Si tak jdu okolo zlého domku rodiny vší a pavouků, protože to je jediné blízké místo, kde ještě pošta tak nějak udržuje schránku pro odchozí dopisy, přitom je prima teplo pozdního května a zase padá taková ta marnost, protože všechno, co za něco stálo, vzalo za své kvůli nejhoršímu možnému plánování. Ale! Taky to vybídlo zamyslet se nad tím, jak velké poslední pondělí bylo, až z toho i dnes zraky přecházejí.
Větší dny teď vlastně plánovaně nejsou, nemohou být, nemají jak. O to lepší bylo zjištění, že se správným naladěním po neděli jde i maturitní pondělí zařídit jako jeden ze zatím největších dnů tohoto roku. Obyčejně se snažím dny začínat jako dobrodružství, dokonce některé z nich začínám dinosaurem, což hodně pomáhá. Tentokrát to ale bylo tak, že ve vzduchu bylo cítit, že se může stát opravdu cokoliv. Cesta byla naplněná radostí a hopkáním a hned v její polovině přišlo první překvapení – na zasedacích trubkách vysoké budovy měly zdejší divoké kočičky malá koťátka. Taková ta skákavá a radostná, s anténkovým ocáskem jako musel mít v dětství i Kocíček. Hned se ráno stalo dojemnějším a o dost mohutnějším.
Sice pokaždé zamrzí, když do náběhu většího flow přijde od někoho z okolí negativita, ať už v podobě probuzení se s depresemi nebo zklamáním z nadcházejících zkoušek, ale je pokaždé důležité z toho vytěžit absolutní maximum a pokud to jde, ještě rozdat energii na nahajpování negativníků, tedy pokud si to zaslouží. Přišlo mi, že maturanti seděli dole odevzdaně ve svém procesu a možná uvnitř sebe prožívali neskutečné bohatství, zatímco první ospalá skupina postupně odcházela vstříc svému osudu. A bylo krásně, bil zvon. Povídal jsem jim, čumáčkům, že na ně budu myslet, ale touha mě pohání jít do lesů, tedy budu s nimi pouze v myšlenkách. A jak se stalo, dodržel jsem to; hned jako největší štěstí přijel autobus na posezení a téměř jako za časů prvorepublikových filmů vysílaných v devadesátkách otevřel svou náruč do útrob lesa. Přijde mi to jako včera, co jsme tam lozili po okolí a obdivovali Ford Ka z protekčního výprodeje kradených vozidel, nakonec i kdákot kuru naplňoval vzduch dobrodružstvím.
V rámci tradic, tedy vytvořit si ála-červnové hotovo-pocity, se stezka začala kroutit vstříc silnici na kopečku a poté, co odjel nějaký děsivý pán na kole, se otevřelo konečně ticho. Ticho zdobené zvuky všudypřítomné fauny a flory a paprsků a radosti. Na té stezce se pak jako když střelí zjevil divoký šnek, což bylo zcela jistě znamení, takže při jeho obdivování se mi povedlo najít šišku, která ještě ten den zamíchala docela kartami. Vzal jsem ji, hezky do batůžku, a šel se zkusit najíst. A to se také povedlo, na rovnou čáru. Zbývalo pak pár minut a v rámci divokosti nebylo lepší myšlenky, než se postupně připravit na přicházející zásilku a pokusit se stihnout napájet header na mini-USB vstup pro použití na nepájivém poli. To byla zajímavá operace, nejprve nebyl čas pořádně hrot vyčistit, takže se to nechtělo, jakože ne a ne, zkrátka chytit, dále na konci došlo k tragickému zjištění, že to taky musí ještě nějakou dobu chladnout, než se horké kovové nářadí zase položí zpátky do krabice. Nu, malá popáleninka pro štěstí hned vedle kočičího kousnutí a sluníčko nad hlavou, vzhůru do boje, pojeďme.
Po příchodu zpátky dostala šišku ušákyně hned ve dveřích s tím, ať si ji dá pro štěstí do kapsičky. Měla šaty. Bez kapes, takže příště bude muset hledat šaty s kapsami. No a my jsme zase začali – protože bylo ale hezky, začali jsme vlastně dalším dobrodružstvím se zmrzlinou a výpravou, na které malé čipeře málem vylezly oči z důlku, protože měla pokažené pacičky, což dobře znám. No a dvě jiné zase musely na svoji emotivní podporu dole v budově, protože na patře nám to zamkli, zlomyslníci. Nedalo se pak už nic dělat. Ale pamatuji si z toho ještě hodně záblesků a obrázků na sloupcích a legračního brouka a kocit, že všechno by mohlo být zas někdy v pořádku, pokud se povede všechnu úplně zbytečnou tíhu světa smést z mysli, nepřivyknout, udělat si volno a dokázat všechno na světě.
Mrzí mě, že takových dnů, jako bylo tohle větší pondělí, není rozhodně více. Vydrželo to víceméně trochu do úterý, které bylo ve znamení dlouhého dne plného relativně vyprávění, příběhů a hudby, na jehož konci, po dobře vykutané práci, byla sladká odměna v podobě croissantů za výhodnou cenu a západu slunce, ze kterého nebylo možné strhnout oči. Chybí mi takové večery. Večery, které těžce voněly šeříkem, vínem a pokročilou metalurgií. Věřím pevně tomu, že zase nastanou, až tedy vše dojde svému osudu. A po něm bude zase vzplanutí.
Plete se mi to. Chci si naplnit myšlenky kocourstvím. Na chvíli. :).