Eida.cz - Hvězdíci MMXXIII

Bouda je áčko. Jako kdybych to slyšel včera. Letošní nebeská klenba byla svým způsobem taky návratem do podobných časů. Oproti minulým letům na ní cosi jiskřilo, venku bylo přijatelné teplo a oblačnost se dostatečně umoudřila, aby umožnila více než dostatečnou podívanou. Protože spíš o ni než o možnost zachycení okamžiku totiž jde. Letos nevyšel úplně Měsíc, protože má s námi jiné plány – zazářit v tomto srpnu hned dvakrát, a protože jsme právě v polovině jeho úžasného cyklu, nenabídl žádné modré dokreslení oblohy. Ale to nevadí. Snad.

Otevřená náruč. Clavicula Nox. Je to Tvé. Píseň Hvězdy.

Kdykoliv se díváš na oblohu, je to jako dívat se přímo do magie. Můžeš ji tiše přijímat, nebo se nechat jen tak unášet její nevyslovitelnou mohutností. Hvězdy tam nahoře pro nás mají podstatu věčnosti, a proto je podívaná na meteorický roj pokaždé čímsi zvláštním, tedy když hvězda najednou padá, aby k nám byla blíž. A přitom je to jenom iluze. V rámci ukončení pozorování jsem si ještě udělal výpravu na místo, kde mi tehdy došlo, že jednoho dne i my skončíme mezi hvězdami. A možná se opakuji, ale opět je z té dokonalosti cítit ta hořkost toho, že čím blíže hvězdám jsme, tím více se odcizujeme od svého okolí, stáváme se nepolapitelnými, nedosažitelnými – pro koho potom záříme? Všechno to získané poznání, veškerá moc... nás pak ve finále jenom izoluje. Vím, že jsou duše, co tomu ale přesto nemohou odolat, že jsou hnány pořád dál, aby rotovaly k vyššímu rozvoji, který je sice úžasný, ale nemá nakonec moc platnosti tady dole mezi smrtelníky. Znám to, mám v sobě podobný motor. Slova pak zanikají, nepojmou koncepty, zplaní v ústech. Stojí to za to? Nevím, jestli tohle dokážu zvládat znovu a znovu. Ale mít tak možnost to ještě všechno napravit... dostat pro tuhle šanci ještě jeden plán. 

Po dlouhé době mě velmi potěšilo Stellarium. Nejen, že je díky němu všechno možné si hezky připravit a je nativní i pro M-čipy, ale pokud se najde přístroj s opravdu pěkným displejem, noční režim způsobí doslova revoluci v pohodě temných nocí. Po několika úvahách tedy byla nakonec zvolena jiná část nebe, kde to zrovna šlo tak nějak namatlat. Ale navzdory tomu se stejně úplně nepovedlo moc hvězdiček chytit do objektivu, vlastně tak zhruba tři nebo čtyři, přičemž jen výše vyhozené obrázky stojí za to, tedy v tom smyslu, že je na nich vůbec něco málo možná vidět. Ostatní hvězdy mi spadly z očí přímo do kafe a moc jsem si u nich – a to jich byly desítky – přál, ať je vidí i ostatní, ať spadnou další, ať přinesou naději a sílu pro všechny zářit jako hvězdy. Je skličující neustále pracovat sotva na 2 % kapacity a pořád doufat, že se to zlepší. A jak se to zlepší? To je už na Vesmíru. Jupiii.

Dorůstající startrail animace – S01.

Možná nastal čas zauvažovat konečně po uzavření cyklu o nějakém novém přístroji, co by hvězdy chytal do dlaní jedna báseň, nebo co by se hodil třeba i na něco jiného. Zatím na to však stále neaspiruji. Tak uvidíme. Letošní hvězdění ale musím shrnout celkově pozitivně a skoro na levandulovou hvězdičku, bylo velmi nostalgické s příslibem všenápravy v nějaké post-budoucnosti. Čekají nás podle všeho, podle hvězd, vskutku neuvěřitelná dobrodružství se značkou #16, tedy pokud nic nedopatřením nesklouzne do prázdnoty, jako tehdy u Biových. Sourozenci. Měli nějaké životní směry a bylo krásně vidět, jak snadno se dá do takové prázdnoty vlastně propadnout. Zkusit sice zářit navždy, ale bez výsledku. Tiše mávnu rukou. Zkrátka každý jde nějakou svou cestou. A hodně z nich se občas kříží. Je to občas dobře. Nakonec není nutné dělat neskutečně velké věci. Úplně stačí, pokud v nich uvidíš hodnotu, toho si budu vážit. Zbytek prostě není podstatný.