Eida.cz - Postcovidové laboření

Když vstaneš dostatečně brzo ráno, zažiješ dobrodružství. To je pevně dané. Tento den začal dinosaurem. Naštěstí. Ale byl to i tak asi nejpodivnější zážitek, jaký kdy z laboření zatím vlastně byl. Všechno totiž probíhalo úplně jinak a nebylo se najednou čeho chytit. Budoucnost, přítomnost i kociplnost začaly oscilovat na nějaké hraně. Bylo deštivo. Bil zvon.

Přípravy počítaly už se včerejškem. Nevyšel kvůli baňce. Namísto toho jsme měli zajímavou událost plnou Harryho a bitev a malého kocoura, což bylo docela společenské, dokonce plné zábavy a dobré pohody. Je sice pravda, že nejprve Mareček vůbec netušil, co jsou to čokoládové bochánky, ale na jeho obranu je nutno říci, že to vlastně nevím také. Včerejší odpoledne se ale projevilo doslova nánosem croissantů, které se dají za čokoládové bochánky docela dobře pokládat, takže tím bylo všechno v pořádku. Byl to vlastně svým způsobem taky zážitek, který částečně kompenzoval jinak docela nepovedený nákup. I když nepovedený... no, nepovedený, protože nevyšel přesně podle plánu, ale nebylo to zas na to ho zrušit a odejít s prázdnou, prostě to vše jen nešlo do aplikace, tak to je.

Tohle jsou doslova úplně první dny výletu po covidovém dýchánku. Je to zvláštní, tolik let lockdownů a hrozby viru a najednou to až teprve teď přišlo. A vlastně jen kvůli důslednosti, tedy jak si za tím asi tak zhruba stojím. Všechno bývalo začalo docela nevinně, dýchalo se jako vždycky, ale pak mě napadlo dojsít covidovou polévku a během večera najednou došlo k přerušení a pátek pak už jen odhalil sympatické zkouření, tedy ne zkouření, ale dva divoké proužky, čímž všechno padlo, nastal týden volna a po něm konečně dovolená v tomto týdnu. Je to tak zmatené. Bylo trochu času na čipy a Docker, ale ne zas tak moc, protože únava si vybrala svou daň jako děravý kotouč. A pak se to zlepšilo. Do starých kolejí. Zase začaly ty podivné AD sny, neřku-li sny o Active Directory.

V té poslední snové relaci mi přišlo logické Krustýně podrobně vysvětlovat metody komprese videosignálu ze starých analogových zařízení na DVD a moderní streamy. Byl to zase jeden z těch snů, kde jsou tváře, přístroje a nápisy stabilní, což není za normálních okolností běžné. Nevím, jak se s tím srovnat. Jak dlouho půjde vydržet, než rozeznávání snů od reality kompletně selže a všechno se zase zarovná na čtyři.

Den začal dinosaurem. A taky kočením. Navzdory tradicím, které by byly stejně zničené kvůli šejdříským developerům, bylo nutné vyzkoušet nové cesty. Deštěm. Prostě to nějak v tom dešti zvládnout. Možná až překvapivě by to šlo shrnout jako flawless operation, protože všechna akční rozhodování byla v souladu s operační úrovní – napřed to byla touhla jen tak na random odjet jiným autobusem, což se ukázalo jako megavýhodné, jelikož se tím ušetřila jedna minuta mimo déšť. Ukázalo se, že MHD spojení jsou až překvapivě dobrá, i když to na dálku tak dobře nevypadá. I navzdory rozkopům a zničeným mostům se dá dostat na nádraží víc jak v pohodě, ale to ti teenageři na lavičkách tehdy nevěděli. No a během čekání se vylupovaly pupeny jara, které snad už zaklepe na dveře. Dlouhý týden.

Z corcomarských zahrad se nedá dojet autobusem až do laborky. Nevadí to, protože tam je tradiční jít pěšky a užívat si to, teda kdyby ještě bylo co. No a tady prostě spoj přijel krásným směrem, stačilo přejít cestu a podívat se, jak je zas kvůli jiné stavbě šejdířských developerů zničené původní Kocíkovo parkoviště, na kterém vyrostly byty jako kdyby se nemělo nic dít a na vše se rázem zapomenulo. Asi to tak nakonec bude. Ale já na Kocíčka nezapomenu.

V laborce nastalo další přerušení, které si vyžádalo dosud nevídanou akci. Kdo mě zná, tak ví, že nemám vůbec rád žádné technologie a počítačové systémy v rukou smrtelníků, takže je lepší, když se všechno doporučí na nějakém jiném formátu. No a tady, od dob stěhování velitána do soukromého budníku, vešlo vše v platnost elektronicky. No tak tak přijdu, zahlásím... a prý nic, nic neexistuje, do čipu se to nenahrálo, no moc nečumte a zavolejte si, servis. Tak jsem zavolal. A vyšlo to, systém naběhl, ukázala se tam nová evidence a facilitátorka dýchánku již mohla vše vyřídit. Bylo to zdržení na sedm minut. Pak už vše proběhlo podle plánu.

Cesta zpátky do Chýše byla úplně stejně bezchybná, až se tomu věřit nechtělo. Lup, šup, hop – přesně takhle vše navazuje, takže jsem nakonec dorazil už ve 48, což znamená úplně stejně před osmou jako v zahradách, čímž se ušetřilo až půl hodiny. Zvláštní a napínavé, prostě dobrodružství během postcovidového laboření, jaké si každý může zasloužit. No a v teple Chýše, když už přestalo konečně mokro z mraků klepat na hlavu, jsem si dojedl poslední ponechaný čokoládový bochánek. Za odměnu. Nebo na snídani? Asi obojí. Takže doporučuji, pět hvězdiček, ono se to surreálno zase brzo změní a bude to lepší. Jupí. A teď hurá na přípravy večeře.