované do mého rozloučení, uvidíme. Nemyslím si totiž, že by mělo být nutné hledat nesmyslně složité výzvy za každou cenu – ničemu by jejich zdolávání nepomohlo, je lepší je nechat být. Prostě ber, nebo to nech, je to takhle snadné. Jako jít okolo dnešních stánků s polévkami na náměstí. Možná dělají rybí přehlídku, mají za ušima; vše okolo vonělo dobrotami, rybami a skořicí. Stejně z toho mám pocit fialovo-žlutého soumraku nějakého léta. Neznamená to nic.
Chvíle vánočního klidu celkově nabízí rozjímaní a jedním z témat je určitě zamyšlení se nad vývinem za každou cenu. Hnací silou vývinu musí být pouze vlastní přesvědčení, jinak velmi hrozí, že všechny vyvité novinky a výdobytky padnou v pouhou šeď konvenčního myšlení davů. Vidím to ostatně na dětech, když znovu a znovu zkoušíme skrze memetické posuny demonstrovat tvorbu trvalých hodnot dočasného charakteru – už se zkrátka nechytají na trendy, co s dneškem odešly stejně rychle, jako dříve se včerejškem přišly. Uděláš fotku, luskneš a jdou do tanečních. Jediná trvalá vlastnost je kvalita času, tedy komfort, v jakém ho budeme trávit. A komunikace. Ta může mít mnoho podob, ale nakonec nebude mít žádný smysl, pokud si při ní nedáme záležet na čase, nebude slov. Není tedy snad hříchem chtít vidět svět skrz konzervativní sklíčka starých platforem, zvyků a obyčejů, možná tam zůstat, rozeběhnout se po řádcích a myšlenky už tolik neprokládat zdivočele bohatým obsahem dnešních lákadel, neb by zplaněly jako řeč v ústech, když je v krku úzko, jako před polibkem. Nebo před výbuchem. Nechat to zkrátka rozkvést a uzrát.
Do Vánoc a zimního slunovratu je to už jen pár dnů. Je potřeba zalévat si květiny, růst u toho. Jako krokusy. Proto bych doporučoval všem pracovat jenom na růstu a nebrat ohled na cokoliv zvenčí, i kdyby trackery padaly. Vidím to u sebe teď akorát tak na splnění dalších termínů v divokém kurzu, několik e-mailů v rychlosti načmáraných na zeď, možná další zábal dárků a pak zas na dlouhý odpočinek v zimním spánku, kde vládu nad realitou převezmou jen a pouze sny.