Tolik možností, tolik slepých cest. Obyčejně preferuji pokročilé operační plánování nad intuitivním stržením volantu doleva, ale po nějaké době mimo kapacitu, v okamžicích zarovnání, to může být možná jinak. Už podle cesty skrz Meow-dvůr se mi při pohledu na posedávající teenagery, co uvažovali nad strastmi svých životů, vybavila doba bojů a možná ještě před nimi, kdy jsme tam sice taky seděli někdy s Meowkou, ale hlavně tam v jednom odpoledni ta pitomá Aneta přišla s vlastní vizí, která měla změnit její život. Doteď tomu moc nevěřím, ale začínám chápat, že je to asi možné.
Vize mají často tendenci plnit se do puntíku. I když ty puntíky mohou být často různé, ať už v podobě ledniček, rámů, nebo barev okolo. Vím, že zbývá jedna z posledních, která se zatím nenaplnila a nedávala bez katalogu Lega nebo GTA smysl. Až do teď. Je škoda, že tu není už nikdo jako Swamp, kdo by si vzpomněl na Karkulku. Přestože ji nikdy v životě neviděl. To byla před mnoha lety velmi zvláštní myšlenka a tuším, že dopadla celkově dobře, ale to není samo o sobě úplně podstatné – doopravila se ve svém prospěchu, vyštudovala naši školu čar a kouzel, vdala se a pak žila šťastně v kosmické lodi. Možná to bylo jinak. Podstatný byl totiž pocit prvního setkání, kde reflektované sluneční světlo od dřevěných desek hrálo těmi nejjemnějšími odstíny, které jako kdyby vypadly z oné zapálené vize – jen v jiném čase, na jiném místě, s jinými lidmi. A stěny se tehdá tyčily až nesmyslně kolmo vzhůru. Dost možná se tohle všechno ale dnešním ránem mění a vize nabírá pevné tvary. Nechce se mi věřit, že by po životě na dluh budoucnosti měl přijít tak náhle zrovna tenhle konec – krátká nepolapitelnost okamžiku, nekonečná cesta domů a ve zlatých paprscích vkročení rovnou do krajů nestýskání, zatímco tady na lavičce u tak specificky popraskaného chodníku z roku 1995 zbude jen roztrhaný šátek. No a nebo probuzení kdesi v lesích, to se ještě neví.
Počátek IX. eyi, opravdu dlouhých 14 let to bylo. Všechno se zase zarovnává na čtyři a do týdne by se na nebi zase měli vyrojit tradiční hvězdíci. Nebo možná trojúhelníky místo hvězd. Tolik možností, tolik cest – a nechci si vybrat ani jednu; zlobil by se snad někdo, či měl by právo vynášet soudy, když si nevyberu? Když odejdu ku kamsi do tmy a nebudu brát nic z toho naplánovaného jako povinnost? Je příliš těžké vložit všechno do slov, nebo marně zkoušet zpětně vyprávět o nedávno uplynulých dobrodružstvích a pocitech z nich, všechno vypadá najednou tak nepodstatně, v očích se leskne pohled do věčnosti a odpovědi na mnohé otázky vyvolávají ještě další pochybnosti a mnoho nových otázek, jako zda tohle všechno bylo plánované, nebo čemu vůbec věřit. Nic už nezastaví tuhle myšlenku. Už rozumím i tomu obrázku s letadlem – bylo jen potřeba vzít si do ruky ankh. A možná synchronizace přece jen existuje. Brouk.
Čekání na dinosaury během povinností je poměrně zajímavá kratochvíle, je snadné u toho i vyhynout. Okolo se pohybují cizí systémy a jejich správa je možná pro smrtelníky nesnesitelná, je to taky příležitost? Co znamená mít okolo byznysmeny? A kdo jsou akademici? Chce to průzkum, chce to konsolidovat čas. Meditovat znovu na slovech. Nabízet. A možná ještě kdesi vzadu stihnout soumrak opékání, naposledy. Situace k tomu vybízí a oheň jen umocní tyhle zapálené vize – protože ať už skočíš kamkoliv, není třeba se bát. A není k tomu vlastně nic potřeba. Ani klíče. Jen pohodlné oblečení, pracovní nástroje a nějaká upomínka na to, kým jsi. Vše ostatní jednoduše nepotřebuješ.